Victoria na plavbě kolem světa

Kanály západní Patagonie jsou labyrintem průlivů, fjordů, úžin, zálivů a zátok. Ttao krajina, kterou Golfo de Penãs dělí na dvě poloviny, sahá od kanálu Smyth na jihu po kanál Chacao na severu. V jižní polovině jsou souostroví Reina Adelaida, Hanover, Madre de Dios, Mornington, North, Campana a Wellington, severní část tvoří souostroví Chonos a ostrov Chiloe. Kanály jsou lemovány nepravidelným hornatým pobřežím. Šířka průlivů kolísá od 2 kabelů v Angostura Inglés (1 kabel = 1/10 námořní míle = 185,2 m) po 5 mil v kanálu Messier. Počasí je tu proměnlivé a deštivé. Tlakové níže se pohybují a mění tak rychle, že jakákoli předpověď je jen orientační. Nejlepším ukazatelem zásadních změn počasí bývá barometr. Ročně tu spadne 4000 mm srážek, sněžit může v kterémkoli měsíci v roce. Převládají jihozápadní vzdušné proudy, ale vítr vane vždy v ose kanálu. V zátokách obklopených vysokými horami hrozí spádové větry rachas. V celé oblasti je na 850 majáků a navigačních světel udržovaných chilským námořnictvem, ale mnohá jsou často nefunkční nebo se změněnou charakteristikou. Údaje o hloubkách jsou v mapách neúplné, některé mělčiny či skaliska nejsou vůbec vyznačeny, lze tu potkat i plovoucí ledové kry. Proto se plavba v těchto končinách doporučuje pouze za denního světla.

Původní osídlení tvořily indiánské kmeny Chonů (oblast od ostrova Chiloe po Golfo de Penãs), Alakalufů (od Golfo de Penãs po Magellanův průliv) a Jahganů (Ohňová země). Objevování kanálů západní Patagonie probíhalo od severu. Jako první proplul kanály od Chiloe po Magellanův průliv v letech 1557–1559 španělský kapitán Juan Ladrillero. O další objevy se podělili Holanďané, Angličané a Francouzi a jednotlivé etapy zkoumání lze odhadnout podle jmen, které ostrovy, zátoky a průlivy od svých objevitelů dostávaly. Roku 1842 Chile obsadila celou západní Patagonii a ovládla Magellanův průliv.

Cesta Victorie patagonskými kanály

V polovině února Victoria opustila Magellanův průliv a vplula do kanálu Smyth. Ten otevírá skupinka ostrůvků Fairway, k níž směřují naše každodenní rádiová hlášení pozice a směru plavby. Osm mil severně od majáku je Caleta Burgoyne s kotvištěm chráněným před větry ze všech směrů. Ve většině patagonských kotvišť se kotví se zádí vyvázanou lany do břehu, počet lan kolísá od 2 do 5 podle podmínek a tvaru zátoky. Na rozdíl od Magellanova průlivu jsou patagonské kanály lemovány tisíci zátok, které poskytují úkryt před špatným počasím.

V kanálu Sarmiento je vhodným kotvištěm i pro velké dopravní lodě Bahía Welcome s vnitřní zátokou Puerto Madron. Vjezd je úzký a mělký, třikrát po sobě si Victoria lehce sedne na mělčinu. Kotviště samotné je prostorné, hluboké a ze všech stran chráněné před větry.

Zcela jiná je Caleta Moonlight Shadow, pojmenovaná podle jachty, která ji zmapovala. Dva kilometry dlouhý a jen padesát metrů široký zářez na severu nízkého ostrova Piazzi je ideální kotviště bez rachas. Při severní straně vjezdu jsou skupiny skalisek obklopených kelpem. Kelp je název pro několik druhů velkých hnědých řas s dlouhými listy a malými vzduchovými měchýřky. Námořníci někdy kelp zatracují, jindy si ho pochvalují. V hustých nánosech řas může plachetnice uvíznout, ale protože rostou i na kamenech a skalách, varují před mělkými místy a skrytými skalisky. Na námořních mapách bývá kelp zakreslen stylizovanou větévkou.

Počasí se zhoršuje, prší celé dny, viditelnost je malá, a tak nás těší každé setkání s jinou plachetnicí, ať je to osamělý japonský mořeplavec s kočkou v kokpitu nebo Tasmánci mířící dolů na jih.

