Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 3

Vzato úhrnem, každý obor vědeckého poznání se v nějakém ohledu přímo dotýká člověka, a úměrně tomu se musí zabývat také tím, co je vhodné a správné. Vědy společenské to mají přímo předepsáno: dovozovat ze svých poznatků ucelenou představu o správném stavu a chodu lidských věcí ve vymezené oblasti a v tom, co na ní závisí, patří k jejich základním náležitostem, jakožto určitý druh aplikace; s tím je spojena i autorita, daná nejen intelektuální převahou, ale také odpovědností, a vybavená nástroji a prostředky nutně přízemními a „nečistými“. To se mnoha vědcům asi nelíbí, a v tomto rozpoložení mysli zastihujeme dnes zřejmě také lingvisty, ale není tu vyhnutí: věda se „zaplétá se světem“ tak jako všechno ostatní, jde tedy jen o to, aby se nezapletla „hloupě“.

V jednom ohledu je ovšem nedůvěra vědců oprávněná: žádná hodnotová předpojatost, žádná předem hotová představa o tom, co má být, nesmí předurčovat nebo cenzurovat poznatky, k nimž se bádáním dospěje; už ty předsudky, které poznání ovlivňují mimoděk, jakožto součást vědcova lidského (ne)vědomí, tvoří překážku dost velkou, s níž je nutno stále kriticky zápolit, natožpak aby věda plnila ještě nějaké hodnotové „zadání“ společenské. Ale právě proti tomu hledáme přece u vědy útočiště! Postupovat lze pouze od poznatků k normám, nikoli naopak; jen tuto odpovědnost je nutno zvažovat a převzít.

Psychologie během posledních desetiletí na základě svých poznatků dospěla k podstatnému přehodnocení toho, co je normálnost a duševní zdraví, a sotva bychom si na to chtěli stěžovat. Pokud některá náboženství a jejich političtí mluvčí nechtějí brát tyto poznatky na vědomí, je to alespoň v dohledné době především jejich problém; za proměnu hodnot vděčíme ovšem tomu, že psychologie se nestáhla do laboratoře a do „terénu“ (což je označení pro vědecky zneškodněnou skutečnost) a nepřestala „zasahovat“ – zřejmě by jí to nedovolil už rozsah klinické a poradenské aplikace, kterou měla už z dřívější doby a ze které se sotva může vyvázat.

Jazykověda v nových společenských podmínkách zacouvala do pozic téměř protichůdných. Se společností si spálila prsty jednou, a to pořádně, v roce 1993, když se nová dávka všelikých pravopisných, tvaroslovných a jiných kodifikačních změn, naoktrojovaná po starém způsobu s novým vydáním Pravidel českého pravopisu, setkala s odporem, jehož smysl a sílu mnozí lingvisté zřejmě dodnes správně nepochopili (a především si jej nevyložili jako zájem velké části našeho jazykového společenství o dobré spravování jazyka, a tedy jako výraz naděje).

Od té doby osvědčuje (uražená?) jazykověda ve vztahu ke společnosti neochvějnou vědeckou lhostejnost a čirý hodnotový laxismus. Svou poradenskou úlohu, oproti psychologii už dříve dost skromnou, dál výrazně omezila: kdepak jsou staré dobré „jazykové koutky“ v rozhlase a dříve běžné a oblíbené publikace typu „o češtině každodenní“, „čeština všední i nevšední“, „vtipná čeština“, „čeština za školou“, jejichž hlavním smyslem bylo udržovat mezi lidmi motivaci, pocit, že jazyk stojí za to, aby se o něj pečovalo. (Je možné, že starší formy propagace ztrácejí účinnost, pak by ovšem bylo záhodno hledat, jakým jiným způsobem tuto obecnou motivaci podporovat.) Porada, které se člověk od jazykovědy dočká, mohla by pak spíš než z vědecké autority vyvěrat z rabelaisovské Thelémy, jejíž první a jedinou zásadou bylo, jak známo: Dělej si, co chceš. A nejde ani tolik o to, že Rabelais má vlastně pravdu a že nemastná neslaná porada třeba skutečně „odpovídá stavu vědeckého poznání“, jako to, že autorita se nechová jako autorita, když se to od ní očekává. Neboli: být autoritou je úkol, jehož nelze jen tak pozbýt, a nemusí být každá autorita nutně diktátorská.

Máme tedy dnes jazykovědu, která zjišťuje a registruje. To není málo, je to nezbytný základ veškerého vědění, a některé výkony, jako například práce na Českém národním korpusu, jsou potřebné a úctyhodné nejen z hlediska poznávacího, ale z hlediska obecného zájmu vůbec. Jenže české jazykové společenství není pouhý „terén“, v němž by vědci příslušelo jen nezaujatě bádat, nechat věci, ať si jdou svou cestou, a čas od času své poznatky „někam“ (a „nějak“!) sdělit. Jde právě o to „někam“ a o to „nějak“: jazyk se nedá omezit a vyhradit, nelze ho izolovat jen jako výzkumný terén – protože nikdo nemůže tvrdit, že se ho jazyk v nějaké situaci nebo poloze (například vědeckovýzkumné) netýká; víc než kde jinde je při výzkumu jazyka výzkumný rámec věc dohody, nebo dokonce náhledu (například, že „já“ budu „pozorovatel“ a „ty“ „obyčejný uživatel“, a nikoli naopak). Jazyk je do té míry sourodý s lidskou podstatou, že z něho nelze vystoupit, a to ani proto, abychom ho „čistě“ zkoumali. Neboli: zaujme-li jazykovědec důsledný postoj nepohnutě neutrálního pozorovatele, jemuž nepřísluší nic jiného než sledovat, co se v jazyce děje, a tomuto dění nechat volný průchod, není to v žádném případě pozice pouze vědecká – je to nevyhnutelně také pozice společenská, s nevyhnutelným obecným dopadem; neboť jazyk je první a základní politikum a nemůže jím nebýt.

Lze se tedy důvodně domnívat, že bez současného liberálního klimatu v české společnosti by ani jazykověda nedovodila ze základních principů, jimiž se řídí vědecká práce, ono stanovisko pasivního laissez-faire, které uplatňuje v péči o jazyk, totiž při úvaze a rozhodování o tom, co bychom v dnešní jazykové praxi mohli či měli pokládat za vhodné a žádoucí. Laissez-faire je dobrá zásada pro toho, kdo chce něco dělat sám; její pasivní podoba znamená, že sám nehodlám dělat nic, a nechávám to (laisser) na jiných; pak si ovšem mohu být jist, že jiní si opravdu budou dělat, co se jim zachce, a já se tedy jen vzdávám možnosti to ovlivnit. Na to je však jazyk příliš důležitý: tak důležitý, že „necháme-li svůj jazyk kočkám“, jak říkají Francouzi, možná tím vydáváme své cesty vlkům.