Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Victoria na plavbě kolem světa

8. Magellanův průliv
 |  5. 9. 2002
 |  Vesmír 81, 523, 2002/9

Na den svaté Voršily, 21. října 1520, připlul Fernão Magalhães se 4 loděmi k dlouho hledanému průlivu, který ho dovedl do Jižních moří, jak se tehdy říkalo. Průliv, jenž dnes nese jméno svého objevitele, tenkrát Magalhães nazval Všech svatých (Canal de Todos los Santos) a výběžek, který průliv otevírá na severní straně, mys Panen (Cabo Vírgenes). Magalhãesovi trvalo 38 dní, než průlivem dlouhým 310 mil (517 km) pronikl k Tichému oceánu.

Jako druhý tudy proplul r. 1578 Francis Drake za rekordních 16 dní. Bouře v Tichém oceánu ho zahnaly daleko na jih od Cabo Pillar, kde Drake rozpoznal druhý průliv spojující Atlantik s Pacifikem, dnes Drakeův. Zůstal však utajen až do roku 1616, kdy jeho existenci potvrdil Holanďan Willem Schoute a nejjižnější bod Jižní Ameriky pojmenoval podle svého rodného města – Hoornu. Předtím, než začaly jezdit parníky, dávali mořeplavci při plavbě mezi oceány přednost cestě kolem mysu Horn. Vanou tam západní větry, z nichž minimálně 30 % má sílu 7. stupně Beaufortovy stupnice (50–61 km/h) i více, západní vlnění dosahuje často rekordních velikostí, východní proud má průměrnou rychlost jeden a půl uzlu a vyskytují se tam antarktické ledovce. Ne nadarmo mys Horn byl a dosud je námořnickou metou (i metlou) číslo jedna.

S rozvojem parní dopravy vzrostl význam Magellanova (Magalhãesova) průlivu, který umožňoval vyhnout se bouřím a vlnám na jihu. Užívá se dodnes, přestože už více než sto let existuje Panamský průplav. Magellanův průliv lze rozdělit na dvě poloviny. Východní část od Punta Dungeness po Cabo Froward má všechny znaky jižní Patagonie – útesy až stometrové a ploché vnitrozemí, porostlé travou bez stromů. Od Punta Arenas je terén lesnatý a kopcovitý. Počasí je mírné a stálé, plochý terén dovoluje frontálním systémům rychlý přechod. Převládají jihozápadní větry.

V západní části od Cabo Froward po Tichý oceán jsou lesy nižší a hustší, pobřeží přechází v hory, jejichž vrcholky jsou holé a celoročně pokryté sněhem. Počasí je nestálé a bouřlivé, převládají severozápadní větry. Přílivové proudy Atlantiku dosahují až po západní konec Paso Inglés. Rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem je u Punta Dungeness 9 metrů, u Cabo Pillar 2 metry. V průlivu převládá východní proud do rychlosti jeden a půl uzlu.

Victoria 27. ledna 2002 konečně zakotví u Cabo Vírgenes. Chvíli před tím jí silný jihozápadní vítr roztrhal nejlepší z plachet a v ústí Magellanova průlivu zvedal vlny s bílými vrcholky. Teplota dosahuje 6 °C. Ve vodě se prohánějí naše věčné společnice – plískavice.

Po 2 dnech čekání na lepší podmínky vplouváme do ústí Magellanova průlivu. Kolem Punta Dungeness jsou písečné kosy plné tučňáků magellánských. Ocitáme se v chilských vodách.

Ačkoli Chile je víceméně demokratickým státem, vojsko a policie tam stále hrají velkou roli. Chilské námořnictvo (Armada de Chile) má absolutní moc nad každou lodí v jejím dosahu. Denně, vždy v 8 hodin ráno a v 8 hodin večer, je nutné rádiem hlásit tzv. PIM neboli Posición e Intención de Movimiento (pozici a směr plavby). Záleží na jachtařově naturelu, zda toto opatření bere jako zbytečné obtěžování, nebo jako rozumnou prevenci pro případ nouze či ohrožení.

Po širokém vjezdu, posetém vrtnými plošinami, následuje první obtížný úsek Magellanova průlivu – Primera Angostura (první úžina). Velký rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem představuje obrovský objem vody, který se pravidelně přemísťuje z Atlantiku do východní části Magellanova průlivu a zpět, což vyvolává silné proudy, úžinami ještě zesílené (v této úžině dosahují proudy rychlosti 6–8 uzlů). Chceme-li zdolat „trysku“ 20 mil dlouhou a 2 míle širokou, musíme plout s přílivovým proudem. Večer zakotvíme a většinu noci trávíme houpáním na dvoumetrových vlnách a opravou chladiče oleje. Nikdo z nás si nedokáže představit, jaké by to muselo být, kdyby se těmito místy plulo bez motoru. Druhý den se s přílivem pouštíme mezi šedé útesy Primery Angostury a s motorem na třetinu se řítíme rychlostí přes 10 uzlů.

