Kolaps a stabilita v době pravěkých zemědělců

To, co bude následovat, budou především spekulace, a to spekulace v onom původním, nepejorativním smyslu, z latinského speculari, což znamená pátrat. S ním příbuzné je speculum (zrcadlo) a spekulace si lze představit jako nastavování myšlenkových zrcadel světu jevů a interpretací, tedy studium různých aspektů. Právě v historických vědách je zvlášť markantní, že spekulace je jedinou možností, jak si o věci zjednat jakési povědomí. To, co nazýváme minulými skutečnostmi, totiž aktuálně skutečné vůbec není, de facto to neexistuje. Může to existovat jedině a pouze v naší spekulující mysli. Dočasné zpřítomnění jevu nebo procesu pomocí opakovaného pozorování či experimentu, běžná metoda ve vědách ahistorických, tu většinou selhává. To proto, že dějiny velmi často bývají tvořeny neopakovatelnými událostmi a jednotlivými jevy, ale jak známo, správná věda není o jedinečnostech (De singularibus non est scientia).

Teď už k našemu předmětu. Bude řeč o posledních asi 7500 letech a půjde o malou dekonstrukci tří dosti zakořeněných a povýtce vágních představ o této naší poměrně nedávné minulosti. Budu je nazývat příběhy. Vy právění příběhu je běžným způsobem, jakým se chápeme skutečnosti (Gregory Bateson: „Myslíme v příbězích“). Příběh jakožto žánr má ovšem jednu ošidnou vlastnost: Z povahy věci musí být vnitřně konzistentní, což ho činí do sebe uzavře ným, paradigmaticky „neprůstřelným“. Naštěstí lze vyprávět příběhy alternativní.

Příběh první: Zemědělská revoluce

Nejstarší spolehlivá data pro začátek naší první zemědělské kultury – kultury s lineární keramikou – mírně přesahují rok 5500 př. Kr. Zavedení zemědělství je tradičně nahlíženo jako revoluční změna prvního řádu. Konec doby lovců a sběračů, která předtím tvořila veškerou dlouhou historii druhu Homo sapiens. Práce prý tehdy začala zušlechťovat člověka, dříve líného lovce a sběrače. Hned úplný začátek měl být dramatický a revoluční – zemědělci museli nejdříve vykácet primární prales (máme tu dokonce velmi silný anglický termín primary virgin forest), zkultivovat divokou zemi. V postmoderní době ale máme pro lovce a sběrače mnohem větší pochopení, a tak to dnes začínáme vidět trochu jinak:

• S oním „primárním pralesem“ to nebylo zase tak horké.
• S příslovečnou opičatostí lovců a sběračů to nebylo zdaleka tak zlé.
• Obě fáze – předzemědělská a zemědělská – se navzájem dosti prolínají, a to jak časově, tak kulturně. Tedy ve správném prostorovém nadhledu, řekněme na úrovni celého Starého kontinentu.

Takzvaný primární prales byl ze své přirozenosti poměrně rozvolněný, dynamický a do doby příchodu prvních zemědělců se navíc nestihl plně vyvinout. Význam mezolitické fáze vývoje společnosti (ta bezprostředně předchází neolitu) se dosud velmi podceňoval. Mezolitický člověk s přírodou zacházel plánovitě – vypaloval lesní porosty, aby podpořil rozvoj produktivních rostlinných společenstev jako pastvin pro divokou zvěř a stanovišť pro řadu jedlých rostlin. Způsoby lovu tehdy byly velmi sofistikované a myšlenkový svět předzemědělských etnik byl velmi bohatý, alespoň pokud víme podle dochovaného umění. Mnoho z loveckosběračských adaptací přetrvalo daleko do zemědělských dob. Lov a sběr měly podstatný význam hluboko do neolitu, soudě podle dochovaných kostí zvířat a rostlinných makrozbytků. Neolitické zemědělství nebylo ještě orebné. Bylo to spíše zahradničení, které mohlo začít dlouho před příchodem neolitických kultur. Asi největší změnou v neolitu je vznik stabilních vesnic, ale proces postupného usazování lidských komunit pozorujeme už od dob paleolitu. Archeologicky nejvýraznější změnou je ovšem zavedení užitkové keramiky. Víme však, že technologie výroby keramiky je mnohem starší (viz keramické figurky v Dolních Věstonicích staré přes 25 tisíciletí) a že na Předním východě existovaly zemědělské kultury bez keramiky. A naopak v severní Africe existovaly ještě před začátkem holocénu nomádské lovecké kultury s užitkovou keramikou. Význam keramiky se prostě přeceňuje vzhledem k tomu, že je to dobře „archeologizovatelná“ složka materiální kultury.

