Aktuální číslo:

Victoria na plavbě kolem světa

10. Velikonoční ostrov

| 5. 11. 2002

| Vesmír 81, 643, 2002/11

| Seriál: Victoria na plavbě kolem světa, 11. díl (Předchozí – Následující)

Dvacátého devátého září 1513, po překonání Panamské šíje, spatřil Španěl Vasco Núňez de Balboa jako první Evropan oceán, který nazval Mar del Sur – Jižní moře. O sedm let později, 28. listopadu, vplul do téhož oceánu Ferdinand Magellan a dal mu jméno, které vydrželo dodnes – Océano Pacífico. Magellan proplul Pacifikem od jihovýchodu po severozápad, zahlédl neobydlené atoly souostroví Tuamotu, až 6. března 1521 po třech měsících a sedmi dnech nepřetržité plavby přistál na ostrově Guam v dnešních Marianách. Neznámým oceánem plul se třemi loděmi a unavenou posádkou přes 7000 námořních mil, a zvládl to se stejným denním průměrem, s jakým dnes oceány brázdí naše Victoria.

Pro plavbu z jihoamerického kontinentu na západ jsou podle plavebních příruček nejvhodnější měsíce prosinec až březen, kdy pravidelný východní pasát vane až po 25° jižní šířky. S každým dnem zpoždění se příznivý vítr posouvá na sever, na 20° jižní šířky.

Po nezbytných přípravách vyplouvá Victoria 18. dubna 2002 na ostrov Robinsona Crusoe (v souostroví Juan Fernández), vzdálený 350 mil. Málo navštěvované souostroví (protože je mimo tradiční námořní trasy), objevené roku 1574 a nazvané po svém objeviteli, se skládá ze tří ostrovů. Juan Fernández jim dal jména Más a Tierra (čili Blíž k pevnině), Más Afuera (Dál od pevniny) a Santa Clara, přičemž Más a Tierra byl též nazýván Juan Bautista. Po 300 let byly ostrovy oblíbeným místem, na němž plachetnice doplňovaly zásoby potravin a pitné vody, a (údajně) pirátským úkrytem naloupených pokladů. V roce 1709 na Más a Tierra nalezl anglický korzár Rogers Wooden skotského námořníka Alexandra Selkirka, kterého tam 4 roky a 4 měsíce předtím pro neposlušnost vysadil jiný anglický pirát John Eaton. Se Selkirkem se později v Londýně seznámil Daniel Defoe a podle jeho osudů napsal knihu Robinson Crusoe. ¹⁾

Dnes souostroví Juan Fernández patří Chile a roku 1935, kdy se ostrovy staly národním parkem, byly přejmenovány na ostrov Robinsona Crusoe a ostrov Alexandra Selkirka. Jediným trvale obydleným ostrovem je členitý a zalesněný Robinson Crusoe. Přes 600 obyvatel žije ve vesnici Juan Bautista u zátoky Cumberland, kde je Victoria mezi desítkami rybářských člunů jedinou plachetnicí. Alexandr Selkirk je oválný ostrov s nejvyšším vrcholem 1645 metrů n. m. a v sezoně (od září do dubna) tu žije kolem 20 rybářských rodin.

Po několika dnech neklidného postoje vyplouvá Victoria s pětičlennou posádkou směrem k Velikonočnímu ostrovu. Pasát nacházíme až na 22° jižní šířky a plavba, dlouhá 2100 mil, trvá 30 dní. Během nich Tichý oceán většinou vůbec není tichý. U Velikonočního ostrova, v zátoce Hanga Roa, spouštíme kotvu o půlnoci 24. května.

