Tajemný svět špiček

Když se řekne špička, většině houbařů se vybaví výborná jedlá špička obecná (zvaná též špička travní, Marasmius oreades). Tu můžeme sbírat od jara až do podzimu na travnatých plochách mimo les nebo v prosvětlených travnatých listnatých porostech. Druhů špiček (rody Marasmiellus, Marasmius a Setulipes) je ovšem známo podstatně více. ¹⁾ U nás jich bylo doposud nalezeno kolem 30 druhů, v celé Evropě asi 65. A je to jen zlomek známých druhů, protože rájem špiček jsou tropy celého světa. V současnosti známe asi na 1000 druhů, z nichž kolem 700 patří do rodu Marasmius, 300 do rodu Marasmiellus a 50 do rodu Setulipes. Není to však zdaleka konečné číslo, protože většina tropů není vůbec z mykologického hlediska prozkoumaná. Obecně se v literatuře uvádí, že doposud bylo na světě popsáno asi 150 000 druhů hub, což je jen asi 10 % odhadovaného celkového počtu druhů, tzn. že 90 % hub zatím ještě nikdo „neobjevil“.

Nejdůležitější rozkladači

Špičky jsou saprofytické houby (tj. organizmy využívající jako zdroj organických látek mrtvou organickou hmotu) a hrají velmi významnou a nezastupitelnou úlohu v rozkladu odumřelé hmoty. Vzhledem k hojnému zastoupení špiček v tropech, a to jak počtem druhů, tak počtem mycelií jako vlastních těl hub, je jejich role při zachování koloběhu látek a energie celého ekosystému obrovská. V tomto směru patří v tropických lesích mezi nejdůležitější rozkladače. Jejich plodnice nalezneme nejčastěji na opadlém listí a drobných větvičkách, ale některé druhy rostou i na tlejícím dřevě, popř. vyrůstají přímo na pevných černých nebo černohnědých vláknech (rizomorfách) uchycených k větvím keřů a stromů; pak se pohupují volně v prostoru. Některé druhy špiček obyvatelé tropů sbírají a tyto houby spolu s dalšími tvoří důležitou součást jejich potravy.

Většina druhů špiček tvoří velmi malé až malé plodnice s kloboukem měřícím od 1 do 10–15 mm v průměru. V afrických tropech však můžeme nalézt špičku Zenkerovu (Marasmius zenkeri) s krásně fialově a bělavě žíhaným kloboukem širokým až 100 mm. V barvě klobouku také uvidíme (zejména u tropických druhů) snad všechny odstíny – od bílé, žluté, přes nejčastější okrovou, hnědou nebo rezavou až po fialovou, růžovou, krvavě červenou nebo černou. Některé druhy, zvláště z rodu Marasmiellus, nemají vůbec vyvinutý třeň a klobouk je bočně připojen k substrátu. Jindy může být třeň až 170 mm dlouhý (Marasmius arborescens) či až 12 mm tlustý (Marasmius zenkeri). Pouze barva lupenů a výtrusného prachu je dosti jednotvárná – nejčastěji bílá nebo světle krémová. V Japonsku však byla popsána špička Marasmius brunneospermus s tmavohnědým výtrusným prachem. Pantropický druh Marasmius crinisequi vyrůstá z chuchvalce černých rizomorf, které připomínají – jak napovídá latinský název – koňské žíně. Když byly v minulosti jeho rizomorfy nalezeny samostatně bez plodnic, byly dokonce popsány jako samostatný druh.

Skrytá pestrost

Špičky jsou krásné a zajímavé i pod mikroskopem, který je – jako u většiny hub – nutný pro jejich určování. Na rozdíl od jiných druhů lupenatých hub, např. strmělek, které jsou mikroskopicky dosti jednotvárné, mají špičky výrazné mikroskopické znaky. Důležitá je struktura pokožky klobouku. Ta je tvořena buď palisádou kyjovitých buněk (hymenidermem), které jsou hladké či opatřené prstovitými výběžky, nebo spletí radiálně uspořádaných hyf (kutis), opatřených často drobnými bočními výrůstky, bradavkami a někdy korálovitě nepravidelnými koncovými články. Rovněž tvarová a velikostní proměnlivost cystid (sterilních útvarů na povrchu klobouku, lupenů a třeně) a výtrusů je mimořádná. Mezi špičky patří i druh, který má jedny z největších výtrusů mezi lupenatými houbami na světě – u Marasmius megistus mohou měřit až 50 µm (0,05 mm)! Mimořádný tvar mají výtrusy druhů, které jsou někdy vyčleňovány do zvláštního rodu Tetrapyrgos – vypadají jako hvězdička označující na televizní obrazovce programy mládeži nepřístupné.

Špičky travičky

Vraťme se k špičce obecné. Obvykle roste v tzv. čarodějných kruzích, které se každoročně o kousek zvětšují. Podhoubí totiž roste paprsčitě od středu a plodnice hub se vytvářejí na jeho vnějším okraji. Měříme-li tedy každoroční přírůstky, můžeme pak stanovit i stáří čarodějného kruhu. U této špičky to může být 20–25 let. Má však i další zvláštnost – jestliže pozorujete čarodějný kruh, vidíte, že v místě, kde rostou plodnice, tráva žloutne a nekrotizuje, zatímco směrem do středu následuje krásně zelená zóna bujného růstu. Někdy vyrůstá tráva v nekrotické zóně až druhým rokem, kdy už podhoubí v této zóně odumřelo a „pohnojilo“ půdu dusíkatými látkami. Podhoubí špičky svým aktivním růstem totiž vyčerpá všechnu vodu i půdní kyslík v okolí a na kořeny rostlin se už nedostane. Roli zde ovšem hraje ještě jeden faktor. Podhoubí totiž „čistí“ prostředí od konkurenčních a patogenních hub také tím, že vylučuje kyanovodík – jednu z nejtoxičtějších látek v přírodě. V oblasti nejsilnějšího rozvoje mycelia proto nenajdeme téměř žádné jiné druhy hub. Tuto schopnost ovšem mají i její plodnice – dokážou během několika málo hodin usmrtit slimáky uzavřené s nimi v malém prostoru.