V Puerto Bueno údajně španělský kapitán Sarmiento několik měsíců čekal na Francise Drakea loupícího ve španělských državách při západním pobřeží Ameriky. Drake se ovšem do Evropy vrátil cestou na západ a jako druhý po Magellanově výpravě vykonal plavbu kolem světa. Vjezd do Puerto Bueno je bezpečný na jih od ostrova Pounds, snadno rozeznatelného podle 6 metrů vysokého majáku. Podle směru větru je možné kotvit na severní či jižní straně zátoky. Více než 400 let po Sarmientovi kotví Victoria v Puerto Bueno spolu s chilskou dřevěnou plachetnicí Foam, jejíž posádka zjišťuje rozšíření jevu zvaného marea roja (rudý příliv). Jde o toxickou, pouhým okem neviditelnou řasu, která ohrožuje některé mořské živočichy, zejména plže a mlže. Napadené ústřice nebo slávky nejeví vnější známky nakažení, ale i malé množství požitých ústřic může způsobit smrt. Marea roja se objevuje na různých místech v různou dobu a o jejím výskytu pravidelně informuje Armada.

Povolení pro plavbu patagonskými kanály získané v Punta Arenas platí jen pro route comercial (hlavní kanály užívané dopravními loděmi). Výjimkou jsou plavby k ledovcům v bočních kanálech. K takovému ledovci vede i Estero Peel. Voda se v něm mění z inkoustové černé na barvu mléka, Victorii vstříc plují kusy ledu, teplota klesá. Na mapách Britské admirality z r. 1957 je ledovec nakreslen o hodně blíž (za necelých 50 let ustoupil téměř o 2 kilometry). Ve vodě se prohání plískavice jižní a návštěvu ledovce končíme slavnostním přípitkem – ve sklenicích cinkají kostky ledu starého tisíce let.

Pomocí bidel si klestíme cestu ledovou tříští ke kotvišti Caleta Amalia. Celý den pak trávíme nedobrovolným odpočinkem na mělčině, na níž Victoria uvízla za přílivu. S ustupující vodou se loď nakloní o 30°, což nám umožňuje očistit jí pravý bok od porostu. S dalším přílivem ji s pomocí kotvy, 150 metrů lan, kotevního vrátku a desítky silných paží táhneme zpět na hlubokou vodu.

Z Estero Peel se do hlavního kanálu vracíme kanálem Pitt a Seno San Andres vede do kanálu Wide s kotvištěm Estero Dock. V těchto končinách nejsou noční kotevní hlídky bezstarostným klimbáním nad knížkou. V Estero Dock se kotva zamotává do kelpu na dně a při nočních poryvech větru popojíždí. Se skalisky těsně za zádí musíme kotvu vytáhnout, kelp odřezat a loď zakotvit znovu. Další cesta vede do kanálu Escape, který dělí ostrov Angle na dvě „jednosměrky“: Paso del Abismo pro lodě směřující na jih a Paso Piloto Pardo pro lodě plující na sever.

Od Cabo Froward na jihu Magellanova průlivu jsme neměli jediný den příznivého větru, neustále fouká protivítr, ať plujeme kterýmkoli směrem. Ani Paso del Indio není výjimkou. Plujeme co nejblíže břehu, abychom se tak alespoň vyhnuli protiproudu, který je nejsilnější ve středu kanálu. Odpoledne zakotvíme v zátoce u Puerto Edén, jedné z nejosamělejších vesnic světa.

V umístění Puerta Edén se mapy rozcházejí. Ve skutečnosti vesnice leží na severním konci západní strany Paso del Indio. Od dob, kdy tu se svou expedicí působil Jaques-Yves Cousteau, se hodně změnilo. Mezi 283 obyvateli (stav z února 2002) tu žije posledních 10 Alakalufů. Loď jezdící mezi Puerto Montt na severu a Puerto Natales na jihu tu staví dvakrát týdně. Malý obchůdek, telefonní ústředna, škola. Domy jsou postaveny podél pobřeží, místo chodníku je tu kluzké dřevěné molo nad vrstvou bahna. Na břehu chátrají dřevěné rybářské čluny, jen málo z nich je schopno plavby. Vše je zahaleno do mlhy a deště.