Velikonoční ostrov je skutečnou poslední vartou světa. Leží 2100 km od nejbližšího obydleného ostrova Pitcairn, 3600 km od pobřeží Chile a 4000 km od Tahiti. Je nejvýchodnějším bodem polynéského trojúhelníku (s dalšími vrcholy na Havajských ostrovech a Novém Zélandu). Země sopečného původu (171 km²) s plošinami a krátery spadá do oceánu vysokými pobřežními útesy. Velikonoční ostrov byl osídlen pravděpodobně kolem roku 500 našeho letopočtu Polynésany z Markézských ostrovů, kteří na něm vytvořili jednu z nejvýraznějších kultur celé Polynésie. Jejím symbolem jsou kamenné sochy moai (též aringa oha – živé tváře), které měly vyzařovat ochrannou sílu duchů předků mana. Moai stály tvářemi obrácenými do nitra ostrova (jediná výjimka je ahu akivi) na dlouhých platformách ahu stavěných podél pobřeží. Všechny sochy byly vytesány na jediném místě, v kráteru Rano Raraku, a odtud dopravovány pomocí síly mana na svá místa na ahu. Některé sochy mají velké „klobouky“ pukao z červeného kamene, tesaného na jiném místě v Pana Pau, a některé měly oči vykládané bílým korálem. Méně známé je písmo rongo rongo, které dosud nebylo rozluštěno. Vyřezávalo se do dřevěných destiček (viz rámeček a také tabulku).

Pro Evropu objevil Velikonoční otrov na velikonoční neděli 7. dubna 1722 holandský admirál Jacob Roggeveen, který dal ostrovu jeho dnešní jméno. Rozšířen je též polynéský název Rapa Nui (Velká Rapa) a méně známý Te Pito Te Henua (Pupek světa). Existují i další, romantická jména: Mata Ki Te Rangi (Oči, které hledí do nebes), Hiti Ai Rangi (Kraj nebes).

V čase příjezdu Evropanů žilo na Velikonočním ostrově kolem 4000 obyvatel. Zavlečené nemoci spolu s peruánskými lovci pracovních sil, francouzskými misiemi a obchodníky z Tahiti způsobily, že zde v roce 1870 zbývalo pouhých 110 lidí! Roku 1888 Chile Velikonoční ostrov anektovalo. Veškeré původní obyvatelstvo bylo soustředěno ve vesnici Hanga Roa, jejíž území nemohli bez povolení opustit, a ostrov byl pronajat britské vlnařské společnosti. Desetitisíce ovcí zdecimovaly většinu vegetace, což mělo za následek rozsáhlou erozi půdy. Od roku 1953 byl ostrov opět pod kontrolou chilského námořnictva, od roku 1966 jsou obyvatelé Rapa Nui občany Chile. Hovoří se zde španělsky a rapanujsky.

Dnes žije na ostrově kolem 3500 lidí, z toho dvě třetiny tvoří potomci původních obyvatel, přes 1000 Rapanujců žije v zahraničí. Velikonoční ostrov patří do V. chilského regionu se správním střediskem Valparaiso. Chilská vláda jmenuje guvernéra ostrova, místně volený starosta a zastupitelstvo mají omezený vliv a na ostrově jsou znát snahy o vytvoření samostatného regionu se zastoupením v chilském kongresu. Letiště Matareny bylo roku 1986 rozšířeno a prodlouženo Američany jako nouzová přistávací dráha pro raketoplány. V roce 1993 na Velikonočním ostrově točil Kevin Costner film, který se jmenoval Rapa Nui – Pupek světa. Dobře placený kompars z řad místních obyvatel využil výdělek k zlepšení své životní úrovně, a tak je dnes na ostrově 1 auto na 2 obyvatele.

S výjimkou ostrůvku Sala y Gomez 250 mil východně a 3 ostrůvků u jižního cípu Velikonočního ostrova nejsou v blízkém ani dalekém okolí žádné útesy, mělčiny či jiná nebezpečí. Od října do dubna zde převládají jihovýchodní větry, květen až září jsou deštivé měsíce s větry západními a proměnlivými. Ostrov leží mimo oblast tropických níží.

