Za houbami v listopadu

I podmračený listopad odmění houbaře za jejich vytrvalost – pokud je příznivé počasí – některými jedlými houbami, a to jak druhy rostoucími na dřevinách (houbami dřevožijnými), tak i v půdě (druhy terestrickými). Dnes si všimneme čtyř druhů lupenatých hub a začneme hlívami, rostoucími na dřevě.

Z několika druhů jedlých hlív jsou u nás nejhojnější hlíva plicní a hlíva ústřičná, které byly ještě před 40–50 lety považovány za jeden druh; obě tvoří většinou bohaté trsy plodnic. Hlíva ústřičná (Pleurotus ostreatus) má klobouky 5–20 cm široké, pružně masité, dosti tenké, polokruhovité až vějířovité, šedavé, šedomodravé, popelavé nebo šedě hnědavé, s ostrým okrajem, naspodu s bělošedavými hustými lupeny sbíhajícími na krátký, bělavý, 1–6 cm dlouhý a 1–3 cm široký třeň. Roste velmi hojně na podzim od září do prosince, někdy i na jaře. Najdeme ji od nížin až vysoko do hor na odumřelých i živých listnáčích, zejména na buku, lípách, ořešáku, vrbách ad. Podobná a blízce příbuzná hlíva plicní (Pleurotus pulmonarius) se liší hlavně skoro bílým, bělavým až bělošedavým povrchem klobouku, lupeny žloutnoucími ve stáří i při sušení a celosezonním růstem (rovněž na odumřelých větvích a kmenech nejrůznějších listnáčů). Oba druhy jsou jedlé.

Jinou význačně pozdně podzimní houbou, rostoucí obvykle od září do prosince, je pozemní strmělka mlženka (Clitocybe nebularis) s kloboukem 6–18 cm širokým, v mládí vyklenutým, později ploše rozloženým a ve stáří uprostřed až prohloubeným, tlustě masitým, šedým nebo šedopopelavým, jakoby lehce bělavě oprášeným („zamlženým“), aspodu s bělavými až slabě nažloutlými lupeny a se silným, válcovitým, dole ztloustlým bělavým třeněm, který je 5–12 cm dlouhý a 1,5–3 cm široký. Strmělka mlženka má trochu nepříjemný, podivně aromaticky mýdlový pach. Roste velmi hojně (často v houfech) od nížin do nižších hor v lesích všeho druhu (zejména na okrajích), ale i mimo les – v zahradách, parcích, křovištích apod. Je to jedlá, avšak nepříliš chutná houba. Dobré jsou mladé plodnice naložené v octě.

Zatímco výše uvedené houby mají plodnice dosti velké a nenápadně zbarvené, další dva pozemní druhy jsou menší, avšak zase barevně pěkné. Nejhezčí z nich je šťavnatka modřínová (Hygrophorus lucorum) s kloboukem 2–6 cm širokým, zprvu sklenutým, později rozloženým, tenkomasým, slizkým, živě citronově až světle chromově žlutým; lupeny jsou řídké, dosti tlusté, běložlutavé, třeň je žlutý, nahoře bělavý, slabě slizký, úzce válcovitý, 3–8 cm dlouhý a 3–5 mm široký. Roste od září do listopadu (výjimečně až do prosince), místy je dosti hojná. Najdeme ji od pahorkatin do nižších hor v lesích všeho druhu, vždy však jen pod modříny, s jejichž kořeny tvoří její podhoubí mykorizu.

Ještě pozdnější výskyt než šťavnatka modřínová má štavnatka pomrazka (Hygrophorus hypothejus), která – jak její druhové jméno naznačuje – vyrůstá až po prvních mrazících (jestliže se potom opět trochu oteplí). Klobouk má jen 2–4 cm široký, v mládí nízce sklenutý, v dospělosti rozložený a uprostřed vmáčklý, na okraji lehce podvinutý, slizký, žlutoolivový nebo bledě olivově hnědavý. Lupeny jsou dosti řídké, žloutkově žluté, ve stáří až naoranžovělé, krátce sbíhající na 3–7 cm dlouhý a 3–5 mm široký slizký žlutý třeň. Roste od září až do prosince, místy velmi hojně. Mnohdy se vyskytuje v houfech. Najdeme ji od nížin do nižších hor v jehličnatých a smíšených lesích, výhradně však pod borovicemi.

Obě šťavnatky jsou jedlé, ale mají drobné, málo vydatné plodnice. Často se ovšem vyskytují v značném množství, takže jich lze při vytrvalosti nasbírat k jídlu dostatek (nemají však nijak výraznou chuť ani vůni). Lidé v této pozdně podzimní době dávají přednost spíše vydatnějším hlívám. Ty můžeme kdykoli také koupit, neboť se pěstují v umělých kulturách (v hlívárnách), kde plodí celoročně. Hlívy jsou nejen chutné, ale navíc mají protirakovinné účinky, takže představují pro člověka jak příjemný, tak zdravý doplněk stravy.