Začátkem března naše plavba pokračuje na sever úžinou Inglésa, v níž proudy dosahují 6–8 uzlů. Severní proud, se kterým se musí úžina přejet, začíná 45 minut po vysoké vodě. V Angostura Inglésa platí několik omezení. Vplutí je nutné hlásit rádiem do Puerto Edén. Lodě plující na sever mají přednost. Mezi Isla Kitt a Islote Entrada platí zákaz předjíždění a lodě plující na sever musí užít píšťaly po jednom hvizdu u Isla Kitt a Isla Zealous. Pokud je slyšet střelbu, jde o anglickou loď řídící se předpisy Britské admirality, která dává znamení velkým dopravním lodím. Za úžinou se otevírá široký kanál Messier, jehož hloubka dosahuje úctyhodných 1200 metrů.

Seno Iceberg při východní straně kanálu Messier vede k dalšímu z ledovců, jeho čelo září všemi možnými odstíny modré barvy. V jeho okolí není žádné vhodné kotviště a na noc je nutné se vrátit do Calety Ivone při východní straně kanálu Messier. Další dny je protivítr obzvlášť silný, proto se z předepsané trasy uchylujeme do bočních kanálů, kde vítr ztrácí na síle. Plujeme bezejmennými průlivy a při zatáčení do jedné z úžin narážíme na kámen. Loď jako úderem bucharu ve 4 uzlech rázem zastaví. Naštěstí to byl přímý zásah okovanou přídí. Výraznější poškození nevidíme, potom ale zjišťujeme, že se kovový plát (silný 8 mm) vmáčkl 5 cm hluboko do dřevěného kýlu. Navíc několik prken prasklo. Noc trávíme v bezejmenné zátoce na ostrově Justician a v pravidelném večerním hlášení udáváme falešnou polohu. Několik dalších dní kotvíme v Caleta Austral. Velká zátoka mezi ostrovy Juan Stuven a Penguin je dobrým úkrytem před větry z jihu a severu a dobrým vyčkávacím kotvištěm před Golfo de Penãs. Lodě plující oběma směry tu musí opustit relativní bezpečí kanálů s množstvím vhodných kotvišť a pustit se na otevřenou vodu Tichého oceánu.

Golfo de Penãs nemá mezi námořníky dobrou pověst. Špatné počasí, to jest silné větry, velké vlny, snížená viditelnost, nízká oblačnost a deště, je považováno za normální, zatímco dobré podmínky se vyskytují výjimečně. Převládající severní větry zdvihají vlny, které se kříží s východním proudem a oceánským dmutím z jihozápadu. Výsledkem bývá mimořádná „oranice“, kterou angličtina výstižně popisuje jako rough sea with nasty seas.

Ani tentokrát se Golfo de Penãs nenechává zahanbit. Vítr ze severozápadu zdvihá čtyřmetrové vlny; následují tři dny náklonů, fujavice a mokra a až čtvrtý den vplouváme na klidnou vodu kanálu Darwin v souostroví Chonos. Na kotvišti v Puetro Morgan doplňujeme zásoby vody z potoka na břehu. Následující kanál Moraleda je 90 mil dlouhý a pro svou délku a šířku málo chráněný před severními větry. Často se proto dává přednost čekání na lepší podmínky v některém z kotvišť nebo plavbě bočními kanály. Jedním takovým je Puerto Americano na jihozápadě Isla Tangbag. Vjezd do vnitřní zátoky je úzký a mělký, dno tvoří řídké bahno, které je v poryvech větru chabou oporou naší kotvy. Po několika dnech plavba pokračuje a poprvé po měsíci v patagonských kanálech máme příznivé podmínky, to jest bezvětří. Využijeme širokého kanálu Moraleda a bez zastávky plujeme kanálem Corcorado až do Castra, hlavního města ostrova Chiloe.

Ostrov je v letní sezoně oblíbeným prázdninovým cílem Chilanů a Argentinců. V Castru s 20 000 obyvateli, založeném r. 1567, po více než 900 mílích v západní Patagonii dopřejeme sobě odpočinek a Victorii nezbytné opravy. Zbývají poslední dvě kotviště na severu Chiloe a kanál Chacao vedoucí definitivně do Tichého oceánu. Tento 15 mil dlouhý průliv odděluje ostrov Chiloe od jihoamerického kontinentu. Proudy dosahují 10 uzlů a při protivětru zdvihají vlny do výše 8 metrů. Jako všechny úžiny je nutné projet kanál Chacao s příznivým proudem, a tak spolu s ním vplouváme rychlostí 8 uzlů do Tichého oceánu.