Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Pojďte s námi na hříbky

aneb Malá exkurze do království hřibovitých hub
 |  10. 8. 2006
 |  Vesmír 85, 456, 2006/8
 |  Seriál: Toulky říší hub, 3. díl (PředchozíNásledující)

Hřib je jedna z mála věcí, před níž každý rád ohne svůj hřbet – ba i na kolena klekne…

V představách většiny lidí vždy byl a je symbolem jedlých hub hříbek, hřib neboli hřiban, protože hřib představuje pomyslnou královskou korunu v ohromné říši hub a jeden z hřibů se dokonce královský jmenuje. Houbaři se v lesích pídí především po hřibech nebo jiných hřibovitých houbách, protože právě hřiby naplňují představu úspěšného houbového úlovku. Nemusí jich být hned plný koš – stačí najít kromě jiných jedlých hub dva tři pěkně vyvinuté exempláře hříbků a houbař je navýsost spokojen. Splnilo se jeho toužebné očekávání a to, že si na nich ještě pochutná, je jen něco navíc…

Většina hřibovitých hub je jedlá – mnohé jsou dokonce velmi chutné – nemnohé druhy jsou pro hořkost nejedlé a jen několik je jich zasyrova jedovatých; ty jsou však po dostatečně dlouhé tepelné úpravě (15–20 minut) rovněž jedlé, neboť toxiny, které obsahují, se působením vysoké teploty kolem bodu varu rozpadají, a tím přestávají být jedovaté.

Nejsou hřiby jako hřiby

Hřibovité houby jsou charakterizovány rourkami naspodu klobouku. Z této u nás obecné představy „rourkatých“ hřibovitých hub se vymykají zástupci rodu lupenopórka (Phylloporus), kteří mají místo rourek lupeny. Všemi ostatními znaky, zejména charakterem výtrusů, však mezi hřibovité náleží. U nás roste nehojně jediný zástupce tohoto rodu – lupenopórka červenožlutá (Phylloporus pelletieri), avšak v tropech a subtropech je jich řada. Lupenopórka červenožlutá má nevelké plodnice s kloboukem 3–8 cm širokým, sametovou, olivově až purpurově hnědavou pokožku a zlatožluté, ve stáří olivově hnědé lupeny, které jsou příčně spojované nízkými žilkami.

Do řádu hřibotvarých hub (Boletales) patří u nás dvě čeledě, a to hřibovité (Boletaceae) a šiškovcovité (Strobilomycetaceae). Posledně uvedená čeleď zahrnuje pouze rod hříbek (Porphyrellus) se dvěma druhy a rod šiškovec (Strobilomyces) s jediným, avšak pozoruhodným druhem zvaným šiškovec černý (Strobilomyces strobilaceus). Má šedý až šedočerný, 5–18 cm široký klobouk pokrytý velkými vatovitými, značně tmavšími šupinami, naspodu s poměrně velkými hranatými hnědými póry a černošedým vláknitě šupinatým třeněm; šedobělavá dužnina při poranění rychle cihlově červená a nakonec černá. Je jedlý, ale nepříliš dobrý.

Hřiby v užším pojetí

Čeleď hřibovitých zahrnuje 8–12 rodů (podle rozdílného taxonomického pojetí), přičemž houbaře zajímají hlavně druhy rodu hřib (Boletus), zejména tzv. „bílé“ hřiby, tj. druhy, jejichž dužnina poraněním nemění barvu. Naproti tomu skupina „barevných“ hřibů („modráků“) je dosti opomíjena, neboť té pomyslně vévodí proslulý hřib satan (Boletus satanas), který už svým jménem odrazuje od sběru; na Berounsku byl nazýván „bliják“, protože jedním z příznaků otravy tímto hřibem je úporné zvracení. Přesto i tento u nás vzácný hřib je po dobré tepelné úpravě jedlý, stejně jako hojný hřib kovář (Boletus erythropus) a hřib koloděj (Boletus luridus). Klobouk dospělého hřibu satana dosahuje někdy až 30 cm šířky, jeho povrch je šedobělavý, lehce hrbolatý, naspodu s oranžově červenými póry, ale rourkami žlutými; kyjovitý třeň je mohutný, na bázi řepovitě rozšířený, v horní části žlutý a se síťkou, dole však červený; dužnina je bledě žlutá a na řezu nepříliš výrazně modrá. Hřib satan dává přednost lokalitám s vápnitou půdou a roste jen v oblasti teplomilné květeny pod listnáči, především pod duby a buky. Vzhledem k úbytku jeho lokalit je navržen k zařazení mezi chráněné houby.

