Hroch a katedrála

Čechové jsou bohužel stále ještě nedostatečně studováni cizími antropology, zejména takovými, kteří jsou kromě laptopu pod paží vybaveni i ornamentální ptačí kostí prostrčenou nosním septem. Česká civilizace tím přichází o vhledy, jichž jsou schopny pouze mysli nezatížené balastem – čti vzácným nákladem – evropské tradice a kultury. Návštěvu novoguinejských přátel v Česku jsem tedy uvítal i jako příležitost k troše lidové antropologie. Markus a Martin, dosud znalí pouze novoguinejské vesnice, nedávno svou heroickou cestou kolem glóbu – se zastávkami v Austrálii, Panamě, USA, Velké Británii, Čechách a na Moravě – dokončovali z jedné vody načisto poznávání ostatních reprezentativních částí světa.

Třídenní prohlídka Prahy, včetně všech neopomenutelných historických památek, magických zákoutí i moderních vymožeností, v nich vyvolala opravdové nadšení. Za největší ze všech pražských atrakcí byl nakonec jednoznačně prohlášen exemplář hrocha obojživelného ze zoologické zahrady v Tróji. Ač sám biolog, byl jsem takovým závěrem poněkud znepokojen. Jaká že je tedy vlastně hodnota katedrály sv. Víta, toho „sakrosankta národa českého“, jak se o ní hovoří velebným témbrem v televizním vysílání? Vypadá to, že přesně taková, jakou jí přisoudíme my sami, neboť nikdo jiný to za nás neudělá. Katedrála se Novoguinejcům sice také líbila, ale hlavně jako pozoruhodné uspořádání pěkně opracovaného kamene. Proto také následnou návštěvu u sv. Mikuláše už vetovali – vždyť jde zase o ty opracované kameny, sice sestavené do trochu jiné klenby, ale nebuďme detailisté a nemarněme čas, zejména když na nás v Trojské kotlině čekají magické bytosti.

Poněkud neuctivý pohled na místní katedrály lze sice odvysvětlit nekulturností nedostatečně indoktrinovaných cizinců, nicméně je to přesně ten pohled, kterým sami hledíme například na egyptské pyramidy. Evropa je posedlá stářím budov – nejen katedrála, ale i jakákoliv barabizna přeživší pár století má o popularitu postaráno. Četné novoguinejské civilizace rovněž budovaly velkolepé rituální budovy, i půl kilometru dlouhé, takže pro zálibu v katedrálách by mohli mít Novoguinejci pochopení. Nicméně všechny jejich stavby byly krátkověké; dřevěná konstrukce v tropickém prostředí plném termitů ani jiná být nemohla. V zemi, kde nejstarší budova – bíle natřený prkenný kostelík v centru hlavního města – pochází z roku 1890, je dlouhověkost staveb kvalitou neznámou, a tedy nikterak oceňovanou.

Markus s Martinem pořídili během cestování po Česku asi dvě stovky fotografií, jež nám mohou sloužit jako průvodce po zajímavostech česko-moravské krajiny. Kromě již zmíněných chovanců zoologických zahrad na nich významně figuruje i zvířena domácí, zejména pak taková kuriozita, jakou je vesnický vepř. Jistě není náhoda, že narůžovělí zemědělci Evropy pěstují stejně zbarvená prasata, zatímco Papuánci dávají přednost vepřům uhlově černým.

Dalším zdrojem nadšení a podivení byla rozmanitá plemena psů, jež tak hustě obývají (chce se říci zalidňují) českou krajinu. Novoguinejci si na svůj ostrov, na němž původně převažovali vačnatci a netopýři, přivezli své psy (a prasata) sice již před několika tisíciletími, nicméně v tvorbě psích plemen žádného pokroku nedosáhli. Psi se sice zčásti postarali sami, takže Nová Guinea je dnes pověstná vzácnou, divoce žijící odrůdou takzvaných zpívajících psů, nicméně ve vesnicích se žádné zázraky psího plemenářství nevyskytují. A není sporu, že některá plemena, jež jsou k vidění dnes v Evropě, působí na první pohled opravdu bizarně, i když my jsme si na ně už dokázali postupem času zvyknout.

Hned za domácím zvířectvem následovala v žebříčku popularity flóra, zejména ta kultivovaná na zeleninových a květinových zahrádkách. Tak například fotografická pozornost věnovaná rajčatovým záhonkům jižní Moravy se zhruba vyrovnala zájmu o vývoj městské architektury středoevropského prostoru v posledním tisíciletí.

Z fotografií se nám tak pomalu začíná rýsovat středoevropská krajina viděná novoguinejskýma očima. Je to krajina zajímavých plodin, skvělých psů a růžových prasat, občas narušená shluky vcelku fádních, i když příležitostně bizarně velkých a nepochopitelně trvanlivých staveb. A v srdci České kotliny odpočívá, pečlivě krmen a omýván na okraji svého bazénku, hroch. I ten tu sice leží před Novoguinejci nahý, oproštěn od nánosů své africké mytologie, nicméně zatímco katedrálu mění demytizace v hromadu otesaného kamene, hroch zůstává i nadále hrochem.