Aktuální číslo:

2018/7

Téma měsíce:

Co kdyby…

Nechat jazyk kočkám – a cesty vlkům? 2

 |  16. 3. 2006
 |  Vesmír 85, 181, 2006/3
 |  Seriál: Eseje o jazyce, 2. díl (PředchozíNásledující)

Podstatou svého nástroje („rozumu“, inteligence, resp. kognitivně-afektivních komplexů, které ustavují naše vědomí) a přinejmenším svými účinky, když ne přímo svým předmětem je každé – jakkoli exaktní – vědění poutáno k člověku a k jeho bytí, vyúsťuje tedy vždy v rozhodování, podložené odpovědností a zdůvodněnou představou o tom, co je řádné, správné, žádoucí.

V tom není vyhnutí, a z existenciální perspektivy je potřeba „čistého vědění“, které by od těchto souvislostí smělo odhlédnout, jen jedním z nutně podezřelých způsobů, jak se člověk snaží vypořádat s „nečistou“ povahou života, a jako taková musí být vedena v patrnosti a pod dohledem – „psychoanalyzována“, jak říkal Bachelard, tj. ujasňována, a tak zbavována své skryté škodlivosti. Veškeré poznání je eticky vázáno, ale to není všechno. Pro karteziánský racionalismus může skutečná etika vzniknout teprve poté, co dospějeme k úplnosti jasného a zřetelného myšlení; a než se tak stane, můžeme se podle Descarta řídit pouze etikou provizorní, například tou „zděděnou“ či „obvyklou“. I když empirický přístup a princip nekonečného dokazování, vyvracení a ověřování představu úplného a jasného poznání nekonečně oddalují, a etiku, zřejmě už definitivně provizorní, odkazují k různorodosti hledisek a zdrojů, nad níž někteří nemoudří lidé neprávem lamentují, jedna podstatná věc z toho plyne absolutně: uchováme-li představu úplného poznání i jako pouhý horizont, je zcela zřejmé, že étos, etický ohled není něco, co by se k rozumovému resp. vědeckému poznání přikládalo zvenčí jako nějaké „nadstavbové“, luxusní, cizorodé měřítko, zbytečná překážka, kterou by suverénnímu intelektu stavěla do cesty lidská omezenost – nýbrž že vyvěrá zevnitř, že je to vnitřní perspektiva vědění, jeho výslednice.

Patřičnost či nepatřičnost přírodních zákonů samozřejmě neposuzujeme – i když básníci někdy proti nim pozvedají svůj hlas. Dbáme však o to, aby naše výtvory proti nim nehřešily (a naše domy nám tedy nepadaly na hlavu), ba snažíme se otočit jejich „neúprosné“ účinkování ve svůj prospěch (například prostřednictvím bicyklu); i přes naši relativní bezmoc nám záleží také na tom, aby se jejich souhra neobrátila proti našemu životu (nemluvě o hypotetickém úkolu zajistit přežití našeho druhu po nějakou kosmicky únosnou dobu, řekněme aspoň půl miliardy let – netrpěliví monoteisté prominou). Etický moment dál zesiluje, jakmile se vědění obrací k člověku samému. Sotva si lze představit badatele, který by při zkoumání lidské anatomie a fyziologie jen nezaujatě konstatoval, k čemu všemu za nejrůznějších podmínek zákonitě dochází a jak je zajímavé to pozorovat. Opravte mě, jestli se mýlím, ale i to nejčistší poznání koření v prvotní potřebě napravit nějaký nedostatek; poznat, jak jsou věci utvářeny, abychom věděli, jak mají být utvářeny pro zachování jistého souboru kritérií (toho, co zprvu zkušeností a dohadem chápeme jako zdraví, řád, správný chod); poznat funkci, abychom se vypořádali s dysfunkcí. Svou schopnost poznávat poznáváme, protože nejprve jsme poznali svou vlastní nedostatečnost – svou konečnost: dokonce i starý „model“ dědičného hříchu by se tak dal pochopit.

Každá věda týkající se člověka má tedy svou normativní složku. Oddělit biologii člověka od lékařské vědy by byl nesnesitelný mravní skandál. Tím víc znepokojuje, když v poslední době tuto svou základní odpovědnost houfně zapírají vědy specificky definované jako „společenské“ či jako „vědy o člověku“. Můžeme mít za to, že se tak děje pod zastrašujícím (v horším případě opojným) vlivem ultraliberální ideologie, ale tím se ještě nic podstatného neřeší, protože i ohlas tak chatrné doktríny – která si nic nedělá z nejjednoduššího rozporu zahrnutého ve filosofii svobody, totiž z toho, že popření odpovědnosti je ve svém důsledku popřením svobody samé – má své hlubší příčiny. Jazykověda se v tomto ohledu projevuje až zábavně a zároveň budí obavu, že lehkovážně, zato však systematicky podceňuje souvislost jazyka k podstatě lidského bytí. Právě v ustavičném zpochybňování a znevažování normativního působení jazykovědy shledávám jádro problému. Výroky Ústavu pro jazyk český, který je pro veřejnost tradiční poradní autoritou, a musí tedy chtě nechtě tuto úlohu plnit, ukazují především to, že tuto úlohu plní nechtě, a tudíž špatně. Je to vlastně výrok jediný a neměnný: ať se tazatel zeptá na cokoli (a chce vědět, co je správné), odpovídá se mu, že mezi lidmi se to říká často tak a často i onak, takže je to tak i tak, ať si dotyčný spánembohem vybere a na názor Ústavu, který koneckonců žádným názorem není, nemusí ani brát zřetel. Lidově se takovému postoji říká „nudle v bandasce“, a není divu, že pak veřejnost přestává chápat, k čemu Ústav vůbec je. Dočká-li se člověk pokaždé takové odpovědi, to se ani nemusí ptát; a třebaže jsou i dobré důvody, proč relativizovat, odmítat tíhu jakéhokoli rozhodnutí pokládám za velmi špatné řešení.

Ke stažení

O autorovi

Václav Jamek

 

Doporučujeme

Člověk páchne *alkoholem

Člověk páchne *alkoholem audio

Jaroslav Petr  |  5. 8. 2018
Že pach lidského těla „vyrábějí“ bakterie, se ví už relativně dlouho. Některé mechanismy tohoto procesu jsou ale dosud stále tajemstvím. Britští...
Do světa a zase zpět

Do světa a zase zpět

Eva Bobůrková  |  31. 7. 2018
Mladý lékař Karel Kieslich o sobě říká: „Splňuji archetyp českého Honzy“. Studuje totiž na University College v Londýně, chtěl by ve světě...
Zahalená Venuše

Zahalená Venuše uzamčeno

Jan Veselý  |  16. 7. 2018
Snímky pořízené ve viditelném a infračerveném oboru kamerou VIRTIS sondy Venus Express zachycují pozoruhodná oblaka v nejvyšších vrstvách...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné