Za houbami v prosinci

Ani poslední měsíc v roce nenechává „skalní“ houbaře bez nadějí na nějaký ten „úlovek“. Nemrzne-li a chybí-li sněhová pokrývka – to v posledních letech bývá – můžeme hlavně v nižších teplejších oblastech ještě najít některé jedlé druhy hub, a to jak pozemní (terestrické), tak zejména dřevožijné. Dnes si blíže všimneme dvou pozemních a dvou dřevožijných hub s pozdním výskytem.

K pozemním pozdě rostoucím lupenatým houbám patří jednak čirůvka dvoubarvá, jednak lištička pomerančová. Druhové jméno čirůvky dvoubarvé (Lepista saeva = Tricholoma bicolor) dobře odpovídá jejímu „dvojímu“ zbarvení: na klobouku bělošedavému, na třeni fialovému. Klobouk má 5–12 cm široký, v mládí sklenutý, na okraji podvinutý, později ploše rozložený až prohloubený, zcela hladký, masitý, bělošedavý nebo našedle okrový, naspodu s hustými, bělavými až krémovými lupeny. Třeň je válcovitý, krátký, jen 3–7 cm dlouhý a 1–2,5 cm široký, zčásti nebo celý fialově zbarvený (někdy vypadá, jako by byl počmáraný fialovou tužkou). Dužnina je bělavá, houbově vonná. Roste hojně od září do prosince (někdy i na jaře), většinou v čarovných kruzích nebo pruzích. U nás se vyskytuje od nížiny do podhůří v trávě mimo les – na loukách, pastvinách, v zahradách i parcích (tam i pod stromy nebo keři), výjimečně i ve světlých lesích – takže je každému snadno dostupná. Když je velmi suchý podzim, často vůbec nezaplodí. Je jedlá a dobrá, avšak při běžné úpravě má poněkud zemitý pach i chuť. Jestliže si ji ale uděláme v omáčce s pórkem nebo růžičkovou kapustou, je výborná. Příbuzná čirůvka fialová (viz Vesmír 86, 642, 2007/10) se liší modrofialovým zbarvením všech částí plodnice.

Oproti dosti velké masité čirůvce dvoubarvé je lištička pomerančová (Hygrophoropsis aurantiaca) značně menší, tenkomasá, a tedy málo vydatná. Její klobouk je jen 1,5–4 cm široký, zprvu polokulovitě sklenutý s podvinutým okrajem, v dospělosti rozložený, na středu až prohloubený nebo nálevkovitý, hladký, pěkně meruňkově, oranžově nebo pomerančově zbarvený, na okraji světlejší (někdy je klobouk bělavý), naspodu s hustými oranžovými až téměř červenými vidlenými žebrovitými lupeny a žlutým nebo oranžovým, 3–6 cm dlouhým a 3–5 mm širokým třeněm. Roste velmi hojně od září do prosince. Vyskytuje se od nížiny do hor na zemi v jehličnatých a smíšených lesích, s oblibou však také na starých mechatých pařezech nebo ležících kmenech borovic a smrků. Je podobná živěji zbarvené lišce, ale příbuzná s ní není. Kdysi byla považována za jedovatou (snad pro „varovné“ červenooranžové zbarvení), je však jedlá, ale bez zvláštní chuti nebo vůně; pokud ji sebereme, přidáme ji do směsi hub ke smažení, do polévek, omáček apod. V posmutnělém ztichlém lese na podzim a začátkem zimy nás potěší svým živým zbarvením.

Další dva dnes zmiňované druhy hub rostou většinou trsnatě na dřevě keřů nebo stromů. Nelupenatá houba s podivným jménem ucho Jidášovo (Hirneola auricula-judae) se dost věrně ušnímu boltci podobá. Plodnice má tence lupenité, obráceně mušlovité, úzkým bokem přirostlé, pružně chrupavčité, poloprůsvitné, naryšavěle hnědé nebo tmavohnědé (uschlé bývají skoro černé), nahoře krátce sametově chlupaté, naspodu matně lesklé, hladké, s nízkými žilkami, tvrdě chrupavčité. Roste po deštích velmi hojně téměř po celý rok, nejvíce od září do prosince a od března do května. Vyskytuje se od nížiny do nižších hor, v lesích i mimo les, výhradně však na odumřelých částech listnáčů, především bezu černého, méně i trnovníku akátu, jasanu, javorů, jilmů aj. Je jedlé, ale nijak zvlášť dobré; pro svou chrupavčitou konzistenci se používá do houbových salátů a do některých čínských jídel.

Houbaři dost ceněná nevelká, často ale v bohatých trsech rostoucí lupenatá penízovka sametonohá (Flammulina velutipes) má kloboučky jen 2–6 cm široké, v mládí zvonkovitě sklenuté, později až rozložené, tenkomasé, hladké, slizce lepkavé, žlutookrové nebo medově žlutorezavé, naspodu s hustými bělavými lupeny a úzce válcovitým, zprvu bělavým, pak hnědavým a nakonec sametově černohnědým třeněm, který je 3–8 cm dlouhý a 1–4 mm široký. Vyrůstá velmi hojně od září nebo října do prosince (někdy i na jaře). Vyskytuje se od nížiny až vysoko do hor na odumřelých i živých listnáčích, zejména na jilmech, lípách, ořešácích, topolech, vrbách atd., a to jak v lesích, tak v zahradách, parcích, stromořadích i křovištích. Dobrá jedlá houba použitelná hlavně do polévek a omáček, ale také do smaženic. Tvrzení, že roste i v zimě za mrazů, neodpovídá skutečnosti; můžeme ji sice najít zasněženou i za holomrazů, vyrostla však před mrazy za „odměku“ a mráz ji pouze konzervoval.

Z výše uvedených čtyř druhů pozdně podzimních až časně zimních hub je pro kuchyňské užití nejcennější čirůvka dvoubarvá a penízovka sametonohá; můžeme je při pozorném hledání a troše štěstí najít téměř všude.

Končíme naše putování jednotlivými měsíci roku za houbami, jichž jsme si blíže představili 48, což je ovšem pouze zlomek z tisícovek u nás rostoucích druhů makromycetů.