Pozorování zvláštního nosála na stolové hoře

Stolové hory Guayanské vysočiny (tepui) představují specifické geomorfologické útvary. Jejich vrcholové plošiny jsou izolované od okolí i od sebe navzájem, díky čemuž je obývá mnoho druhů svébytných rostlin a živočichů (Vesmír 75, 557, 1996/10; 82, 256, 2003/5 a 82, 263, 2003/5). Snad každá správná stolová hora představuje pravý ráj pro geology (nově i pro speleology), botaniky, algology a entomology. Zoolog obratlovců na nich však přijde poněkud zkrátka. Obratlovčí fauna je tu zastoupena velice spoře – stálými obyvateli vrcholu jsou endemické druhy žab, někteří ptáci, ale savci zde bývají pozorováni jen vzácně. Stručně řečeno, žádný Ztracený svět s dinosaury se nekoná.

Roraima patří k nejvyšším stolovým horám (2810 m n. m.) a rozkládá se na ploše asi 40 km² na trojmezí Venezuely, Guyany a Brazílie. Kromě velkého množství rostlinných a řady hmyzích endemitů je domovem také dvou endemických obratlovců. Na známou ropuchu roraimskou (Oreophrynella quelchii) narazíte téměř na každém kroku a jedním z nejvzácnějších obyvatel je, s ohledem na neobvyklost savců na stolových horách, asi 10 cm velký endemický „křeček“ Podoxymys roraimae (tribus Akodontini).

Minimálně dvěma výpravám – P. Havelkové s kolegy v březnu 2002 a M. Audymu se speleologickou výpravou v lednu 2003 (Vesmír 82, 263, 2003/5) – se však na vrcholu podařilo potkat zvíře, které člověk na tak nehostinném místě prostě nečeká – nosála. V případě prvního pozorování se jej nepodařilo vyfotografovat příliš zdařile – nosál nebyl plachý, ale šel si svou cestou a odmítal spolupracovat. O rok později pořídila druhá výprava mnohem kvalitnější snímky, neboť tentokrát nosál opakovaně navštěvoval přímo expediční tábořiště. Musíme však konečně vysvětlit, co nás na něm tak zaujalo, protože koneckonců nosál, byť se o jeho pobytu na stolové hoře dosud žádná publikace nezmiňuje, není v těchto zeměpisných šířkách nic neobvyklého.

Roraimský nosál je však podivuhodné zvířátko (viz obrázky). Od typického nosála červeného (Nasua nasua) se liší hlavně zbarvením – především černou hlavou bez bílé kresby, přecházející na krku v jakousi kapuci, černýma nohama a tmavším ocasem. Trochu jiný má i tvar čenichu. Zbarvení zbytku těla je zlatožluté s tmavou podsadou. Je prostě na první pohled jiný, ale dohledání jeho taxonomické příslušnosti bylo překvapivě komplikované. Nakonec jsme se dopracovali snad ke správnému a určitě k nejpravděpodobnějšímu výsledku. Nejde ani o středoamerického nosála bělohubého (Nasua narica), ani o nosála horského (Nasuella olivacea), který se vyskytuje v Andách od severní Kolumbie přes západní Venezuelu až do Peru. Zbývá nám tedy (po zavržení možnosti nového druhu) opět už jen nosál červený (Nasua nasua). Forma podobného vzhledu byla zřejmě už několikrát popsána, poprvé J. J. von Tschudim (1845) jako Nasua vittata, a to dokonce z blízkosti Roraimy, později též J. A. Allenem (1904) jako Nasua phaeocephala z oblasti u řeky Caura (zhruba ve středu Guayanské vysočiny). Dnes jsou oba tyto původní druhy řazeny do poddruhu nosála červeného Nasua nasua vittata, jehož výskyt by měl být přímo spojen s Guayanskou vysočinou. Otázkou zůstává, jak by se k druhovému či poddruhovému statusu nosálů vyjádřila molekulární biologie – ta snad ostatně bude dříve či později na nosály červené použita, hlavně kvůli jejich velké proměnlivosti v celém areálu.

Výskyt této poměrně velké šelmy na stolové hoře je samozřejmě pozoruhodný sám o sobě, hlavně vzhledem k malé úživnosti a nehostinnosti prostředí na vrcholu. Co tam tedy nosál vlastně dělá, a hlavně co žere? Nosál má tu nespornou výhodu, že je všežravec a konkrétní výzkum složení jeho potravy dokládá, že nosálí jídelníček obsahuje prakticky cokoliv – především ovoce a bezobratlé, popřípadě drobné obratlovce (plazy, hlodavce). Z opakovaného pozorování M. Audyho vyplývá, že roraimský nosál alespoň občas využívá přikrmování od turistů, protože za tímto účelem pravidelně navštěvoval kemp. Kromě toho se možná živí zřídka nalézanými plody, ale především asi endemickými křečky, bezobratlými (za oběť mu může padnout i vzácný roraimský roháček Charagmophorus lineatus) a možná také ptáky či vajíčky druhů hnízdících na Roraimě. V tomto směru je tedy přítomnost nosála na tepui zřejmě umožněna jeho všežravostí a všeobecným oportunizmem.

Velmi důležitý je také fakt, že nejde jen o jednoho zatoulaného a třeba atypicky zbarveného jedince. Jednoho dne totiž navštívili speleologickou výpravu dokonce dva nosálové najednou a alespoň jeden z nich byl samec. Chvíli o sobě navzájem nevěděli, ale když se spatřili, nastala hlučná honička. Silnější jedinec poté za těžko definovatelného štěkání zahnal svého konkurenta do skal k hraně Roraimy.

Otázkou zůstává, zda jsou nosálové na vrcholu Roraimy stálými obyvateli, nebo jen jeho občasnými návštěvníky. Široké okolí stolové hory je druhotně odlesněno a v teplých měsících představuje vyprahlou planinu, sem tam oživenou pouze galeriovými porosty kolem říček stékajících z tepui. Úpatí Roraimy a nejbližší sousední stolové hory Kukenanu je však porostlé zbytky horského pralesa. Zde by populace nosálů jistě nalezla po celý rok dostatek obživy a občasné vrcholové výstupy by pak pro mrštná zvířátka nepředstavovaly žádný větší problém. Je zajímavé, že obě naše pozorování proběhla ke konci místního období sucha, s čímž by mohla souviset např. větší prostorová aktivita samců na začátku rozmnožovací sezony.

Účastníkům budoucích výprav doporučujeme, aby kromě vyhlášených atrakcí (krystalů křišťálu, nezvyklé vegetace, žabky či roháčka) na Roraimě vyhlíželi také nosály. Za případné další údaje o tomto druhu z Roraimy či jejího okolí budeme velice vděčni.

Poděkování: Chtěli bychom poděkovat za konzultaci taxonomické příslušnosti nosála Dr. Amelii Díaz de Pascual z Venezuely (Departmento de Biología, Facultad de Ciencias, Universidad de los Andes, Mérida, Venezuela).