Nejedlé hořké hřiby

Trochu podobný hřibu satanu je hřib kříšť (Boletus calopus), který je jedním ze zástupců hřibů s hořkou dužninou, a tedy nejedlých. Vyznačuje se žlutými póry rourek, na řezu modrající dužninou, růstem převážně v jehličnatých lesích a spíše ve vyšších polohách. Dalším hřibem hořké chuti a s modrající dužninou je světle zbarvený hřib medotrpký (Boletus radicans); lze jej najít pod listnáči pouze v oblasti teplomilné květeny. Avšak nejznámějším a velice hojným hořkým hřibem je hřib žlučník (Tylopilus felleus), který je šálivě podobný jedlým hříbkům a dovede zmást mnohé houbaře tak, že si jich přinesou domů třeba i celý košík. Klobouk má okrově hnědavý, 5–15 cm široký, třeň pokrytý výraznou velkookou síťkou, póry dospělých plodnic jsou starorůžově zbarvené a chuť má ostře žlučově hořkou. Roste v lesích všeho druhu i tehdy, kdy jedlé houby téměř nerostou. Neotrávíme se jím, ale stačí jedna nebo dvě plodnice přimíchané mezi jedlé houby a celé houbové jídlo je nepoživatelné.

Nejhledanější hřiby

„Bílé“, nejvíce hledané hřiby tvoří čtveřice druhů, z nichž dva jsou hojné a houbařům dobře známé – hřib dubový (Boletus reticulatus) a hřib smrkový (Boletus edulis), a dva vzácné, méně známé nebo mnohým neznámé – hřib borový (Boletus pinophilus) a teplomilný hřib bronzový (Boletus aereus), který je u nás nejvzácnější. Impozantní vzhled hřibu bronzového mu propůjčuje pěkně černohnědá barva klobouku, kontrastující s dlouho do dospělosti bílými póry rourek a okrově hnědým, na spodu často výrazně rozšířeným třeněm pokrytým nevýraznou síťkou. Roste jen místy v oblasti teplomilné květeny pod listnatými dřevinami, zejména pod duby.

Vzácné a ohrožené hřiby

K barevně pěkným hřibům patří hřib královský (Boletus regius) a hřib Fechtnerův (Boletus fechtneri). Oba byly popsány ze středních Čech – první již r. 1832 J. V. Krombholzem a druhý o 90 let později (r. 1922) J. Velenovským. Rostou jen v oblasti teplomilné květeny a jsou tak vzácné a mizející, že byly zahrnuty mezi houby chráněné u nás zákonem. Hřib královský můžeme v lese jen stěží přehlédnout a nemůžeme jej ani zaměnit za jiný druh. Jeho nádherně růžovonafialovělý, až 15 cm široký klobouk, zářivě zlatožluté póry, bělavá, nemodrající dužnina a citronově žlutý třeň pokrytý síťkou mu dodávají majestátný vzhled skutečného krále hřibů.

Poněkud méně nápadný je hřib Fechtnerův, jejž charakterizuje stříbřitě bělošedá vláknitá pokožka klobouku, citronově žluté póry, žlutý, v horní části síťkovaný třeň, který má v dolní části víceméně nápadný červený proužek, a žlutá dužnina, která na řezu výrazně modrá. Tento hřib byl pojmenován k poctě tehdejšího preparátora Botanického ústavu Karlovy univerzity Františka Fechtnera, který jej kolem r. 1920 pravidelně nacházel u Roblína v Českém krasu. Oba posledně jmenované hřiby rostou pod listnáči, přičemž hřib Fechtnerův dává přednost pouze lokalitám s vápencovými půdami. A právě lokality tohoto hřibu jsou typickým příkladem míst, která jsou ohrožena lidskou činností – těžbou vápence. To je důvodem, proč – kromě jiného – je nutné lokality tohoto hřibu a dalších vzácných hub chránit, a to i proti ekonomickým zájmům těžebních společností.

Křemenáče a kozáky

Jinou velkou skupinou hřibovitých jsou kozáky a křemenáče, patřící do jednoho rodu (Leccinum). Červenokloboukaté nazýváme křemenáče a šedohnědé kozáky. U nás jich roste 8–12 druhů a všechny jsou jedlé. K nejhojnějším křemenáčům náleží křemenáč osikový (Leccinum rufum) a křemenáč březový (Leccinum rufescens), zatímco například křemenáč borový (Leccinum vulpinum), vázaný na borovice, je velmi vzácný. Jeho plodnice jsou nevelké, barva klobouku je sytá, rezavě purpurově hnědá až oranžově hnědá a třeň má pokrytý hnědými šupinkami. Rozlišování jednotlivých druhů křemenáčů a kozáků je většinou obtížné i pro zkušeného mykologa, natož pak pro praktického houbaře (ten ovšem na drobné rozdíly nekouká). Z kozáků se u nás běžně vyskytuje a sbírá kozák březový (Leccinum scabrum), kdežto teplomilný kozák dubový (Leccinum luteoporum) patří k velmi vzácným druhům; proto jej doporučujeme nesbírat a na lokalitách jej spíše ponechávat.