Za úžinou se Magellanův průliv otevírá na 15 mil šířky zaplněné mělčinami. Pobřeží Ohňové země je nízké a ploché, Patagonie se začíná vlnit na obzoru pohořím Gregorio. Za tmy zakotvíme před Segundou Angosturou (druhou úžinou), 15 mil dlouhou a 4 míle širokou, a dopoledne prosvištíme mezi jejími vysokými útesy. Pravobokem míjíme Isla Isabel, ostrov, který Drake pojmenoval na počest královny Alžběty I., a navečer se ocitáme v Punta Arenas, hlavním městě regionu Magallanes y Antártida Chilena. Toto komerční a průmyslové centrum chilské Patagonie stojí na mírném svahu. S více než 110 000 obyvateli je nejjižněji položeným větším městem na světě. Přístav disponuje jediným, 380 metrů dlouhým molem Arturo Pratt a kotvištěm Rada de Punta Arenas, do nějž se často opírají větry ze západoseverozápadu, zvané panteoneros. Dosahují síly 8–12 stupňů dle Beauforta (až 117 km/h). Nebezpečnější jsou bouře z východu, před nimiž jsou lodě varovány a musí kotviště opustit.

Pro Victorii je Punta Arenas vstupním přístavem na chilské území. Armada de Chile vyžaduje, aby lodní posádky měly pojištění i předepsané vybavení (od světelných raket přes záchranný ostrůvek po hasicí přístroje včetně platných certifikátů potvrzujících jejich funkčnost). Pokud jachta nesplňuje podmínky, je zadržena až do chvíle, kdy opět vše odpovídá předpisům, ať si posádka poradí, jak umí. S pomocí chilských přátel tyto nástrahy překonáváme a dostáváme permiso especial – povolení k plavbě Magellanovým průlivem a patagonskými kanály.

Po týdnu v Punta Arenas vplouváme do Paso Ancho, jihozápadní pasáže mezi poloostrovem Brunswickem a ostrovem Dawsonem. Etapy jsou plánovány tak, abychom k plavbě maximálně využili denní světlo a večer kotvili na některém z kotvišť podél Magellanova průlivu.

Prvním z nich je Puerto del Hambre (1 1) – viz také obrázek), na některých mapách uváděné jako Puerto San Juan de la Posesión. Roku 1584 tu Španěl Pedro Sarmiento de Gamboa založil město Rey Don Filipe. V roce 1843, odkdy Chile kontroluje Magellanův průliv, tu byla založena první chilská kolonie Fuerte Bulnes. Zátoka je mělká na západní straně a poskytuje úkryt před převládajícími jihozápadními větry.

Ještě bezpečnější, ovšem jen pro malé lodě, je Bahía Bougainville (2), nazvaná po veliteli první francouzské expedice kolem světa v letech 1786–1789. Zátoku, známou též jako Puerto Jack, užívají hlavně rybáři a lovci lachtanů. Zkoušíme v ní kotvit se zádí vyvázanou lany do břehu (způsob běžný v malých a hlubokých zátokách s omezeným prostorem). Vedlejší zátoka, San Nicolás (3), je pro svou velikost vhodná i pro velké dopravní lodě a je nejlepším kotvištěm východní části Magellanova průlivu.

Po celou plavbu v Paso Ancho nám počasí přeje, až se před přídí objeví Cabo Froward, nejjižnější bod amerického kontinentu. Je výzvou všem plachetnicím plujících na západ a představuje výraznou změnu v orografii i podnebí. Kopcovitá, zalesněná krajina ustupuje ledovcům a vysokým horám. Počasí je charakteristické téměř nepřetržitou sérií tlakových níží, častými dešti a bouřemi, nízkou oblačností a sníženou viditelností. Samotný maják Cabo Froward je bílá betonová věž s červenými pruhy, která se tyčí 20 metrů nad vodní hladinou. Na vrcholu mysu, ve výšce 480 metrů, stojí bílý, 24 metrů vysoký železný kříž Cruz de los Mares. Je vidět z velké dálky.

Slibovaná změna počasí na sebe nedává čekat, hodinu poté, co jsme minuli Cabo Froward, začíná vát silný protivítr, který v Paso Froward zvedá dvoumetrové vlny. Schováváme se v blízké Caleta Hidden (4 – viz obrázek), nejjižnějším místě, kam jsme se s Victorií dostali (53° 57' jižní šířky). Krátkým výšlapem na severní hřeben ostrova lze zjistit počasí v Magellanově průlivu na západ od Cabo Froward, protože zatímco v průlivu může vát čtyřicetiuzlový vítr ze severozápadu, v caletě se na stromech nehne ani lístek.

Další etapa vede na kotviště v Bahía Fortescue (5), prostorné a dobře chráněné zátoce. Je to asi nejlepší kotviště pro velké lodě v celém Magellanově průlivu. Jedno rameno zátoky – Caleta Galland – je útočištěm místních rybářů, chodívají sem lovit mořské ježky.

