Za houbami v červnu

Červen představuje začátek léta, dobu, kdy roste řada nejedlých i jedlých hub včetně těch, jichž si cení praktičtí houbaři – hřibovitých; věnujme se čtyřem z nich.

Ne každý ví, že místy velmi hojný hřib dubový (Boletus reticulatus) neroste jen pod duby (jak naznačuje jeho druhové jméno), ale že jej můžeme nalézt také pod lipami a buky. Jeho klobouk bývá 5–18 cm široký, v mládí polokulovitě sklenutý, v dospělosti rozložený, polštářkovitý, světle okrový, naspodu s póry v mládí bělavými, později žlutozelenými; dužnina je bílá, neměnná, třeň kyjovitý až řepovitý, 5–18 cm dlouhý a 2,5–6 cm široký, sytě okrový až hnědý, celý nebo alespoň v horní části pokrytý síťkou (odtud latinské druhové jméno reticulatus, síťkovitý). Roste od května nebo června až do října nejen v lesích (hlavně na jejich okrajích), ale i na hrázích rybníků a ve stromořadích, od nížiny do podhůří. Je to výborná jedlá houba, bohužel však často červivá…

Stejnou dobu růstu má i hojný hřib kovář (Boletus erythropus), který je nápadný svým zbarvením a modráním po poranění (proto jej někteří lidé mylně považují za satana – viz Vesmír 85, 456, 2006/8, snímek hřibu satana na s. 458 dole). Hřib kovář má klobouk sklenutý, později rozložený, 6–15 cm široký, sametově hnědavý, s dužninou bledě žlutavou, která poraněním rychle modrá a později šedne; póry naspodu klobouku jsou zprvu žluto-oranžové, brzy nachově červené; třeň je 6–12 cm dlouhý a 2,5–5 cm široký, na celém řezu bledě žlutavý, hustě pokrytý drobnými červenými zrníčkovitými šupinkami. Roste celkem hojně na kyselých půdách v lesích všeho druhu, od pahorkatiny až dosti vysoko do hor. Je to dobrá jedlá houba s pevnou dužninou, avšak zasyrova nebo krátce tepelně upravená (méně než 15–20 minut) působí zažívací potíže (zvracení aj.). Podobný a zasyrova též jedovatý hřib koloděj (Boletus luridus) má světlejší klobouk, třeň zdobí zřetelná síťka a prořízneme-li jej podélně, je zcela na bázi červený.

Nevelký hřib žlutomasý (Xerocomus chrysenteron), zvaný též babka, vyrůstá často ve velkém počtu plodnic brzy po deštích; bohužel záhy červiví a plesniví. Klobouky jsou 3–8 cm široké, polokulovité, pak až ploše rozložené, okrově nebo olivově hnědé, s povrchem brzy políčkovitě rozpraskaným; v prasklinách nebo požercích od živočichů je růžově až červeně zbarvený; dužnina je žlutá, póry rourek dosti široké, žluté až žlutozelené. Válcovitý třeň bývá bledě hnědookrový, celý nebo zčásti červeně naběhlý, 3–8 cm dlouhý a jen 0,5–1,5 cm široký. Vyrůstá velmi hojně od června do října v lesích všeho druhu, od nížiny do nižších hor. Z příbuzných druhů je hlavně na podzim hojný jedlý hřib sametový (Xerocomus pruinatus), houbaři zvaný podzimní babka, který se liší zejména dlouho nerozpukaným povrchem klobouku.

Kromě těchto tří druhů hřibů nás již od června potěší jednak velmi hojný křemenáč osikový (Leccinum rufum), jednak méně častý a houbaři často nerozlišovaný křemenáč krvavý (Leccinum aurantiacum), a to nejen ztepilým zjevem a pěkně červeným kloboukem, ale i tím, že oba bývají většinou zdravé (pokud jsou červivé, pak nejspíše v rourkách, čehož si někdy ani nevšimneme). V mládí polokulovitý klobouk křemenáče krvavého je v dospělosti rozložený až polštářkovitý, 5–12 cm široký, nahnědle červený, s dužninou bělavou, poraněním narezle červenající, později šednoucí; póry rourek jsou světle okrové. Třeň je tuhý, rovný, 10–18 cm dlouhý a 2–4 cm široký, od mládí pokrytý červenými až červenohnědavými šupinkami. Roste od června do října a najdeme ho jenom pod osikami, jak v lesích (hlavně na jejich okrajích), tak mimo les. Vyskytuje se – místy dosti hojně – od nížiny do podhůří. Mnohem hojnější křemenáč osikový (viz Vesmír 85, 456, 2006/8) má šupinky na třeni v mládí bělavé, a teprve později červenohnědé.

Všechny uvedené houby lze jíst v různých úpravách, ale můžeme je také konzervovat pro pozdější použití – sušit nebo nakládat do octa.