Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Přežijí nosorožci?

Jak ukrást roh mezi očima
 |  5. 3. 2003
 |  Vesmír 82, 163, 2003/3
 |  Seriál: Zvířata v ohrožení, 3. díl (PředchozíNásledující)

Předpotopní zvířata, která „zapomněla“ vyhynout – tak se často díváme na nosorožce, a kus pravdy v tom je, neboť svůj rozkvět mají skutečně dávno za sebou. Největší rozmanitosti dosahovali v oligocénu a začátkem miocénu (před 37 až 5 miliony let), kdy gigantické bezrohé druhy dorůstaly výšky přes 5 metrů a hmotnosti okolo 20 tun.

Současných pět druhů jako by do dnešního „uspěchaného“ světa ani nepatřilo: mohutné tělo na nízkých sloupovitých nohách, velká hlava a kůže silná jako pancíř z nich dělají těžkopádné býložravé kolosy, které jsou jen s námahou schopny rychlejšího pohybu. Paradoxem ovšem je, že se tyto evoluční „přežitky“ staly nosorožcům osudné teprve po setkání s vyspělým člověkem a jeho střelnými zbraněmi. Stačilo jedno či dvě století, aby se zařadili mezi nejohroženější zvířata planety.

Rohy – cenný materiál

Jednou z hlavních příčin této neradostné bilance – pomineme-li úbytek stanovišť – je přetrvávající zájem o rohy nosorožců. Dodejme, že jsou útvarem kožním a netvoří součást lebky – vznikají nadměrným zrohovatěním pokožky a pevným stmelením keratinových vláken. Na lebku volně nasedají na drsných ploškách nosních kostí a dají se „stáhnout“ spolu s kůží. Nejsou vyhledávány jen jako lovecké trofeje (nejdelší měří ke 2 m), ale i jako materiál k výrobě tradičních a kultovních předmětů. 

V arabském světě je například symbolem mužství a bohatství jambia, obřadní dýka s rukojetí z nosorožčího rohu, která bývá zdobena zlatem a drahými kameny. Mnozí z „ropných“ boháčů si dopřávají přepychové zboží včetně jambii, i když málokterý ví, jak vůbec nosorožec vypadá. Dlouho se také věřilo, že roh chrání před jedem, neboť v číši z rohu prý otrávený nápoj vzkypí a šumí.

Podobě je tomu i na Východě. Podle nepálské tradice přivolává kousek rohu nebo kůže vhozený do nádobky s vodou, rýží a některými květy ducha zemřelých. Z kůže se dělají náramky, ušní kroužky, šamanské hůlky a jiné dekorace. Oblíbené byly válečnické štíty z nosorožčí kůže, které odolávaly šípům. Nazmar nepřijdou ani kosti, vyrábí se z nich živočišné uhlí k vykuřování chrámů a svatyní. V lékárnách na Dálném východě nikdy nechybí jemně umletý prášek z rohů, podávaný podle starodávné receptury na srážení horečky či jako afrodiziakum. Závratná cena budí očekávání zázračných účinků, ale jestliže si budete okusovat nehty, vyjde to nastejno (obě rohoviny jsou z keratinu). Orientální medicína přičítá magické účinky téměř každé části těla nosorožců – jejich pupeční šňůra ovinutá kolem lidského pasu má zabránit žaludeční nevolnosti, moč se podává proti astmatu, návalům či žaludečním potížím a povrchově proti infekci při poranění.

Dvoukilový roh může na černém trhu dodnes přinést zisk 30 000 až 60 000 amerických dolarů. Jestliže si uvědomíme otřesnou chudobu rozvojových zemí Afriky i jihovýchodní Asie, pochopíme, proč pytláctví dosud přežívá. Nosorožci tak doplácejí na podivné prolínání prosperity a chudoby. Zatímco jedni si mohou dovolit platit za rohy astronomické částky, chudého domorodce živí upytlačený nosorožec po celý rok, popř. dva – nikoli masem (to obvykle zůstane na místě a shnije), ale díky rohu, za který mu překupník vyplatí pár set dolarů. V šedesátých až devadesátých letech 20. století zabili pytláci v Africe a Asii ročně desítky až stovky nosorožců, a dosud mají – přes veškeré zákazy (CITES 1) aj.) – na svědomí 90 % veškerých ztrát.

Pytláctví a ochranáři

V rozlehlých savanách a nepřehledných džunglích není snadné nosorožce uhlídat. Rozvojové země nemají dost peněz na to, aby mohly vzdorovat organizovaným pytlákům, pašerákům či zkorumpovaným úředníkům v zemích, kde pár dolarů znamená bohatství. V některých národních parcích začali s absurdní akcí – živým nosorožcům amputovali rohy, aby je chránili před pytláky. Operace byla nákladná (1400 dolarů za kus), k cíli však nevedla. Pytláci lovili nosorožce dál, a navíc se ukázalo, že zvířata bez rohů neubrání sebe ani své potomky před šelmami.

