Které z publikací, jež jste četl v uplynulém roce, byste doporučil čtenářům Vesmíru (a proč)?

S velkým zájmem čtu knihu Iaina Pearse Neviditelná chvíle rozhodnutí, kterou vydalo nakladatelství Academia. Obsahuje vylíčení téže události a souvisejících okolností čtyřmi muži. Děj je situován do Oxfordu v době restaurace, tedy v 17. století. Vystupuje v ní několik autentických postav té doby, zejména z univerzitního prostředí, a základní událost, poprava dívky za vraždu jednoho profesora, je také autentická. Čtyři protagonisté děje dospívají k různým názorům na to, kdo vraždu spáchal, a je na čtenáři, aby si utvořil vlastní názor. Kniha mě zaujala zejména líčením života na staré a slavné univerzitě v té době. Popisují se první pokusy s transfuzí krve, vystupuje tam slavný chemik Boyle a největší přednewtonovský matematik Wallis. Byla to doba, kdy ještě za Cromwela vznikala škola šifrování. Prostě: zajímavě napsaná kniha.

V prvé řadě musím jmenovat Evropský sen Jeremyho Rifkina (česky vydal Evropský literární klub r. 2005). Je to optimistické čtení, pocházející z pera poradce bývalého předsedy Evropské komise Romana Prodiho, jinak známého amerického aktivisty v boji za lidská práva a ekologické iniciativy. I když s autorem nemusíme ve všem souhlasit, kniha poskytuje ucelený pohled na filozofii Evropské unie, a to jak z hlediska současnosti, tak především ve spojení s vizí budoucnosti. Rifkin se snaží vylíčit snahu po integraci Evropy použitím kontrastu s filozofií Spojených států, a zejména ji klade do souvislosti s probíhající nezadržitelnou globalizací. Kniha je napsána před prohranými referendy o evropské ústavě ve Francii a v Holandsku, proto jas jejího jednoznačného optimizmu pro evropský projekt v očích čtenáře poněkud bledne, přesto stojí za přečtení, především pro svou výzvu k zamyšlení. Jen si nesmíme příliš všímat četných překlepů a technických chyb (např. otec kybernetiky je uváděn jako Norbert „Weiner“ ap.).

Dále mne zaujala kniha historika Roberta Saka Rieger, konzervativec, nebo liberál? Tato biografie významného českého politika 19. století Františka Ladislava Riegra vyšla r. 2003 v nakladatelství Academia. Z jeho životopisu se dozvíme mnohé o tom, co formovalo předmasarykovské období v českých dějinách, a pochopíme ty proudy v české politice 19. století, které nevynikaly radikalizmem, a nakonec musely kapitulovat před neústupností rakousko-uherské byrokracie. Rád se vracím k historii 19. století, které pro naši současnost stále znamená víc, než jsme si ochotni přiznat. Vždyť 20. století svými epochami totalitních režimů na několik desetiletí přerušilo kontinuitu naší moderní historie, započaté ve století devatenáctém.

Za všechny snad jednu. Milan Kundera: Zneuznávané dědictví Cervantesovo, Atlantis, Brno 2005. Zejména proto, že tato útlá knížečka zahrnuje též autorův jeruzalémský projev „Román a Evropa“, který pronesl před téměř 20 lety při příležitosti převzetí Jeruzalémské ceny. Hned úvod projevu je napsán allegro con brio: „Zbaveny své původní země, a povzneseny proto nad národnostní vášně, velké židovské osobnosti totiž vždycky prokazovaly mimořádnou citlivost pro nadnárodní Evropu pochopenou nikoli jako teritorium, ale jako kultura. Jestliže i po tom, co byli Židé Evropou tragicky zklamáni, zůstali věrni tomuto evropskému kosmopolitismu, vystupuje mi před očima Izrael, jejich malá vlast konečně znovunalezená, jako skutečné srdce Evropy, podivné srdce umístěné daleko od těla.“

Hlavní poselství však spatřuji v úvahách o evropském románu a v paralele románu a jeho tvůrce. (Romanopisec je ten, kdo chce zmizet za svým dílem. Je-li romanopisec inteligentnější než jeho dílo, měl by se živit něčím jiným.) Užitečný je také pojem agelast, který Kundera znovu zavádí. Kdo však chce vědět, co označuje, musí si knížku přečíst.

