Kondor kalifornský

Kondor kalifornský (Gymnogyps californianus) – největší současný létající pták Severní Ameriky – hnízdil před několika stoletími v horách na tichomořském pobřeží od Britské Kolumbie po střední Mexiko. Fosilní nálezy naznačují jeho někdejší výskyt i podél Mexického zálivu až na Floridu. Rozpětím křídel dosahujícím 2,7 m vzbuzoval u původních severoamerických indiánů náležitou úctu, a tak se pro ně stal posvátným ptákem, jehož peří i jiné části těla používali při rituálních obřadech. Majestátní vzhled má ostatně v rodě, neboť jeho pravděpodobný předchůdce Teratornis incredibilis měl křídla v rozpětí široká i přes 5 m a byl asi největším létajícím ptákem všech dob.

Nic nenasvědčuje tomu, že by kondorů ubývalo již před osídlením Ameriky kolonisty. Ostatně ulovit tohoto plachého a vysoce inteligentního ptáka, který má „akční rádius“ více než 200 km a s pomocí teplých vzdušných proudů plachtí ve výškách přes 4 km, není bez střelné zbraně snadné. Problémy kondorům nastaly s příchodem bílých osadníků, kteří se mylně domnívali, že kondoři útočí na živá jehňata a jiný dobytek. Proto kondory při každé příležitosti stříleli nebo jim ničili hnízda. Posléze se těmto mrchožroutům staly osudné otrávené nástrahy, které osadníci kladli do zdechlých krav či ovcí proti vlkům a kojotům. Neslavnou roli sehráli ve smutné „kondoří“ historii i zlatokopové – střílením po plachtících ptácích si krátili dlouhou chvíli, a když se jednou v kondorově voleti našla dokonce zrníčka zlata, změnila se zábava v krutý lov ve velkém. Později se připojily i další negativní důsledky rozvíjející se lidské civilizace, zejména vysoký stupeň kontaminace potravy olovem a zbytky pesticidů, které sice dospělé ptáky zřejmě přímo neohrožovaly, ale odrazily se na zvýšené úmrtnosti mláďat.

Největší početní úbytek kondora kalifornského nastal v první polovině 20. století. Zatímco v roce 1890 žilo odhadem ještě 600–800 kondorů, o padesát let později jich zoologové napočítali asi 100 a v letech 1966–1971 jejich počet klesl na 50–60 jedinců. Populace se ocitla na prahu životaschopnosti. Kondor kalifornský se rozmnožuje jednou za tři roky a o své jediné mládě pečují rodiče déle než rok. Roste pomalu, plně dospívá teprve po šesti letech. V roce 1975 byl proto vypracován projekt záchrany tohoto druhu kondora. Součástí projektu byl i odběr mláďat (či vajec) z hnízd v přírodě pro doplnění chovných párů v zajetí a oživení jejich genetické výbavy. První odběr se uskutečnil r. 1983. Mezitím však úbytek kondorů pokračoval – r. 1982 klesl jejich počet na 22 jedinců, a poté co během zimy 1984/1985 uhynulo dalších 6–8 kondorů, tvořilo volně žijící populaci pouhých 9 ptáků. Do vyhubení druhu už mnoho nechybělo.

V té době padlo zásadní rozhodnutí: pochytat zbývající kondory a zajistit zachování druhu chovem v zajetí. Když se o Velikonocích 1987 podařilo odchytit posledního volně žijícího kondora kalifornského, žilo v zajetí celkem 27 jedinců včetně několika ptáků, kteří se vylíhli z vajec odebraných posledním párům hnízdícím v přírodě. Záchranný chovný program, jehož se ujaly dvě renomované instituce – Wild Animal Park v San Diegu a Zoo v Los Angeles – se rozběhl poměrně úspěšně. Už r. 1991 počet kondorů v zajetí vzrostl na 50 jedinců (z toho devět rozmnožujících se párů), r. 1993 to bylo 76 ptáků a během následujících tří let přibylo ve statistice dalších 45 mláďat (viz graf). Později byl chov přenesen i do Peregrine Fund World Center for Birds of Prey v Boise v Idahu.