Nová strategie počítá s převezením zvířat z nejohroženějších míst do snadněji kontrolovaných území (včetně soukromých rezervací); v Africe i v Nepálu už tento postup přináší příznivé výsledky. V asijských rezervacích se (kuriózně) jako strážci osvědčují bývalí pytláci, kteří jsou přeplaceni natolik, aby pro ně černý lov nebyl výnosný. Určitou naději představuje možnost implantovat nosorožcům pod kůži miniaturní vysílačky – byli by pak pod „stálým dohledem“. Součástí ochranné strategie je samozřejmě i chov v zajetí, nicméně (bez ohledu na řadu dalších nevýhod) je oproti ochraně v přírodních podmínkách mnohem nákladnější. (Roční náklady na jednoho nosorožce v rezervaci činí 3300 až 14 500 amerických dolarů, v zajetí 16 300 až 28 200 amerických dolarů.)

Nosorožec tuponosý

(Ceratotherium simum) neboli „bílý nosorožec“ je po slonech největší žijící suchozemský tvor. Dorůstá délky 5 m a hmotnosti 2,3 až 3,6 tuny. Vyznačuje se širokou tlamou přizpůsobenou k spásání trávy na savanách. Jeho jižní poddruh (C. s. simum) je s více než 13 000 zvířaty (údaj z r. 1999) nejlépe prosperující formou nosorožce, přitom před 100 lety byl s pouhými 10 kusy na pokraji vyhynutí. V opačné situaci se nalézá severní poddruh (C. s. cottoni) ze Súdánu a Konžské lidové republiky (dříve Zaire). Počátkem 20. století byl mnohem hojnější, do osmdesátých let zbylo pouhých 1000 kusů a nyní se ocitl v kritickém bodě – v Národním parku Garamba prý žije asi jen 30 zvířat; další desítka je chována v zajetí (v zoologických zahradách v San Diegu a ve Dvoře Králové nad Labem).

Nosorožec dvourohý

(Diceros bicornis) neboli „černý nosorožec“ je subtilnější – měří „jen“ 3,8 m a váží 1–1,8 tuny. Kdysi hojně obýval savany a buše jižně od Sahary. Dramatický pád populace proběhl v sedmdesátých až devadesátých letech 20. století, kdy z 30 000 zvířat zbylo r. 1992 asi 2450 kusů. Teprve závěr století zúročil investice do jeho ochrany – r. 1999 vzrostla jeho početnost na 2700 jedinců, kteří žijí v několika desítkách národních parků v Zimbabwe, Keni, Namibii, Jižní Africe, Tanzanii a v Zambii.

Nosorožec indický

(Rhinoceros unicornis), který je „jednorohý“, je na tom z asijských druhů asi nejlépe. Nepříliš přesné odhady hovoří o více než 2000 jedincích soustředěných do osmi rezervací v severní Indii a Nepálu (téměř čtvrtina z tohoto počtu připadá na Královský národní park Chitwan). Zdržuje se v bažinatých lesích a rákosinové džungli, za potravou však vychází i na pole a plantáže. Proto ho kromě pytláků zabíjejí (jedem nebo elektrickým proudem) i domorodci, jimž škodí na úrodě, a navíc ho ohrožují infekce zanášené do rezervací domácím skotem a také vysoušení bažin.

Nosorožec jávský

(Rhinoceros sondaicus) vypadá jako zmenšenina předchozího druhu, jen roh má krátký (mnohdy sotva patrný hrbolek na malé hlavě). Od poloviny 19. století vymizel z rozsáhlého území od Bangladéše a jihozápadní Číny po Malajsii a Jávu. Dlouho se vědělo o jediné populaci v Národním parku Ujong Kulon na Jávě, kde koncem šedesátých let žilo asi 25 jedinců. Záchranný projekt, finančně podpořený WWF 2) a IUCN 3) , přišel v hodině dvanácté a r. 1989 už bylo napočítáno 50 až 60 nosorožců (tento počet se v oficiálních statistikách objevuje dodnes). Příjemné překvapení přišlo r. 1989, kdy nosorožce jávského ulovil vietnamský pytlák v oblasti dnešního Národního parku Cat Tien; další výskyt se podařilo potvrdit snímky z automatické infračervené kamery o 10 let později. Předpokládá se, že tuto populaci tvoří 7 až 15 zvířat.

Nosorožec sumaterský

(Dicerorhinus sumatrensis), nejmenší ze všech, má jako jediný tělo pokryté dlouhou řídkou srstí. V počtu nepřevyšujícím 250 kusů žije roztroušeně na severu Bornea (do 50 jedinců), na Sumatře a na pevnině v Thajsku a Barmě. Ještě před 10 lety byly hrubé odhady jeho početnosti víc než dvojnásobné. 

 

Všechny kresby v článku: Magdalena Chumchalová

Fotogalerie

Poznámky

1) Mezinárodní konvence o ochraně druhů živočichů a rostlin.
2) Světový fond pro ochranu přírody.
3) Mezinárodní unie pro ochranu přírody a přírodních zdrojů.
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

Miloš Anděra

RNDr. Miloš Anděra, CSc., (*1947) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. V Národním muzeu je vědeckým pracovníkem a v letech 1988–2002 vedl zoologické oddělení. Zabývá se zoogeografií a ekologií savců. Je autorem mnoha desítek odborných publikací, výstavních titulů a knih o savcích, naší přírodě, ohrožených i vyhubených zvířatech a rozsáhlé encyklopedie národních parků Evropy.
Anděra Miloš

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...