Osamělí mořeplavci

Mořské želvy patří k nejpozoruhodnějším a zároveň nejohroženějším obyvatelům oceánů. Do současnosti přežily v osmi druzích, z nichž největší dorůstá délky bezmála tři metry a hmotnosti přes pět metrických centů. Jakkoli se však tyto parametry jeví úctyhodné, zůstávají pozadu za druhohorními druhy (např. Archeolon a Protostega z křídy), jejichž krunýře byly ještě o třetinu větší.

Současné mořské želvy patří do dvou čeledí – kožatkovitých (1 druh) a karetovitých (7 druhů). Vedle hydrodynamického tvaru těla je spojuje veslovitý až ploutvovitý tvar končetin, které jsou – na rozdíl od nohou suchozemských želv – nezatažitelné a nemají drápy. Při plavání pohybují želvy současně předním párem nohou, zatímco zadní pár využívají k udržování směru či vyrovnávání polohy těla. Oproti suchozemským druhům dosahují „závratných“ rychlostí (např. kožatka až 30 km/h). Uznání zaslouží také jejich potápěčské výkony – na jedno nadechnutí se ponoří až na 50 minut a dosáhnou hloubky 1200–1500 metrů. Kromě zploštělého a odlehčeného krunýře jim život v oceánu usnadňuje i delší krk, sloužící k nadechnutí nad hladinou. Na souši se pohybují těžkopádně a jsou velmi zranitelné. Moře opouštějí z jediného důvodu – aby v noci do pobřežního písku zahrabaly snůšky vajec (obr. 1). Jakmile úkol splní, vracejí se do vody. Pokud jim cestu zpět znemožní nějaká překážka, často to pro ně znamená smrt – přes den na přímém slunci zahynou přehřátím.

Nejrozšířenější jsou mořské želvy v tropickém a subtropickém pásmu, jen některé druhy připlouvají v létě i do pásma mírného. Život v osamění přerušují pouze v době rozmnožování, kdy migrují na místa rozmnožování někdy až tisíce kilometrů (například z Austrálie do Chile nebo z Kalifornie do Japonska). O partnery ani potomstvo se už potom nezajímají. Při své pouti oceánem se zřejmě orientují podle postavení slunce, měsíce a hvězd.

• Kožatka velká. Největší žijící mořská želva, která svými parametry předčí i nejmohutnější suchozemské druhy (želvu sloní a obrovskou). V Guinnesově knize rekordů je zmíněn samec kožatky velké nalezený r. 1988 na pobřeží Velké Británie, který měřil 2,91 m (krunýř 2,56 m) a vážil 961 kg. Většinu času tráví kožatka na volném moři a živí se téměř výhradně medúzami. Jednotlivé samice mění rok od roku místa kladení vajec, nejčastěji připlouvají na pacifické pobřeží Mexika, Francouzské Guyany a Malajsie. Poslední odhady celosvětové početnosti se pohybují mezi 20 000 až 30 000 samic, nejvýraznější úbytek byl zaznamenán na mexickém pobřeží (za posledních 12 let zhruba 22 % ročně). Kožatka má neúplný krunýř bez rohoviny, který je složen z kostěných destiček překrytých silnou kůží. Jeho tvar je protáhlejší, s nápadnými podélnými kýly. Naproti tomu karety mají krunýř kostěný a pokrytý rohovitými štíty.
• Kareta obrovská. Její anglický název „green sea turtle“ nesouvisí s celkovým zbarvením (krunýř má hnědavý), ale s nazelenalou barvou tuku. Je převážně býložravá a spásá „mořské trávy“ i řasy. Známe asi tucet míst, kde se v současnosti rozmnožuje, například na ostrově Ascension u Afriky, na západním a severním pobřeží Austrálie, podél Střední Ameriky, Ománu, Pákistánu a Indonésie. V příhodných letech připlouvá několik tisíc karet obrovských snést vejce i k pobřeží Evropy.

• Kareta tichomořská byla jako samostatný druh odlišena poměrně nedávno a dodnes jsou na to rozdílné názory. Kromě toho, že je menší, má jinak tvarovaný a téměř černý krunýř. Podle posledních odhadů tvoří současnou populaci pouhých 5000 až 10 000 jedinců v pobřežních vodách Tichého oceánu od jižní Kalifornie po Chile a Galapágy.

  l Kareta obecná se vyznačuje poměrně velkou hlavou, krunýř má barvu krémovou až žlutou. Dosud se rozmnožuje na řadě míst severní i jižní polokoule.