… na Vaši žádost a jen s ostychem pro čtenáře Vesmíru vybírám:

1) pátý díl Dějin českého výtvarného umění (1939–1958) od editorů Rostislava Šváchy a Marie Platovské (Academia, Praha 2005), který se zabývá obdobím poznamenaným dvěma totalitními režimy;

2) z nabídky nakladatelství Academia je užitečné i zamyšlení Břetislava Fajkuse Filosofie a metodologie vědy s podtitulem Vývoj, současnost a perspektivy;

3) v neposlední řadě, pro srovnání, poslední ročník revue Dějiny a současnost.

Zcela jistě bych mohl doporučit knížku Einsteinův vesmír autora Michio Kaku, která vyšla v nakladatelství Dokořán. Je to velmi solidní vysvětlení přínosu A. Einsteina k poznání vypracováním konceptu teorie relativity. Myslím, ze ji může číst běžný čtenář Vesmíru, bez speciální průpravy v oblasti fyziky, astronomie či matematiky. Přitom mu knížka poskytne dostatečně srozumitelný výklad fyzikálních vlastností prostoročasu a teoretického popisu jeho chování, společně se stručným výkladem historie Einsteinova snažení.

Výstřední vesmír od Roberta J. Kirshnera bych mohl doporučit poněkud náročnějšímu čtenáři Vesmíru. Zabývá se obdobnými otázkami jako předchozí knížka, i když na poněkud konkrétnějších příkladech. Autor se pouští do popisu chování astrofyzikálních objektů, takže se nevyhne použití speciálních „nástrojů“ matematických či fyzikálních, ale text je pro čtenáře zvládnutelný bez významnějších nároků na studium těchto oborů. Kniha vyšla v nakladatelství Paseka.

Před několika lety jsem si koupil, prolistoval, mudřecky pokýval hlavou a odložil knihu P. H. Johnsona Spor o Darwina, kterou vydal Návrat domů, Praha 1996. Setkání Darwin a inteligentní plán (22. října 2005 v pražském Paláci kultury), kterého jsem se však nezúčastnil, a řada reakcí na něj mne ke knize přivedly zpět. Je to naprosto skvělá kniha, a to z mnohem širších důvodů, než je spor o povahu vývoje života. Lidé znechucení dnešní dobou často vyjadřují svou deziluzi větou, že dnes je to stejné jako za totality. S takovou charakteristikou nemohu souhlasit, ale mám pro ni jisté pochopení. Jestliže dnešní přírodověda vnáší čerstvé náhledy na svět prostřednictvím teorií s paradoxním názvem jako „deterministický chaos“, tak snad i dnešní doba snese jiný paradoxní název, totiž „parciální totalita“, totalita určitého názoru. Totalita potud, že někdo nám tematizuje naše bytí tak neprodyšně, jako by nám vlastní myšlení amputoval, parciální proto, že nakonec přece jen nebrání, abychom se zabývali jinými problémy. Johnson kritizuje parciální totalitu darwinizmu, aniž však jakkoliv straní kreacionistům, prostě klade otázky. Ukazuje, že člověk má povinnost pěstovat vlastní nezávislé myšlení, možná dokonce s tou mírou, se kterou se experti a profesionálové snaží každé takové úsilí označit za boj s větrnými mlýny.

Mám na stole spoustu nedočtených knih – než dočtu jednu, už si přinesu další, a jak známo, kniha je nejzajímavější, když je ještě teplá. Z těch, které jsem přece jen přečetl celé, mě napadají dvě, jedna odborná, druhá román. Neurovědec Benjamin Libet shrnul výsledky své celoživotní práce v knize Mind Time: The Temporal Factor in Consciousness (Harvard University Press, 2004). Libetovy experimenty se zpožděným uvědoměním si vlastních vjemů a vlastních volních rozhodnutí (oproti odpovídajícím dějům v mozku) jsou dodnes zdrojem debat na pomezí vědy a filozofie. A ten román: Napsal jej Ian McEwan a jmenuje se Pokání (Odeon, Praha 2003). Je to hluboká sonda do duše dívky, která si pozdě uvědomila svou vinu na osudech druhých. (Z této knihy cituji na s. 3 v tomto čísle.)