Od zahájení projektu se počítalo s tím, že se kondoři odchovaní v zajetí jednou vypustí do přírody – a úspěšný chov to umožnil. Jako první opustili aklimatizační voliéru 14. ledna 1992 dva mladí ptáci v rezervaci Los Padres National Forest, ležící asi 160 km na jih od Los Angeles. Při jejich návratu je zpočátku doprovázeli i dva kondoři andští (Vultur gryphus), neboť z předchozích studií vyplývalo, že adaptace kondorů na nové prostředí probíhá lépe v sociálních skupinách. Dalších šest kondorů kalifornských bylo do téže oblasti vypuštěno ještě v prosinci 1992. Prvotní nadšení z úspěšné akce však záhy vystřídaly problémy, s nimiž se předem nepočítalo.

Jeden z vypuštěných kondorů se otrávil nemrznoucí chladicí tekutinou z louže u silnice, další tři zahynuli po kolizi s dráty elektrického vedení, na něž v zajetí nebyli zvyklí. Zbylí kondoři byli proto odchyceni a na čas umístěni zpět do zoo, kde je chovatelé odnaučovali vysedávání na drátech či sloupech pomocí lehkých elektrických šoků. O prospěšnosti tréninku svědčí bilance následujících dvou let – žádný z 28 vypuštěných kondorů již podobné problémy neměl. Na příznivém výsledku se bezpochyby projevil i výběr klidnějšího místa v Lion Canyon (Santa Barbara County).

Jiné problémy doprovázely umělý odchov mláďat z vajec odebraných hnízdícím párům (při vhodném načasování totiž snesou vejce navíc a potomka ještě stihnou odchovat). Aby chovatelé zabránili nesprávnému „vtištění“ člověka jako rodiče, což by odchod kondorů do volné přírody značně ztížilo, ne-li úplně znemožnilo, „komunikovali“ s drahocennými svěřenci pomocí prstových loutek napodobujících hlavy dospělých kondorů. Ani „maňáskové divadlo“, pro nezasvěcené pozorovatele bezpochyby kuriózní, však očekávaný výsledek nepřineslo. U kondorů (stejně jako u jiných sociálně žijících tvorů) vychovávají mladé ptáky k samostatnosti postupně rodiče a další staří ptáci. Ukazují jim místa s dostatkem potravy či napajedly, učí je správně se chovat v hejnech, hledat vhodné místo k odpočinku či k hnízdění apod. Pro mláďata odchovaná v zajetí jsou podobné informace ještě důležitější, jenže otázkou bylo, kdo jim je předá. Vznikl proto nápad využít jako „instruktora“ některého z ptáků, kteří se už pro pokročilý věk nerozmnožují. Jako první padla volba na samici asi čtyřicetiletou, dnes téměř legendární. Byla r. 1986  odchycena jako jeden z posledních kondorů žijících ve volné přírodě a dostala označení AC-8. Pocit volnosti zažila opět 4. dubna 2000, a výsledek tentokrát předčil očekávání. Po 14 letech strávených plodně v zajetí (kde odchovala 9 mláďat) se ujala role vychovatelky a mladé kondory vypuštěné do přírody dokázala odlákat od lidských sídel a smetišť, u nichž snadněji nalézali potravu.

Zatím se zdá, že se podařilo všechna úskalí záchrany kondora kalifornského překonat. Poslední údaje z konce r. 2002 hovoří již o 198 kondorech, z nichž téměř polovina žije ve volné přírodě – na dvou místech v Kalifornii a také v severní Arizoně. Uvažuje se rovněž o tom, že by mohli být vypuštěni na jihu Nového Mexika. Ochranáři se snaží vytvořit přinejmenším dvě stálé oddělené populace o 100–150 ptácích, které by zajistily přežití druhu do budoucna.

Příběh záchrany kondora kalifornského má dobrý konec. Celá odysea je názornou ukázkou toho, jak složitá může být cesta k vytčenému cíli. Ukazuje, že k přijetí koncepčního řešení je potřeba odvaha a že ještě náročnější než chov ohroženého druhu v zajetí může být příprava na jeho návrat do přírody. Hlavně však dává naději, že tato cesta – jedna z možných – vede k cíli.