Hřiby s tenkou nohou

Jinou zajímavou skupinou hřibovitých hub jsou druhy zahrnované do rodu Xerocomus (leckdy nevhodně nazývané suchohřiby), z nichž hřib hnědý (Xerocomus badius) a hřib žlutomasý neboli babka (Xerocomus chrysenteron) náleží u nás k nejhojnějším hřibovitým houbám. Naproti tomu krásně zbarvený hřib červený (Xerocomus rubellus) najdeme mnohem méně často. Jeho plodnice jsou malé, klobouk většinou jen do 8 cm šířky, živě třešňově nebo krvavě červený a dužnina na řezu slabě modrá. Hřib moravský (Xerocomus moravicus), popsaný r. 1950 V. Vackem z jižní Moravy, je tak vzácný, že byl u nás zahrnut mezi houby chráněné zákonem; na spočtení jeho známých lokalit v Čechách nám bohatě postačí prsty jedné ruky.

Do této skupiny hřibů patří také zcela výjimečný druh cizopasící na jiné houbě, a to na břichatce pestrci obecném (Scleroderma citrinum), jedlý hřib příživný (Pseudoboletus parasiticus), který svým vzhledem živě připomíná malý hřib plstnatý (Xerocomus subtomentosus). Klobouk hřibu příživného dosahuje jen 2–6 cm šířky, je světle okrový až olivově hnědý, naspodu má dosti velké žluté póry a žluto-okrový třeň, který je dole zahnutý, protože vyrůstá ze svého hostitele na jeho bázi.

Slizké hřiby – klouzky

Poslední velkou skupinou hřibovitých hub jsou klouzky (Suillus), vyznačující se většinou slizkým povrchem klobouku. Mnohé z nich jsou hojné a dobře známé, jako například pod borovicemi rostoucí klouzek obecný (Suillus luteus) a klouzek zrnitý (Suillus granulatus), nebo na modřín vázaný nevzhledný klouzek slizký (Suillus viscidus) či houbaři oblíbený, pěkně zbarvený klouzek sličný (Suillus grevillei) s obtížně sloupnutelnou slizkou pokožkou a žlutou dužninou. Naproti tomu rovněž na modřín vázaný oranžovopórý klouzek tridentský (Suillus tridentinus) je u nás velmi vzácný. Zajímavý klouzek žlutavý (Suillus flavidus) má velké póry a v dospělosti slizký prstenovitý val vytvořený na třeni; roste na rašeliništích a je tak vzácný, že byl rovněž zahrnut mezi houby chráněné u nás zákonem.

Všechny hřibovité houby, s výjimkou hřibu příživného a velmi vzácného hřibu dřevožijného (Buchwaldoboletus lignicola), hrají neobyčejně důležitou roli v hospodářství přírody jako partnerské mykoritické houby; jejich mycelium žije v symbióze s kořínky dřevin a přispívá tak k zdárnějšímu růstu dřevin nejen v lesích, ale i ve stromořadích, parcích a zahradách.

Hřibovité houby jsou pravými dětmi léta a časného podzimu, třebaže první hříbky lze nalézt už v květnu (bývají bohužel většinou červivé, přinejmenším ve třeni) a poslední hřiby najdeme leckdy ještě koncem října, někdy i v listopadu a výjimečně v prosinci, pokud předcházel teplý podzim.

Hřiby a houby vůbec zásadně nesbíráme v blízkosti silně frekventovaných komunikací nebo velkých průmyslových podniků, protože tam jsou většinou kontaminovány různými jedovatými látkami, které by mohly ohrozit naše zdraví. Nesbíráme přirozeně ani vzácné a zákonem chráněné mizejících druhy hub. Přispíváme tím k jejich udržení v přírodě a k jejich zachování i pro příští generace houbařů – aby totiž bylo i v budoucnu před čím ohýbat hřbet, na kolena kleknout a prožívat krásné chvíle radosti z nálezů tak pěkných hub, jakými právě hřiby bezesporu jsou.

Ke stažení

O autorech

František Kotlaba

Václav Janda

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné