Za houbami v květnu

květnu už můžeme nalézt řadu jedlých druhů hub včetně některých hojnějších hřibů, jako je hřib dubový nebo hřib kovář (přičemž hřib dubový je téměř vždy červivý); ovšem měsíc máj ještě pravým časem růstu hřibů není, to až později.

Z vřeckovýtrusných hub v květnu nacházíme podivuhodné smrže, z nichž je u nás nejhojnější smrž špičatý (Morchella conica). Jeho klobouček je tupě kuželovitý s povrchem protáhle voštinovitým, se zaoblenými hranami. Je okrově až olivově hnědě zbarvený, 4–8 cm vysoký a 2,5–5 cm široký, dole záhybem přirostlý k bělavému třeni; třeň je vždy kratší, než je výška klobouku, jen 2–5 cm dlouhý a 1–2 cm široký. Celá houba je dutá. Vyskytuje se od dubna do června (obvykle v květnu) v polohách od nížiny po nižší hory. Místy je celkem hojný jak na okrajích listnatých lesů a v křovištích, tak ve starých zahradách nebo sadech, ale i v zahrádkách – tam bývá často v značném množství buď v kůrovině, nebo ve štěpce přímo na záhonech.

S trochou nadsázky se dá říci, že královnou měsíce května je lupenatá houba májovka, která náleží – stejně jako houby následující – k stopkovýtrusným. Čirůvka májovka (Calocybe gambosa) sice vyrůstá někdy již od konce března až do června, ale nejhojnější bývá právě v květnu (odtud májovka). Klobouk má 5–12 cm široký, zprvu polokulovitý, později rozložený, dosti masitý, bílý, bělavý nebo žlutookrový, hladký, naspodu s dosti hustými bělavými lupeny; válcovitý bílý třeň bývá 3–10 cm dlouhý a 1–2 cm široký. Houba má výraznou okurkově moučnou vůni. Roste celkem hojně v řídké vegetaci (většinou v trávě) od nížiny do podhůří; najdeme ji v sadech, zahradách, parcích, křovinách nebo ve světlých listnatých lesích, hlavně na jejich okrajích.

Jinou lupenatou houbou, kterou lze najít v máji, je závojenka podtrnka (Entoloma clypeatum), která zahrnuje několik trochu odlišných druhů. Jak napovídá její jméno, vyrůstá pod trnkou obecnou, častěji ovšem v zahradách a ovocných sadech pod pěstovanými ovocnými peckovinami, jako jsou meruňky, slívy, špendlíky, švestky apod., s jejichž kořeny tvoří zřejmě mykorizu. Podtrnky si tedy můžeme pohodlně nasbírat i doma nebo u sousedů na zahrádce… Klobouky jsou dosti tence masité, v mládí nízce sklenuté, v dospělosti rozložené, uprostřed vyhrblé, šedohnědé, 3–10 cm široké, naspodu zprvu s bělavými, záhy ale starorůžovými, dosti řídkými lupeny. Třeň je válcovitý, bělavý, 5–12 cm dlouhý a 0,6–1,5 cm široký. Vůně je okurkově moučná. Podtrnka u nás roste místy hojně od dubna do začátku června (hlavně však v květnu), a to od nížiny až do podhůří.

Během května tvoří jedlé plodnice také některé dřevokazné chorošovité houby. Z velmi hojných druhů k nim patří kromě choroše šupinatého (Polyporus squamosus) zejména barevně efektní chorošovec sírový, dříve nazývaný sírovec žlutooranžový (Laetiporus sulphureus). Jeho plodnice jsou v mládí boulovité, pak tlustě polokruhovité, a nakonec vějířovité, bokem k dřevině přirostlé, většinou několik klobouků těsně nad sebou; jsou 10–30 cm (i více) široké, zprvu sírově žluté a šťavnaté, později svrchu až žlutooranžové, pak vysychající, lehké, křehce lomné. Póry jsou drobné, živě žluté, ve stáří okrové. Chorošovec sírový vyrůstá velmi hojně od května až do podzimu v několika růstových vlnách. Vyskytuje se od nížiny až dosti vysoko do hor, a to na různých listnáčích včetně ovocných stromů – na dubech, hrušních, švestkách, třešních, trnovníku akátu, vrbách ad.

Všechny zmíněné druhy hub jsou jedlé. Můžeme je použít do houbových polévek a omáček nebo si je usmažit. Chorošovec sírový je však nejlepší jako obalované řízky. Je ovšem třeba brát jen mladé, ještě šťavnaté plodnice, z nichž nakrájíme asi 1 cm tlusté kousky. Řízky z chorošovce nejen dobře chutnají, ale svou barevností zároveň potěší i naše oči.

V případě závojenky podtrnky však hrozí nebezpečí záměny za jedovatou závojenku jarní (Entoloma vernum). Ta roste také v trávě a ve stejnou dobu; má však poněkud menší kloubouk (2,5–5 cm), který je tmavě hnědý, a plodnice jsou křehčí.