Na Velikonočním ostrově není žádný přístav nebo kotviště chráněné ze všech stran. Když se vítr změní, což se může stát nejen rychle, ale i dramaticky (točí se zpravidla proti směru hodinových ručiček), je rozumné včas změnit kotviště, dřív než se podmínky stanou neudržitelnými. Také se doporučuje držet noční kotevní hlídky a i přes den je užitečné, aby byl stále někdo na lodi. Hlavním kotvištěm je zátoka před vesnicí Hanga Roa. Dno tvoří tvrdý písek a skalnaté plošiny, které nejsou ideální oporou pro kotvu. Kotví se v dostatečné vzdálenosti od útesů na hloubce 10–15 metrů. Vylodění vlastním člunem je možné v malé zátoce užívané rybáři (za odlivu 40 cm vody), ale je nutné projet mezi útesy se zalamujícími se vlnami. Asi míli na jih je zátoka Hanga Pico s jediným malým přístavištěm na ostrově pro lodě s ponorem do 2,8 m. Vjezd mezi útesy je úzký a možný jen za klidného počasí. I tak se musí za 100 amerických dolarů najmout lodivod, který jede na člunu před plachetnicí a navede ji do bazénu.

Po týdnu relativně klidného postoje se vítr stáčí na severozápadní a sílí, což nás přinutí změnit kotviště. Podél pobřeží plujeme k jižnímu mysu se třemi ostrůvky. S nejvzdálenějším a největším Mutu Nui je spjat kult ptačího muže. Každý rok trénovaní muži zastupující náčelníky plavali na tento ostrůvek pro první vejce ptáků manu tara – rybáků černohřbetých (Sterna fuscata). Kdo se s vejcem jako první dokázal dostat zpět, byl prohlášen za ptačího muže s nadpřirozenou mocí a bydlel v posvátné osadě Orongo. Vedle Oronga leží největší kráter Velikonočního ostrova, Rano Kao, o průměru větším než 1 kilometr. Za jižním poloostrovem leží kotviště Rada Vinapu, chráněné před větry ze severovýchodu až jihozápadu. Zátoka u konce letištní dráhy je užívaná hlavně tankery přivážejícími pohonné hmoty (zejména naftu pro elektrárnu), jejichž zásobníky jsou na kopci nad zátokou. Kotví se na hloubce zhruba 15 metrů asi 300 metrů od břehu, vylodění bývá pro oceánské dmutí nesnadné. V okolí je několik ahu s padlými moai, nejznámější je precizní kamenická práce ahu vinapu.

Po třech dnech se vítr stáčí na jihovýchod a následuje dramatické noční překotvení za deště s třímetrovými vlnami a s útesy za zádí, potom přejezd do Hanga Roa. Za další tři dny nás vítr „dohání“ i tam a nutí nás přejet zpět do Rada Vinapu, ale už za dva dny musíme kotviště opustit kvůli silnému jižnímu větru. Plujeme podél pobřeží, na němž je mnoho ahu a soch moai ležících tvářemi k zemi. Míjíme kráter Rano Raraku a ahu Fongariki, které bylo roku 1960 zničeno vlnou cunami. Roku 1992 a 1994 toto ahu restaurovali Japonci, kteří si na vztyčení 15 soch přivezli jeřáb (už na ostrově zůstal). Objíždíme poloostrov Poike, na kterém není jediná moai, a potom zakotvíme na severu ostrova v zátoce Anakena. Ostrované věří, že se legendární první náčelník Hotu Matua vylodil právě v této půvabné zátoce s bílým pískem a palmovým hájem. V roce 1955 zátoku po 6 měsíců užívala expedice Thora Hayerdala, která tu restaurovala první sochu.

Pro Victorii už Anakena zůstává posledním kotvištěm Velikonočního ostrova. Dalšími možnými kotvišti jsou tu Bahía La Perouse, kde slavný francouzský mořeplavec kotvil v roce 1786, a zátoka Hotuiti, kde před třemi měsíci bouře od jihu překvapila italskou jachtu, jejíž holý trup dosud leží na útesu. Po 18 nezapomenutelných dnech na Velikonočním ostrově Victoria zvedá kotvy a vyplouvá dál na západ.