• Kareta zelenavá se jí dost podobá, ale krunýř má menší, zbarvený víc dozelena. Ponejvíc se zdržuje ve vzdálenosti do 15 km od pobřeží, živí se kraby a jinými korýši, pláštěnci, medúzami, dalšími bezobratlými i jikrami ryb. Největší shromaždiště asi s půlmilionem samic bylo objeveno počátkem devadesátých let na indickém pobřeží Bengálského zálivu, hodně se rozmnožuje u Kostariky a Mexika.
• Kareta Kempova je nejmenší. Dosud je známo jediné místo, kam klade vejce – zhruba 20 km dlouhý úsek pobřeží Mexického zálivu u města Rancho Nuevo v Mexiku. Od r. 1947, kdy bylo na filmových záběrech napočítáno na čtyřicet tisíc samic, klesl jejich počet na pouhých několik set. Mimo období rozmnožování se tato kareta vyskytuje v celém Mexickém zálivu (zvláště při ústí Mississippi), v Karibském moři i při americkém pobřeží Atlantiku, odkud se ojediněle vydává na východ přes oceán k pobřeží Afriky (někdy dokonce až do Středozemního moře).
• Kareta pravá je o něco štíhlejší (obr. 2 a 3). Dosud je rozšířena v tropických vodách, avšak i její početnost má výrazně klesající trend. Obvykle se vyskytuje v korálových útesech a při skalnatém pobřeží, kde žije dostatek mořských hub, které jsou hlavní součástí její potravy. Je málo známé, že její kůže i maso jsou jedovaté a po požití vyvolávají u člověka závažné zdravotní problémy.

• Kareta plochá se vyznačuje nápadně plochým žlutošedým až zelenošedým krunýřem a omezeným rozšířením. Potravu – různé korýše a sumýše – sbírá u dna.

Ochranářská bilance mořských želv

Přímé ohrožení mořských želv má několik podob, z nichž k historicky nejstarším patří lov. Uvádí se, že se želví maso těšilo velké oblibě od časů Kolumbových, ale přímořské národy tento zdroj potravy nepochybně využívaly už mnohem dříve. Ani v současnosti se nedaří – navzdory mezinárodním zákazům – zabránit pytlačení. Maso některých druhů (konzervy, polévky apod.) stále patří k vyhledávaným pochoutkám. Nazmar nepřichází ani želví tuk – vyrábí se z něj olej, který se používá jako lak. Jiný problém je nelegální sběr vajec mořských želv (obr. 4) – odnepaměti jsou konzumována v nejrůznější úpravě (např. na Kubě se suší přímo ve vejcovodech z ubitých želv a prodávají jako párky). Podle odhadů se roční ztráty dosud pohybují řádově na úrovni milionů vajec (ne-li ještě víc). Na snůšky vajec si brousí zuby i šelmy (např. mývalové a promyky) či zdivočelá prasata vysazená na ostrovech, kde se želvy rozmnožují.

Velký úbytek mořských želv má na svědomí také přetrvávající poptávka po želvovině – vrchní rohovité části želvího krunýře (zejména karety pravé). Dříve se z želvoviny vyráběly ozdobné nebo užitkové předměty (náušnice, náramky, hřebeny, knoflíky, obroučky brýlí, spony do vlasů apod.), nyní slouží k přípravě suvenýrů. Nové technologie dokonce umožnily využívat kůži mořských želv (zvláště karety obecné) k výrobě luxusní obuvi, kabelek a jiné kožené galanterie. Mezinárodní zákaz obchodu s želvovinou sice lov mořských želv omezil (všechny druhy jsou uvedeny v I. příloze Washingtonské konvence – CITES), ale vymýtit pytláctví úplně se nedaří. Není ostatně divu, vždyť cena kilogramu želvoviny dosahuje na černém trhu více než 220 amerických dolarů.

Kromě cíleného lovu hyne nemálo mořských želv nešťastnou náhodou. Obzvlášť nebezpečné jsou pro ně vlečné sítě – rybářské či na lov krevet a garnátů – v nichž želvy uvíznou, a protože nemají možnost se nadechnout, utopí se. Přibývá i želv usmrcených lodními šrouby zaoceánských lodí či sportovních člunů brázdících pobřežní vody v turisticky vyhledávaných oblastech. Mezi rizikové faktory musíme zahrnout i podmořské kabely, do nichž se někdy želvy zapletou.

Asi nejvíc se ochranáři v posledních desetiletích potýkají s rozvratem želvího hnízdního prostředí. Písčité břehy, na které jsou mořské želvy po generace vázány rozmnožovacím pudem, se totiž valem mění v pláže, hotely a jiné „vymoženosti“ turistického ruchu. Zároveň nežádoucím způsobem vzrůstá noční ruch na pobřeží. Neblahý vliv má i noční osvětlení, které narušuje orientaci vynořujících se dospělých želv a zavádí je dál od vody, např. na cesty a silnice, kde hynou pod koly automobilů. Stejně tak mohou světla na břehu „poplést“ mladé želvičky, které se vydávají na svou první cestu do moře.

Na všeobecném úbytku mořských želv se nemalou měrou podílí znečištění moří. Projevuje se na různých úrovních – od úbytku potravy či snížení průhlednosti vody až po zasažení tělesných orgánů zbytky nejrůznějších chemikálií. Několikametrákovou želvu ostatně může ohrozit i tak prozaická věc, jako je „nezničitelný“ igelitový sáček či jiný plastový obal – když se vznáší ve vodě, želva si ho snadno splete s medúzou a po jeho pozření uhyne.