Přednostou biologické stanice

Mnozí biologové se podobají tažnému ptactvu, hnízdí a rozmnožují se v mírném pásu, ale za duchovní potravou táhnou pravidelně do teplých krajin. Právě tam je totiž soustředěna většina druhů rostlin a živočichů, a tedy i příležitostí k výzkumu. Jelikož obyvatelstvo teplých krajin zanechává představa akademického výzkumu chladným, hustota domorodých vědeckých institucí není velká a hostujícím biologům nezbývá než přežívat na svých vlastních výzkumných stanicích. Ty jsou v tropických zemích stejně nepravděpodobnými, ekonomicky neživotaschopnými a kulturně cizorodými institucemi jako mešity v Polabí, a jejich historie je proto stejně pestrá a kuriózní, jako bude jednou historie polabských mešit.

Biologický výzkum Papuy-Nové Guineje se v posledním půlstoletí odehrával převážně ve třech institucích v ekologické stanici u města Wau, v hydrobiologické stanici na ostrově Laing Island a v Christensenově výzkumném ústavu u města Madang.

Stanici poblíž Wau založilo roku 1961 americké Bishopovo muzeum a v následujících patnácti letech se stala nejdůležitějším centrem biologického výzkumu v zemi. Její věhlas ale skončil nedlouho poté, co otec-zakladatel J. Gressitt zahynul při leteckém neštěstí v Číně.

Stanici na ostrůvku Laing Island založila Svobodná univerzita v Bruselu roku 1973. Bezprostředním popudem k jejímu náhlému uzavření v roce 1997 se stala rezignace staničního vedoucího, vyvolaná útěkem jeho manželky s jedním z hostujících výzkumníků do Francie, jakož i vražda jednoho z domorodých zaměstnanců stanice v nedaleké vesnici. Otcové-zakladatelé byli v tu dobu již dávno v důchodu a nikdo z jejich nástupců v Bruselu neměl dostatek odhodlání se s těmito v zásadě řešitelnými problémy potýkat. Stanice se tak během dvou měsíců změnila ze zavedené, téměř staroslavné instituce v záhadné ruiny na opět již neobydleném ostrůvku.

Ještě v době plné slávy Laing Islandu potkal její tehdejší správce mladou antropoložku Diane, dceru kalifornského průmyslníka Christensena. Setkání vedlo k sňatku a jako svatební dar dostal mladý pár od nevěstiných rodičů zbrusu novou výzkumnou stanici u Madangu. Tam od roku 1986 šťastně žili, ona ředitelovala, on správcoval, vědci přijížděli a bádali. Po letech se manželé-zakladatelé odstěhovali zpět do rodné Kalifornie, ale jejich nadace podporovala Christensenův výzkumný ústav až do roku 1997, kdy byl náhle po finanční katastrofě a za divokých sporů mezi nadací a ředitelem zrušen.1

Jak patrno z této historie, výzkum se ani na biologicky velevýznamné Nové Guineji, na jejímž území žije dvacetina všech živočišných a rostlinných druhů světa, neřídí žádnou promyšlenou strategií, jak by se od tak údajně racionální činnosti, jakou je věda, dalo snad očekávat. Ačkoliv výzkumné stanice obvykle zakládají dobře etablované euroamerické instituce, jejich osvědčenou organizační strukturu a manažerské postupy se na Papuu-Novou Guineu přenášet nedaří. Stanice se stávají výsadky v cizím terénu, vyvázané z kontrolních mechanizmů mateřských institucí a závislé na svých často značně barvitých místních osádkách. Kdo, kde a kdy se v nich zamiluje, narodí nebo zemře, jsou klíčové události ovlivňující infrastrukturu tropického výzkumu mnohem zásadněji než usnesení vážených vědeckých rad a strategické badatelské plány světových univerzit.

Výsledkem tohoto manažerského stylu je nápadně krátký poločas rozpadu biologických stanic v tropických krajích. Euro-americké instituce jsou dlouhověké, protože žijí vlastním životem, málo závislým na svém momentálním personálním obsazení. Tak například Karlova univerzita přežila bez větší úhony dlouhou řadu rektorů, z nichž ani ti nejpodivínštější nebyli schopni otřást svou vlastní organizací. Biologické stanice ztracené v tropických lesích ovšem podobnou odolnost nemají, ty se rodí a vyvíjejí společně se svými šéfy. Bohužel, neboť vývoj typického euroamerického manažera vytrženého z přirozeného prostředí a transplantovaného doprostřed novoguinejského pralesa bývá často příběhem vhodným pro učebnice psychiatrie.

Každá společnost vládne předivem zpětnovazebných kontrolních mechanizmů, počínaje neveřejným, a posléze i veřejným míněním kolegů a konče policejním útvarem rychlého nasazení, jímž omezuje a usměrňuje chování svých členů. Stačí obvykle jen několik let exotického života vyvázaného z této kontroly, aby se osobní povahové zvláštnosti a obsese, ať již jakékoli, vyhranily do míry považované v domovině za patologickou. Pak je už jenom otázka času, kdy se dotyčný manažer vyšine natolik, aby svoji stanici tím či oním způsobem zničil.2

Tak se také tradičně děje biologickým stanicím na Nové Guineji. Tedy až na jednu, dosud prosperující stanici v zálivu Nagada na severním pobřeží ostrova. Jejím spoluza-kladatelem se v roce 1997 stal i autor tohoto textu, její osud snad jednou popíší jiní. Soudě podle dosavadní historie biologického výzkumu na Nové Guineji to bude příběh žánru dobrodružného.