Obrázky

Poznámky

1) Pozn. red.: Jedna z mnoha podobných historek o vzniku slavného románu. Existuje možná několik desítek ostrovů a ztroskotanců, podle nichž Defoe údajně sepsal svůj příběh.

Mluvící hole

Kromě moai jsou velkou záhadou Velikonočního ostrova podivuhodné mluvící hole kohau rongo rongo, kterým se také občas méně přesně říká mluvící tabulky. Do dnešních dnů se jich zachovalo pouze 21 (jedna byla zničena požárem a známe jen opis). První byla objevena spíš náhodou. Dostal ji od Polynésanů darem otec Gaspard Zumbohn, jeden z prvních misionářů na Velikonočním ostrově. Roku 1868 ji předal tahitskému biskupovi Tepano Jaussenovi. Byl to kus dřeva dlouhý 43 a široký 16 cm, pokrytý odshora dolů znaky neznámého písma.

Prvý, kdo se pokusil písmo rozluštit, byl sám vzdělaný biskup. V té době žilo na Tahiti několik set Rapanujců a monsignore Jaussen zjistil, že jeden z nich umí kohau rongo rongo číst. Nechal jej přivézt k sobě. Biskupovi se zdálo, že Metoro, jak se chlapec jmenoval, se v textu orientuje obtížně. Nakonec však kohau pevně sevřel v rukou a začal nikoliv předčítat, ale zpívat. První řádku sledoval zleva doprava, druhou zprava doleva. Kromě zjištění o pořadí znaků však biskup nepokročil o mnoho dále. Zpočátku se zdálo, že Metoro celému textu rozumí, když ale chlapce požádal, aby přeložil jednotlivé znaky, smysl textu se vytratil. Takto pořízený soupis znaků přesto biskup uveřejnil v nevelké brožurce.

Biskup a jeho následovníci shromáždili asi 10 dalších kohau a mnoho zajímavých informací o těch, kdo písmem rongo rongo psali a kteří je také dokázali přednášet. Rapanujsky se těmto mužům říká tangata rongo rongo a vstup mezi ně byl vyhrazen pouze čelným příslušníkům kmenů. Král svolával vždy při úplňku zasedání všech tangata rongo rongo a jednou za rok pak zval přednašeče do Anekeny na břeh zátoky, kde podle legend přistál praotec Rapanujců Hotu Matua. Tady se mezi svatyněmi konala každoroční slavnost přednašečů. Král byl předsedou i porotcem festivalu. Každý soutěžící si musel přinést jednu nebo dvě tabulky a dokonale přesně přednést jejich text. Pokud se zmýlil, byl za všeobecného posměchu vyveden za ucho mladičkým chlapcem, královým sluhou.

Tangata rongo rongo také vedli školy písařů. Žili v chýších sami, bez žen, odděleně od zbytku osady a vyučovali chlapce písařskému a později i přednašečskému umění.

Druhým mužem, který se vážněji zabýval nápisy rongo rongo, byl v 80. letech 19. století William Thomson, hospodář americké válečné lodi. Začal usilovně pátrat po dalších kohau rongo rongo. Sliboval hory doly, nabízel neuvěřitelné sumy peněz, ale všude narážel na neproniknutelnou bariéru, kterou mezitím vytvořili církevní otcové. Prohlásili všechny tabulky za dílo ďáblovo a spálili je. Vytrvalý Thomson přesto nakonec dvě poškozená kohau získal a našel i člověka, který jim rozuměl. Byl to stařec jménem Ure Vae Iko. Přijal však již víru nových pánů ostrova a odmítal číst tabulky, které jsou dílem ďáblovým. Thomson však vytrval. Den za dnem navštěvoval Ure Vae Ika a zkoušel všechno možné. Nakonec mu trochu pomohla příroda, trochu jeho vlastní vychytralost. Za prudké bouře starce přiopil a ukázal mu fotografii kohau. Rapanujec přirozeně fotografii nikdy v životě neviděl. A protože snímek byl z papíru a ne ze dřeva, a náležel samotnému biskupovi, usoudil, že klatba misionářů se na papírovou verzi nevztahuje a začal recitovat.