Teploty v noci klesají na 5 °C, přes den se drží do 10 °C. Léto vrcholí. Magellanův průliv se začíná opět úžit a klikatit, další obtížné úseky jsou Paso Inglés a Paso Tortuoso. Počasí je tu obzvlášť nestálé – prudké poryvy větru, husté deště a nízká oblačnost mohou snížit viditelnost na nulu. Proudy dosahují dvou až tří a půl uzlu. Dva dny trávíme v zátoce Borja (6), chráněné před větry jihozápadními až severními. Na břehu zátoky je strom pobitý cedulkami se jmény zhruba dvaceti lodí, které tu kotvily, a příslušnými daty. Nejstarší je z r. 1957 a nejčerstvější to naše.

V Paso Largo se v rychlém tempu střídají déšť, sníh a kroupy, ale v širokém kanálu si naštěstí můžeme pomáhat plachtami. Pobřeží připomíná Vysoké Tatry vystupující přímo z tmavé vody, jako by Victoria plula v Popradském plese. V této části Magellanova průlivu není žádné bezpečné kotviště, plavební příručky se o několika zmiňují jen pro případ nouze. Jedním z nich je Caleta Sylvia (7 – viz obrázek) na jihovýchodní straně ostrova Prudencia. Skála Fairway při vjezdu do zátoky může být obepluta z obou stran. Kotviště je v severovýchodním rohu se zádí vyvázanou 2 lany do břehu. Zátoka je častým terčem studených spádových větrů, zvaných španělsky rachas a anglicky williwaws. Prudké větrné smrště nás už první noc přinutí překotvit a celou akci si zopakujeme ještě ráno. Jako vždy přichází nejsilnější poryv ve chvíli, kdy je kotva vytažena a Victoria jede bokem k vodě rychlostí jistě přes 2 uzly. Po dva dny ani nevystoupíme na břeh a noční kotevní hlídky jsou samozřejmostí. Vjezdem do zátoky je vidět část Paso Largo, a když se zdá, že podmínky jsou lepší, s chutí toto kotviště opouštíme.

Ještě nahlédneme do Paso del Mar, vedoucího přímo do Tichého oceánu, a u Isla Tamar odbočujeme z Magellanova průlivu na sever do kanálu Smyth, prvního z kanálů patagonských.

Obrázky

Poznámky

1) Polotučně vysazená čísla v závorkách odkazují na barevnou mapu.

Louis Antoine de Bougainville


(11. 11. 1729 – 31. 8. 1811), francouzský důstojník, mořeplavec a matematik, který jako první probádal některé končiny Tichého oceánu.

Již ve svých dvaceti letech byl za spis Pojednání o integrálním počtu zvolen členem britské Královské společnosti. Později vstoupil do armády a ve čtyřiadvaceti letech odešel do Kanady, kde sloužil jako pobočník generála L. J. de Montcalma. Účastnil se bojů s Brity a indiány. Roku 1763 se dal k námořnictvu a o rok později odplul do jižního Atlantiku. Zde založil francouzskou kolonii na Falklandských ostrovech, kterou však roku 1767 předal Španělům.

V prosinci roku 1766 se vydal na svou největší a nejslavnější cestu, plavbu kolem světa, která byla zároveň prvním francouzským podnikem svého druhu. Vyplul z Brestu s cílem prozkoumat východní tichomoří a objevit bájnou „Jižní zemi“. Proplul Magellanovým průlivem a navštívil Tahiti, Tuamotu, Samou a Nové Hebridy. Pak se s fregatou Boudeuse a flautou Etoile plavil dále na západ do míst, která zatím nenavštívil žádný Evropan. Dospěl až k Velkému bariérovému útesu, kde se však stočil na západ a australskou pevninu nikdy nespatřil. Stanul na Biraře (dříve Nová Británie – největší ostrov Bismarckova souostroví) a kvůli potížím s posádkou a nutnosti doplnit zásoby pobýval nějaký čas na ostrově Buru v Molukách a také v Batávii (dnešní Jakartě) na Jávě. Do Evropy se vrátil v březnu 1769.

V pozdějších letech se stal sekretářem Ludvíka XV. a velel loďstvu při francouzských vojenských operacích na podporu americké revoluce. Během francouzské revoluce unikl masakrům v Paříži a usadil se na svém statku v Normandii. Napoleon I. jej udělal senátorem a udělil mu hraběcí titul. Bougainvillovo jméno nese nejen největší ze Šalamounových ostrovů (dnes součást Papuy-Nové Guineje), ale i průliv hned vedle tohoto ostrova, korálový útes východně od Austrálie a také rod ozdobných dřevin (Bougainvillea) z čeledi Nyctaginaceae.

pH

Ke stažení

O autorovi

Ivan Orel

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné