Smutný konec pohřební hostiny

„Také jíte doma ponravy?“ Tuto nevinnou otázku by mnozí v Čechách považovali spíše za rafinovanou urážku než za pokus o upřesnění svých stravovacích návyků. Nikoli tak na Nové Guineji, kde je tučný hmyz oblíbenou pochoutkou. V názorech na jeho pojídání se sice s Novoguinejci neshodneme, ale třeba na konzumaci krys a jim příbuzných hlodavců už pohlížíme obdobně, totiž jako na zvyk málo civilizovaný. Pro Australany je zase nepochopitelná česká slabost pro kapra, jehož mají za obzvláště odpornou plevelnou rybu, vhodnou nanejvýš k semletí na krmivo pro dobytek. Zvláštnosti cizího jídelníčku bývají podrobovány důkladné kritice a pozoruhodně často využívány jako důkazní materiál pro tvrzení o nadřazenosti vlastní kultury nebo barbarství těch ostatních. Poživatinou k tomuto účelu obzvláště vhodnou je lidské maso.

Kanibalizmus byl součástí mnoha novoguinejských kultur a v některých oblastech byl praktikován ještě před padesáti lety, jak mohou dosvědčit dosud žijící pamětníci. V moderní evropské společnosti je pojídání lidského masa tabuizováno, takže máme sklon kanibalizmus šmahem odmítat, aniž bychom vnímali zásadní rozdíly mezi jeho jednotlivými kulturními odrůdami. Některé novoguinejské kmeny provozovaly lidojedství jako standardní způsob obživy, takže cílem jejich organizovaných výpadů bylo obvykle vyhlazení a snědení celých vesnic. Jinde bylo zase zvykem pojídat nepřátelské bojovníky zabité v kmenových válkách, jež ovšem spíše než za účelem obohacení jídelníčku vznikaly z rozmanitých politických příčin. Zcela odlišnou lidojednou tradicí pak bylo pojídání zesnulých příbuzných jako výraz úcty a způsob převzetí jejich duchovních i fyzických sil.

Zatímco s myšlenkovými systémy, v nichž je na sousedy nahlíženo jako na chodící masové konzervy, lze polemizovat z obecně humanistických východisek, pojídání zesnulých bylo velmi civilizovaným zvykem. Novoguinejský pohřeb hostinou byl přinejmenším stejně pietním aktem jako kterýkoli pohřební rituál Evropanů. Novoguinejci byli upřímně otřeseni evropskou manýrou pohřbívání do země, neboť ponechání těl, hemžících se červy, hnilobnému rozkladu nepovažovali za nejšťastnější způsob zacházení se zesnulými.

I pohřební hostiny, tak jako mnoho dalších pokrokových tradic, nakonec zničili misionáři. Ti byli proti jakémukoli lidojedství silně zaujati, snad i proto, že se jich mohlo osobně týkat. A tak se jim nakonec podařilo Novoguinejce přesvědčit, že pojídání lidí je pokleslým primitivizmem za každých okolností. Dnešní obyvatelé Papuy-Nové Guineje nejen že své mrtvé nejedí, ale zhusta se i stydí za své předky, kteří tak činili.

Předsudečný pohled na veškeré lidojedení není jenom věcí minulosti či misionářů. V posledních letech se řada uvědomělých, vesměs amerických antropologů snaží dokázat, že lidojedství vlastně nikdy neexistovalo. Jejich kulturní šovinizmus jim nedovolí nahlédnout, že kanibalizmus může být v určitém kontextu zcela přijatelným a civilizovaným zvykem. Zároveň však neunesou nevyhnutelné logické vyústění svých vlastních předsudků, totiž že pokud je lidojedství skutečně zavrženíhodné, byli příslušníci lidojedských kultur nutně morálně méněcennými barbary. Takový závěr by se špatně srovnával s jejich přesvědčením, že není horších a lepších kultur, nýbrž že všechny jsou si před antropologem rovny. Celý problém se tak pokrokoví antropologové snaží sprovodit ze světa absurdním tvrzením, že lidojedi vlastně nikdy nebyli a veškeré zprávy o kanibalizmu jsou jen pomluvy, šířené o ostatních civilizacích zlomyslnými Euroameričany. Ještě prarodiče mých novoguinejských přátel by s takovými antropology zajisté naložili vhodným, pro dotyčné antropology však velmi překvapivým způsobem.

(Knižní vydání esejů Papuánské (polo)pravdy právě vychází v nakladatelství Dokořán. Kromě 30 esejů otištěných již dříve ve Vesmíru a Respektu zahrnuje i 45 dosud nepublikovaných novinek.)