Příběh druhý: Směrem k světlým zítřkům

Jedno klasické vyprávění praví, že od té doby, co přišlo zemědělství, byl vývoj již víceméně progresivní. Dost ale záleží na tom, jak si onen proces definujeme. Pokud ho hodnotíme až dodatečně, z jeho účinků, není divu, že v minulosti spatřujeme plynulý pokrok. Co se neujalo, nemělo na další vývoj vliv a my to prostě do našeho hodnocení nezahrnujeme.

Nicméně se zdá, že jeden aspekt vývoje přece jen progresivní je: Směrem k dnešku můžeme pozorovat víceméně postupné zvyšování komplexity ve společnosti i komplexity vztahů společnosti k přírodnímu prostředí.

V nejpříhodnějších oblastech střední Evropy, ve staré sídlení oblasti, postupuje vývoj osídlení víceméně bez přerušení od neolitu do dneška, a to bez nějakých vážných kolapsů. Svědčí o tom:

• Systematické archeologické výzkumy spojené s povrchovým průzkumem. Kde byly provedeny, tam se ukazuje, že jednotlivé kultury na sebe bezprostředně navazují a že zde můžeme vysledovat sídelní kontinuitu po dobu minimálně 7000 let.
• Výsledky výzkumů kontinuálních záznamů minulosti tamtéž, hlavně výsledky pylových analýz. Oproti archeologii mají tu výhodu, že z principu věci mají schopnost číst člověka a jeho aktivity jako jeden z dílčích aspektů minulé skutečnosti. (Archeologie je závislá na pozůstatcích lidské činnosti, tedy dokáže zachytit jen ty úseky, kdy byl člověk přítomen a zanechal pozůstatky svého působení.)

Postupně byly přijímány kulturní novinky, často pod vlivem vzorů z dalekých zemí. Je to například zavedení orebného hospodářství v eneolitu (zhruba 1000 let po příchodu zemědělství), což je spojeno se zápřahem dobytka. Postupně se rozšiřovalo spektrum pěstovaných plodin. Z obilí jsou nejpůvodnější pšenice jednozrnka, dvojzrnka a ječmen. Od doby bronzové pozorujeme posun od původních typů k pšenici špaldě, prosu, béru, ovsu. Tehdy se objevilo i žito, nejdřív asi jako plevelná příměs, která postupně převládla, a tak se stala hlavní plodinou. Také tu máme postupné zavádění chovu nových zvířat – osla, koně, slepice. Podobně se vyvíjel odpovídající krajinný management. Příkladem může být vznik lučního hospodaření pod vlivem zavedení dlouhé kosy na počátku doby železné. To je zase spojeno s technologickým rozvojem, tedy s výrobou železa.

