Victorie na plavbě kolem světa

Po zastávce na Velikonočním ostrově čeká Victorii druhá nejdelší pacifická trasa – na Pitcairnovy ostrovy. Plavba dostatečně dlouhá na to, abychom se utvrdili v dojmu z předchozí cesty Pacifikem, že na rozdíl od Atlantského oceánu tu je vidět daleko méně kytovců. Zatímco v Atlantiku nás delfíni doprovázeli téměř denně (nejčastěji delfín obecný) a velryby byly k vidění alespoň dvakrát týdně (nejčastěji vorvaň), Tichý oceán se zdá být z tohoto hlediska výrazně pustší. O to víc nás těší zatím nejbližší kontakt s kytovci – dvěma plejtváky malými. Při slabším větru a rychlosti 2 uzly nás hodinu doprovázejí v těsné blízkosti a my – uvázáni k lodi lanem – je můžeme pozorovat v jejich přirozeném prostředí.

Po 14 dnech příjemné plavby se na obzoru vyloupne nízký profil atolu Ducie, nejvýchodnějšího z Pitcairnových ostrovů. Jediný vjezd mezi útesy na jihozápadní straně ostrova je vhodný jen pro malé čluny. V laguně jsou víry způsobené podvodními tunely, jimiž je laguna spojena s mořem. Fouká severovýchodní vítr a mořské dmutí na korálových útesech kolem celého atolu zdvihá „bílé koně“ – zalamující se příbojové vlny – do výšky tří metrů. Na vylodění můžeme zapomenout a ostrov jen objíždíme.

Plujeme k největšímu z Pitcairnových ostrovů Hendersonu. Korálový ostrov o rozloze 31 km² ční 30 metrů nad hladinu moře a je hustě porostlý tropickou vegetací. Pobřeží je tvořeno vysokými útesy (cca 15 m), které jsou na severu přerušeny třemi písčitými plážemi. Na Hendersonu není větší zdroj pitné vody a jen na severovýchodním cípu lze najít slabé prameny. Proto nebyl nikdy obydlen. Roku 1819 potopil vorvaň jižně od souostroví Tuamotu americkou velrybářskou loď Essex. Posádka v záchranných člunech doplula na ostrov, který pojmenovala Elisabeth (podle kapitánovy dcery), ale protože nenašla vodu ani jídlo, pokračovala v plavbě směrem k jihoamerickému pobřeží. Událost inspirovala Hermana Melvilla k napsání románu Bílá velryba. Ostrov Elisabeth byl později přejmenován na Henderson, roku 1902 anektován Velkou Británií a připojen k Pitacairnu. Čas od času na ostrov jezdí Pitcairňané sbírat dřevo toro miro (Thespecia populnea) vhodné pro řezbu.

Victoria kotví u severní, a pak u východní pláže. Vylodění je i při poměrně klidném moři nesnadné, protože pláže jsou obklopeny korálovým prahem, který při odlivu vystupuje nad hladinu. Dva dny si užíváme krás pustého ostrova, jehož návětrné pláže jsou posety snad vším, co se z lodi může ztratit nebo zahodit, od japonských přepravek na ryby přes meteorologické bóje i s vysílačkami až po stovky lahví (z 99,9 % od alkoholických nápojů) a rybářské bóje i se sítěmi.

Z Hendersonu na Pitcairn je pouhých 169 km. Pitcairn (4,5 km²) byl v minulosti obydlen některou z pacifických civilizací, jejíž původ a osud nejsou známy. Dokladem je 22 petroglyfů (skalních rytin) v Down Rope, menší a jednodušší sochy podobné těm z Rapa Nui a kamenné sekery. Pro Evropu objevil Pitcairn r. 1767 anglický kapitán Philip Carteret na HMS Swallow (zkratka HMS předznamenává jména válečných lodí britského Královského námořnictva a znamená His/Her Majesty’s Ship), pojmenován byl podle kadeta, který tento členitý a hornatý ostrov spatřil první. Do historie se zapsal jako útočiště účastníků vzpoury na Bounty.

