Zdeněk Veselovský

Profesora RNDr. Zdeňka Veselovského, DrSc., jsem poznal před 34 lety, kdy jej k nám domů přivedl na návštěvu hudební skladatel Ilja Hurník. Mohl jsem se zeptat na věci, které tehdy moji dětskou duši nejvíce zajímaly, například na systematické postavení šimpanzů západní Afriky. Vedle odpovědi jsem dostal neocenitelnou radu – nezkoumat zvířata exotická, ale ta zdánlivě obyčejná, jako jsou myši a vrabci. Právě ta jsou badateli opomíjena. Toto setkání mne ovlivnilo na celý život. Prohloubilo můj dosavadní zájem o zvířata a jejich chov, přivedlo mne na pražskou Přírodovědeckou fakultu, ke studiu etologie u profesora Veselovského a k vybudování oddělení ekologie a etologie při katedře zoologie. Také myši zůstaly trvale předmětem mého vědeckého zájmu.

Zdeněk Veselovský je především znám jako autor knih a televizních pořadů o přírodě, zvířatech a etologii – vědecké disciplíně studující chování zvířat a člověka. Byl nejen vědcem, vysokoškolským pedagogem a třicet let ředitelem Zoo Praha, ale také geniálním popularizátorem zoologických oborů. Několika generacím čtenářů pomohl vytvořit vztah k přírodě a zvířatům založený na poznatcích moderní vědy, a nikoli jen na povrchním sentimentu bez znalostí. Ještě dnes mnoho základních zoologických vědomostí české veřejnosti a studentů biologických oborů pochází z Veselovského knih. Připomeňme aspoň některé: Praobyčejná zvířata (1964), Výlet do třetihor (1969), Zoo Praha – umíte se dívat na zvířata? (1971), Vždyť jsou to jen zvířata (1974), Hlasy džungle (1976), Sloni a jejich příbuzní (1977), Tučňáci (1984), Ptáci a voda (1987), K pramenům Orinoka (1988), Chováme se jako zvířata? (1992), Fotografický atlas říše zvířat (1998), Vydra (1998), Obecná ornitologie (2002) a Etologie (2005). ¹⁾

Dnes, kdy jsou mnozí vysokoškolští pedagogičtí pracovníci soustředěni na psaní původních vědeckých prací a získávání impaktových bodů, kdy psaní učebnic – či nedej bože popularizace – jsou ztrátové aktivity a ohrožují akademickou kariéru, je nedocenitelné, že profesor Zdeněk Veselovský vždy považoval popularizaci oboru za nedílnou součást práce ředitele zoologické zahrady a psaní vysokoškolských učebnic za povinnost. Dílo, které zanechal, mu dalo za pravdu.

Zoologickou zahradu nechápal jako pouhou atrakci pro platící návštěvníky, jejímž hlavním cílem je zisk. Chtěl, aby byla odbornou institucí, kde se zoologie pěstuje jako vědní odbor. Nikoli však jen na akademické úrovni, ale pro detailní poznání života jednotlivých druhů zvířat, abychom je mohli kvalifikovaně chránit – jak v přírodě, tak v zajetí. Trpělivě lidem vysvětloval, že zvířata v dobře vedeném chovu nijak netrpí. Zvířata v zoologických zahradách byla pro něj „vyslanci“, kteří významně ovlivňují veřejnost ve prospěch jejich ochrany v přírodě. Považoval je i za významný prvek pro krátkodobé přežití druhů při nepříznivém vývoji volně žijících populací. Zdeněk Veselovský – ředitel Zoo Praha i činitel mezinárodních organizací – svým moderním pojetím role zoologických zahrad k této bohulibé věci významně přispěl již v době, kdy tento přístup nebyl samozřejmostí. Stačí připomenout zásluhy pražské zoo při záchraně koně Převalského či sibiřského tygra.

Jako vysokoškolský pedagog se profesor Zdeněk Veselovský zasloužil především o zavedení výuky etologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde přednášel, zkoušel a vedl diplomanty po mnoho let, většinou bez nároku na odměnu. Byl to on, kdo na fakultě prosadil názor, že studium živých zvířat a jejich chování není méně vědecké než studium jejich morfologie, taxonomie či genetiky. Od devadesátých let přednášel na nově vzniklé Biologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a pomohl tam vybudovat špičkové zoologické pracoviště.

Přednášky pana profesora byly plné konkrétních příkladů ze života zvířat a jejich studia. Pouze deduktivně odvozené hypotézy vysvětlující chování pro něj znamenaly málo. V posledních letech rád studentům promítal a komentoval dokumentární filmy ze života zvířat. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že to je výraz zásadního postoje k povaze a metodologii oboru. Věřil že zoologie a etologie zvlášť musí být pevně ukotveny ve zkušenosti badatele. Sám byl po celý život – během studií na přírodovědecké fakultě a později po třicet let v zoologické zahradě – obklopen zvířaty. Až do konce svého života za nimi pravidelně cestoval po světě – do zoologických zahrad i do rezervací v Indii, v Americe, a zejména v Africe. Nedostatek bezprostřední zkušenosti, která ho opravňovala k vlastnímu přístupu k oboru, mu nikdo vyčítat nemůže.

Byl představitelem generace široce vzdělaných profesorů, jejichž role je velmi obtížně nahraditelná. Ještě nedlouho před smrtí zkoušel u státních zkoušek ze zoologie a většina z nás, kteří jsme seděli vedle něj, si jasně uvědomovala jeho neuvěřitelný přehled po celém oboru. Mohli jsme mu jen závidět. Jeho znalosti však nebyly pouze popisné, nýbrž zahrnovaly zkušenosti i nejnovější literaturu.

V posledních letech jsme se s profesorem Veselovským střídali při přednáškách z etologie a sociobiologie na pražské Přírodovědecké fakultě. Studenti mohli v rámci jediné semestrální přednášky vyslechnout dva generačně rozdílné, avšak výborně se doplňující pohledy na chování zvířat, jeho studium a interpretaci – základy klasické etologie, jejíž vznik i vrcholný rozvoj pamatoval pan profesor, a k tomu sociobiologický přístup posledních desetiletí.

Na poslední přednášku z cyklu však pan profesor nepřišel…