Také způsoby bydlení a budování sídel se diferencovaly. Zhruba od eneolitu vznikala velká opevněná sídliště. To zřejmě souviselo s centralizací moci (ať už pod vlivem vnějšího nebezpečí, nebo z jiné příčiny). Pozdější úpadek centrálních sídlišť se nám jeví jako symptom kolapsu. Zapomínáme ale, že tehdejší společnost musela stát na obrovské a velmi stabilní základně vesnických komunit, kterých se tyto změny nemusely významně dotknout – a zdá se, že se jich nedotkly. Nejznámějším příkladem je náhlý zánik keltských oppid těsně před přelomem letopočtu. Souvisel s velkými kulturními pohyby v celé Evropě, katalyzovanými vývojem na jih od nás (v Římské říši), ale i na východě a na západě. Tento pohyb měl svého méně známého předchůdce již o 300 let dříve, kdy byla náhle opuštěna velká středo a západoevropská knížecí sídla, předchůdci zmíněných oppid. I to byla bez nadsázky města, byla obehnána kilometry hradeb, uvnitř s pravidelnou zástavbou, nejvýznamnější stavby byly částečně kamenné. Příkladem je známá Závist (s pozdější historií oppida), nebo mnohem méně známý, avšak tajemný a tehdy asi velice významný Vladař (viz rámeček 1 ).

Tím jsme se postupně dostali ze staré sídelní oblasti na její periferii. Tam během oněch dlouhých více než 6000 let zemědělského pravěku skutečně probíhaly vlny kolonizace a pustnutí, tedy jakési lokální kolapsy. Tyto pohyby však měly pevnou základnu v jádrech sídelních komor a prostory mimo centrální sídelní oblasti byly zřejmě vnímány jako okrajové a tvořily jakousi rezervu pro expanzi obyvatelstva. Zmínit můžeme jeden hojně diskutovaný pravěký environmentální kolaps. Autorem této představy je přírodovědec Vojen Ložek. Příslušná hypotéza říká zhruba následující: Koncem doby bronzové (tedy kolem roku 1000 před Kr.) došlo v určitých okrajových oblastech ke kolapsu vlivem činnosti člověka, který působil v souběhu s rozkolísáním klimatu. (Střídalo se sucho a vlhko, teplá a studená dílčí období.) Pro tuto událost, zjištěnou původně v pískovcových oblastech Kokořínska, se vžil poněkud eufemický název „lužická katastrofa“. Výsledky dalších bádání a širší souvislosti ovšem ukazují, že vlastně jde o zvláštní variantu procesu, který byl ve střední Evropě všeobecně rozšířen a probíhal mnohem pozvolněji. Je to postupné ochuzování terestrických ekosystémů o kationty, tedy jejich okyselování. To ale probíhá od konce vrcholné doby ledové a docházelo k němu v každém interglaciálu. Pokud studujeme dynamiku tohoto procesu v různých územích, zjišťujeme, že se velmi liší. Někde je to proces pozvolný, jinde byl jeho projev náhlý. Tím druhým případem je zrovna Kokořínsko, které je v tomto směru vzhledem k pískovcovému substrátu labilní a zřejmě tam skutečně byla acidifikace urychlena vlivem člověka, hlavně vlivem pastvy. Už na to ale bylo dlouho zaděláno, a tak vliv člověka v souběhu s klimatickými změnami mohl být již jen spouštěcím signálem, zcela v intencích efektu motýlího křídla (viz Vesmír 74, 646, 1995/11).

Příběh třetí: Člověk loutkou vyšších mocností

Tento příběh, nebo spíše sbírka příběhů, vypráví o tom, že se pravěký člověk ještě úplně neemancipoval ve vztahu k přírodě (myslí se na rozdíl od nás, lidí moderních) a že mu to působilo nemalé problémy. Podléhal jejímu diktátu, hlavně klimatickému. Při dekonstrukci tohoto příběhu máme podstatně horší pozici než v předchozích případech. Máme tady co dělat s ještě dost živým paradigmatem a v takové situaci nelze zaujmout dostatečně nezávislou pozici. V archeologii se tomu paradigmatu říká procesuální, v jiném kontextu ho můžeme nazvat třeba ekologistické.