R. 1788 z Anglie vyplula HMS Bounty do Pacifiku pro náklad chlebovníků, které jako nová plodina měly obohatit jídelníček karibských otroků v anglických koloniích. Po pěti měsících pobytu na Tahiti došlo na zpáteční cestě 28. dubna 1789 ke vzpouře. Stalo se to poblíž ostrova Tofua v souostroví Tonga. Vzpouru vedl 24letý Fletcher Christian. Kapitán William Bligh a 18 mužů byli vsazeni do člunu a opuštěni. Po 41 dnech a 3618 námořních mílích plavby doplul Bligh se 17 muži do holandské kolonie Timor. Bounty se vrátila na Tahiti, kde část vzbouřenců zůstala. Ti byli r. 1791 zajati na HMS Pandora a odvezeni do Anglie, tři z nich byli popraveni. Fletcher Christian a osm dalších námořníků spolu s šesti polynéskými muži a dvanácti ženami odpluli na Bounty, aby se ukryli jinde. Na 18 let se po nich slehla zem.

Teprve r. 1808, když americká tuleňářská loď Topaz připlula na Pitcairn, vešel ve známost osud zbytku vzbouřenců. Bounty sem připlula 15. ledna 1790. Loď byla odstrojena, zapálena, potopena v zátoce nazvané Bounty Bay a ostrov rozdělen mezi bělochy. První roky malé kolonie byly v důsledku nedostatku žen léty násilí a vražd. R. 1794 byli naživu jen čtyři vzbouřenci, polynéští muži byli zabiti všichni. R. 1800 žil už jen námořník John Adams, devět žen a devatenáct dětí. Adams zůstal na Pitcairnu až do smrti, zemřel r. 1829 ve věku 65 let. Britská admiralita od jeho stíhání upustila.

R. 1838 se ostrov oficiálně stal britskou kolonií. R. 1856 bylo všech 199 ostrovanů proti své vůli převezeno na ostrov Norfolk (severozápadně od Nového Zélandu), ale r. 1858 se dvě rodiny vrátily a o šest let později další čtyři. Dnešní obyvatelstvo tvoří potomci těchto šesti rodin, téměř polovina jich má příjmení Christian, další se jmenují Warren, Brown a Young. Nejlidnatější byl Pitcairn r. 1937, kdy tu žilo 233 lidí. V červenci 2002 měl ostrov 47 obyvatel. Všichni Pitcairňané jsou adventisti, na ostrově se nesmí pít alkohol, kouřit, jíst vepřové maso ani tancovat.

Není tam letiště ani přístav. Všechny lodě musí kotvit na závětrné straně ostrova. Žádné z kotvišť není bezpečné, a když se vítr otočí, je nutné kotviště změnit nebo odplout. Nejznámější je Bounty Bay, kde byla Bounty 23. ledna 1790 potopena a každý rok je při tomto výročí v zátoce zapálen model Bounty. Nejsou tu dobré podmínky pro kotvení – dno zátoky tvoří písek a skála. Je dobré držet kotevní hlídky po celou dobu postoje. Vylodění je obtížné. Ostrované skvěle ovládají své (dnes už) hliníkové čluny se silnými motory a jsou schopni projet příbojovou vlnou i za velmi nepříznivých podmínek. Těmito čluny převážejí na ostrov veškerý materiál, když zásobovací lodě na trase Nový Zéland – Panama zakotví na několik hodin dvě míle od Bounty Bay. Za malým vlnolamem je betonový nájezd s kolejnicemi, po kterých jsou čluny vtahovány do hangáru. Z Bounty Bay vede prašná cesta (za deště blátivá) do jediného osídleného místa – Adamstownu. Pro návštěvu Pitcairnu není třeba žádné vízum ani povolení, každý návštěvník je vítán.

Další kotviště je při východních větrech Ted Side na západní straně ostrova a při severozápadních větrech zátoka Down Rope. Obě místa jsou ale spíše nouzová útočiště a za jakéhokoli vlnění je bezpečné vylodění nemožné. Navíc přístup k Down Rope, jak už název napovídá, je pomocí lan po strmém útesu.

V Bounty Bay kotví Victoria tři dny a po všechny dny je možné se dostat na břeh. Většina jachet omezí zdejší pobyt na jeden den, mnohé jen zakotví na noc a pro špatné podmínky plují dál, aniž se posádka dostane na pevninu.

I přes příznivé podmínky je kotvení v Bounty Bay neklidné a navzdory kouzlu ostrova i pohostinnosti jeho obyvatel s ulehčením zvedáme kotvy a vyplouváme ke Gambierovým ostrovům v jihovýchodní části Francouzské Polynésie. ¹⁾