Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1Arktida2024banner1

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Příjemný let s Adventistickými aviatiky!

 |  15. 7. 2004
 |  Vesmír 83, 408, 2004/7

Papua-Nová Guinea patří se svými třemi sty letišť na šest milionů obyvatel k aviaticky nejpokročilejším zemím světa. Mnohočetné nakrátko posečené trávníky, vypadající ze vzduchu jako golfová hřiště nevysvětlitelně umístěná doprostřed pralesa, jsou ve skutečnosti přistávací dráhy vesnických letišť. V letovém manuálu Misionářského aviatického bratrstva (Missionary Aviation Fellowship), jedné z největších leteckých společností v zemi, se o nich lze dočíst leccos zajímavého.

Tak například na letištích Angoram a Bamini se na přistávací dráze často vyskytují psi, v Terapu ptáci a potulný dobytek, v Pangii lidé a prasata a v Duranminu jsme varováni obecně před přítomností zvěře. Nad letištěm v Madangu létají za soumraku kaloni, v Goroce za dne ptáci.

Letiště Angoram je zpravidla uzavřeno, protože tráva na přistávací ploše je přerostlá. V Ruti je kvůli vysoké trávě nutno přistávat jen na přední části dráhy. V Gusapu je tráva sice často nepokosená, ale to nevadí, protože zase není příliš hustá. Stav trávy na letišti Marea je proměnlivý, takže se ho vyplatí nízkým přeletem před přistáním zkontrolovat.

Povrch dráhy je v Geirogobi měkký, v Dusinu kluzký, v Engati a Kibeni zvlněný a v Tobou kamenitý. Kiminimong je často zaplaven a Dahamo se mění během období dešťů v bažinu. Na Chungribu je naopak možno přistávat, i když voda dosahuje až k hraničním značkám ranveje.

Letiště Daup je všeobecně špatně udržováno. Letiště Leron je používáno zřídka, proto je záhodno se před letem informovat o jeho stavu. Stejně tak je dobré se zeptat na stav dráhy v Mapodu, ale pozor na příliš optimistická hlášení místních vesničanů. Letiště Karli je kratší, než se oficiálně udává, stejně tak je chybný údaj o nadmořské výšce letiště v Benari a zavádějící jsou i pokyny ke startu vydané pro letiště Edwaki.

V Yimnalemu trvá vhodné počasí k létání obvykle jen do devíti hodin ráno, Bungavat je po deváté zahalen v mracích, v Lumi vane téměř neustále silný boční vítr a v Gimi po poledni pozor na vzdušné víry.

V Elemu je třeba hned po startu točit vlevo, aby se letadlo vyhnulo stromům, v Hanině je třeba dát při přistávání pozor na stromy. Prudce stoupající terén v Gulbulipu vyvolává iluzi, že letadlo nalétává na přistání příliš nízko; terén v Malamaundě vede k iluzi opačné. Přerušení přistávacího manévru v pozdních fázích na letišti Kapi „vyžaduje trénink“, což je pěkný eufemizmus pro akutní nebezpečí katastro­fy v takové situaci. A konečně Wuvulu je podle letového manuálu misionářů dobré místo pro dovolenou!

Misionářské aviatické bratrstvo je jen jednou z barvité sbírky církevních i civilních aerolinií operujících na Nové Guineji. Patří k nim i společnost DovAir, provozovaná katolickou diecézí ve městě Vanimu, odkud obsluhuje vesnice a misie podél hranice s Indonésií. Společnost se skládá ze šesti zaměstnanců a jediného osmimístného letadla Cessna 206, pokřtěného „Gabriel Pratahe“ po jednom z prvních katolických konvertitů v oblasti. Gabriel je již třetím letadlem společnosti; jeho dva předchůdci se postupně roztříštili o úbočí jedné velmi nevhodně umístěné hory v nedalekých Bewani Mts.

Ve městě Wewaku provozuje svoji jedinou Cessnu zase společnost National Gold, jež s ní létá pro zlato rýžované v odlehlých vesnicích z přítoků řeky Sepik. A v Goroce má svoji základnu další společnost jednoho letadla, totiž Adventističtí aviatici (Adventist Aviation). Ve znaku mají formaci tří zlatých andělů letících v supermanské pozici, tedy s jednou rukou předpaženou, okolo zeměkoule. Modlitba je tu pevnou součástí předletové přípravy a jako taková je uvedena i jako povinný krok v předstartovních manuálech, mezi testem maximálního výkonu motoru a kontrolou bezpečnostních pásů. Po modlení se letadlo kodrcavě vznese a promítajíc svůj stín ve tvaru kříže na rychle ubíhající koruny nekonečného pralesa zamíří někam za obzor, kde je sytá stromová zeleň přerušena něčím, co vypadá jako poněkud nelogicky umístěné golfové hřiště.

Knižní vydání esejů Papuánské (polo)pravdy právě vychází u nakladatelství Dokořán. Kromě 30 esejů otištěných již dříve ve Vesmíru a Respektu zahrnuje i 45 dosud nepublikovaných novinek.

Ke stažení

O autorovi

Vojtěch Novotný

Prof. RNDr. Vojtěch Novotný, CSc., (*1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Zabývá se ekologií herbivorního hmyzu v tropických ekosystémech. Pracuje v Entomologickém ústavu, součásti Biologického centra AV ČR v Českých Budějovicích, přednáší na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity a vede terénní stanici na Papui-Nové Guineji. Je členem Učené společnosti České republiky.
Novotný Vojtěch

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...