Řekněme to rovnou: Z perspektivy studia vzdálené minulosti se jako nejdůležitější hybatel jeví to, co se primárně odehrává v lidských hlavách (ideje, memy) a ve vztazích mezi lidmi (sociální jevy). Vždyť se podívejme, jak obrovská je přizpůsobivost lidského druhu a co je její příčinou! Je to právě ona nesmírná rozmanitost kulturních nebo, chcemeli, behaviorálních vzorců. Pomocí nich se člověk přizpůsobil arktickým pustinám i deštnému pralesu…

Zkušenost se současnými zemědělskými etniky ukazuje, že k žádnému boji o limitované zdroje na hranici únosnosti prostředí obvykle nedochází. Zdrojů je vždy přebytek a pružnost systému veliká. Tam, kde tomu tak v dnešní době není, je to právě a jenom důsledek neblahých moderních jevů, jako je organizované přesidlování, využívání zdrojů až na hranici únosnosti pod vlivem moderních technologií nebo zvyšování komplexity až na hranice udržitelnosti systému. Malý příklad: Když do egyptské oázy nedoveze kamion naftu, je po úrodě. Proč? Protože nafta se používá k čerpání hluboké artézské vody pro každodenní zavlažování políček a sadů. V největší míře zobecnění lze říci, že tohle je důsledek až současné exponenciální populační exploze. Jak strašný je pohled na příslušnou křivku, jste možná zakusili sami! V předexponenciální fázi populačního růstu byla situace úplně jiná. Některá sofistikovaná archeologická pozorování a výpočty to dobře ilustrují. Například se bralo za hotovou věc, že hutnění železa v době železné mělo za následek rozsáhlé odlesňování a s ním spojené periodické krize. Nejenže se to nikde přímo neprokázalo (opět například pylovými analýzami), ale navíc se ukazuje, že potřeba železa v tehdejší společnosti byla nejspíš tak malá, že biologická produkce dřevní biomasy přesahovala exploataci za účelem hutnění řádově tisíckrát. To je zjištění získané na základě velmi detailní analýzy, kterou nedávno provedla environmentální archeoložka Dagmar Dreslerová.

Další argument proti environmentálnímu diktátu středoevropským pravěkým společnostem se týká možného vlivu klimatických změn. Klimatické změny v holocénu střední Evropy byly totiž nepatrné. Na vyšších úrovních – pro to, co nazýváme „společnost“, nebo po archeologicku „kultura“ – byly zřejmě zcela nepodstatné. Pochopitelně když o něčem říkám, že je to nepatrné a nepodstatné, tak musím zároveň říci, vůči jakému měřítku se vztahuji. V tomto případě je měřítkem vývoj klimatu v rámci řekněme celého kvartéru a vztahuji to k úrovni celé společnosti. Kontrast tu máme také vůči rozsáhlým subtropickým oblastem, kde jsou klimatické změny mnohem dramatičtější a na tamější společnosti měly prokazatelně značný vliv. Ve střední Evropě se vliv oněch mělkých klimatických změn na úrovni celých pravěkých společností nikdy spolehlivě neprokázal. Alespoň mi není znám jediný spolehlivě doložený případ.

Byla to série kolapsů, nebo stabilita?

Shrňme, co bylo právě řečeno o dynamice našeho pravěku. Byla to série nepřetržitých kolapsů, nebo naopak nečekaná stabilita? Ať si každý vybere sám podle toho, co tam chce vidět. To je totiž tradiční problém čtecího rámce. Zde musíme rozlišovat rychlou změnu velkého řádu – „kolaps“ – od mnohem častějších změn menšího měřítka – „oscilací“ nebo „epizod“. Je ale možné, že chyba je v něčem ještě základnějším. Totiž přímo v samotné myšlence skryté za představou kolapsu. Neustálá změna je přece vlastností skutečnosti jako takové. My máme touhu onu skutečnost zafixovat a ochránit se tak před možným utrpením, které jakákoliv změna může přinést. Naše představy o kolapsech, ať už budoucích, aktuálně hrozících, nebo minulých, jsou pouze projekcí našeho přání vidět svět jako stabilní, a tedy jistý. Život člověka i lidských společností je však neustálým tvůrčím vyhmatáváním rovnováhy v rámci rozsáhlého pole možností, které poskytuje neustále se proměňující situace.

Text přednášky pronesené na sympoziu „Kolaps: mýtus a skutečnost“, které se konalo v březnu 2007.