Avšak na samém konci hledání nebylo Thomsonovo úsilí korunováno úspěchem. Všiml si totiž, že Ure Vae Iko text z hole ani moc nečte. Spíše jako by ho používal jen jako jakousi mnemotechnickou pomůcku. A opravdu. Stařec nedokázal přečíst jednotlivé znaky. Žil však kdysi na dvoře krále Nga Ary, velikého literáta a organizátora slavností, kde shlédl vystoupení mnoha řečníků. Díky vynikající vizuální paměti později dokázal tlumočit obsah tabulky, aniž ji sám četl.

Prvním skutečným badatelem, vlastně badatelkou, která se zajímala o záhadu rongo ronga, byla etnografka Scoresby Routledgeová. Přistála na Rapa Nui roku 1914 a se vší energií začala pátrat po někom, kdo by dokázal tajemné nápisy přečíst. Nalezla ho. Jmenoval se Tomenika a žil v leprosariu. Byl vážně nemocen a zemřel 14 dnů po prvním setkání s anglickou badatelkou. Stačil jí napsat na papír několik řádků textu, ale vysvětlení ani překlad již nepřipojil. Prozradil ještě, že kromě rongo ronga existovalo také písmo tau. Nemělo prý tak posvátný charakter a sloužilo spíše běžnějším zápisům úředních záznamů, účtů ap. Tomenika byl poslední Rapanujec, který rozuměl písmu rongo rongo. Zdálo se, že tajemství zůstane tajemstvím navždy.

Ale již v 50. a 60. letech přichází výrazný průlom práce Thomase Barthela. Učinil nejprve to, co vlastně žádný z jeho předchůdců neudělal, byť se to jeví jako samozřejmá věc. Shromáždil přesné kopie všech rapanujských mluvících holí, opsal všechny znaky a zkatalogizoval je. Vznikl vůbec první soupis rapanujských znaků. Získal dále také jako první všechny rukopisné materiály monsignora Jaussena, které byly dlouho pokládány za ztracené. Ukázal, že Metoro biskupův rapanujský informátor skutečně o písmu něco věděl. Text kohau však četl asi jako prvňáček sotva znalý písma, který dostane do rukou vysokoškolskou učebnici. Po mnohaletém úsilí se Barthelovi podařilo zčásti rozluštit význam některých znaků a částečně pochopit původní zápis rapanujštiny.

Písmo rongo rongo má asi 120 základních znaků (ideogramů), které bylo možno slučovat asi do 1500 až 2000 znaků složených. Stavba těchto glyfů se řídí přísnými pravidly. Každý znak lze číst jediným způsobem, avšak významů může mít více. Znaky mohou vyjadřovat i abstraktní pojmy. Kupříkladu barva bývá vyjádřena názvem předmětu, živočicha nebo rostliny, pro něž je ona barva charakteristická. Některá slova v rongo rongu jsou nahrazována metaforami pro prvorozeného syna je např. používán znak šperk, pro ženu květina ap. V písmu však chybějí gramatické částice, a proto není možné přepsat celou větu tak, jak je vyslovena.

Částečné porozumění písmu rongo rongo zodpovědělo i další otázku o čem vlastně kohau rongo rongo hovoří. Ukázalo se poněkud nečekaně , že jde především o popisy obřadů, o jakési návody, jak konat obřad. Jiné kohau jsou jakýmsi zpěvníkem náboženských písní, na dalších se vyskytují texty vysloveně náboženské a známe i jednu s lunárním kalendářem.
.