Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Victoria na plavbě kolem světa

7. Selvageny a San Julián
 |  5. 8. 2002
 |  Vesmír 81, 463, 2002/8

Z Azor vyplouváme 27. června 2001. Neptun nám daroval příjemný vítr, jenž dovolí provětrat latinskou plachtu (trojúhelníková na dlouhém ráhnu), kterou Victoria nosí na třetím stěžni a kterou vzhledem k obtížné manipulaci užíváme jen ve výjimečných případech.

Mezi Azorskými a Kanárskými ostrovy (asi 150 mil jižně od Madeiry) leží málo známé a neobydlené ostrovy Selvageny. Ilhas Selvagens, územně patřící Madeirskému souostroví, jsou 2 skupiny ostrovů, ostrůvků a skalisek oddělených průlivem širokým osm a půl míle. Severní skupinu tvoří ostrov Selvagem Grande a 2 skaliska Palheiro de Terra a Palheiro do Mar jižní se skládá ze dvou ostrovů, Selvagem Pequena a Ilhéu de Fora a několika skalisek či útesů.

Ostrovy vulkanického původu, které jsou téměř bez vegetace, příležitostně slouží rybářům jako útočiště za špatného počasí. Již několik let jsou Selvageny přírodní rezervací. Žijí tam chránění buřňáci šedí (Calonectris diomedea), nechránění králíci a dva profesionální strážci. Ti se střídají po dvoutýdenních turnusech, starají se o klid hnízdících ptáků a kontrolují povolení, které musí každá projíždějící loď získat ve Funchalu na Madeiře. Victoria kotví v zátoce na jihozápadním pobřeží Selvagem Grande. Sympatičtí strážci zamhouří oči nad naším povolením z roku 1999, kdy jsme Selvageny minuli, ostrov nám ukážou a v portugalštině vyloží vše o jeho historii, buřňácích i Karlu Poborském (bývalém hráči Benfiky Lisabon).

Oba hlavní ostrovy Selvagem Grande a Selvagem Pequena jsou značeny majáky, plavební příručka však varuje před poněkud nadsazeným obsahem světel i faktem, že vlivem špatného počasí majáky často nefungují. To potvrdil i jeden ze strážců, jehož bratr majáky opravuje. Ilhas Selvagens jsou obklopeny mnoha skalisky a útesy, zčásti v mapách nezaznačenými, a doporučuje se plout v jejich blízkosti pouze za denního světla.

Plavba Victorie dál pokračuje na Kanárské ostrovy po roce a půl se opět vracíme do Las Palmas na Gran Canarii. Využíváme dílnu průmyslové části přístavu k zlepšení kotevního systému a starý železniční vrátek, který nám zatím sloužil zejména jako pracovní stůl, se mění v zánovní kotevní naviják.

Kotvení v Las Palmas má tu specialitu, že se platí nejen za postoj v přístavu, ale i na kotvě, a to podle plochy paluby. Proto po dokončení nezbytných prací překotvíme do starého známého Arguineguínu na jihu ostrova. Ztenčující se posádku (další člen původní skupiny odletěl na Kubu za hlasem svého srdce) doplní přátelé z Čech a podruhé plujeme na Kapverdy (Vesmír 81, 223, 2002/4).

V Mindelu na São Vicente slavíme 1. srpna 2001 druhé výročí plavby a v Praii, hlavním městě Kapverd, na ostrově São Tiago získáváme brazilská víza. Čeká nás třetí cesta přes Atlantik.

Zatímco plavba do Karibiku je plavbou s pasátem a proudem v zádech, trasa do Brazílie na jih od Cabo Branco tak snadná není. V srpnu a září převládají jižně od Kapverd jižní a jihozápadní větry, proud tlačí lodě neúnavně na západ, a navíc na mořeplavce čeká pásmo tišin a pověstné koňské šířky. Tato oblast okolo rovníku je proslulá bezvětřím, které často neúnosně prodlužovalo plavbu a námořníky i přepravovaná zvířata, zejména koně, sužoval nedostatek vody. Nám pomáhá nejsilnější (ale nejrozmazlenější) člen posádky Victorie, dieselový motor Perkins, podle charakteristického třesu přezdívaný Parkinson. Zatímco v dobách objevitelských plaveb trpívala desítka koní na palubě nedostatkem vody, trpí našich 105 koní pod palubou nedostatkem nafty.

Plujeme kurzem jihojihovýchodním. Před rovníkem se znovu objevuje vítr a umožňuje změnit kurz na jihozápad. Rovník protínáme na 22° západní délky. Pro nás všechny je to poprvé, a tak křticímu ceremoniálu neunikne ani Neptun, ani lepá mořská panna.

Dny uprostřed Atlantiku plynou stejným tempem a jen podle lodního deníku lze rozeznat středu od neděle. Neznamená to ovšem, že by na moři panovala nuda. Oceán nabízí ohromné divadlo každému se špetkou trpělivosti a pozorovacího talentu, kde hlavní a vedlejší role střídavě hrají létající ryby, tuňáci, želvy, medúzy, trubýši, buřňáci, mečouni, delfíni, velryby, pamakrely a žraloci.

Poslední jmenované (pamakrely a žraloky) se pokoušíme lovit. Na velký hák nabodneme rybí hlavu, kterou pak na ocelovém lanku a vlasci o průměru 4 mm vláčíme za lodí. Za 2 hodiny po nahození se rozdrnčí naviják, vlasec se napne, praskne a vysoká žraločí ploutev zmizí ve vlnách i s hájkem, lankem a kusem vlasce. Podruhé jsme chytřejší a další rybí hlavu uvážeme na silné lano. A navečer je tu asi metr a půl velký exemplář žraloka dvouploutvého. Líně, pomalu a jakoby neohrabaně okusuje návnadu a opatrným přitahováním se dá nalákat až téměř za záď. Je nutno přiznat, že tato hra na kočku a klubíčko vlny má svůj půvab jen z bezpečí lodě.

Po 33 dnech plavby a 2749 mílích Victoria zakotví v Salvadoru, třetím největším městě Brazílie. Celý následující tříměsíční pobyt posádky v brazilských přístavech lze označit slovy kamaráda Laura un gran show. I v nepřetržitém toku brazilské pálenky cachaça a radovánek je ale třeba loď připravit na nejnáročnější úsek cesty kolem světa: plavbu podél argentinské Patagonie, Magellanův průliv a chilské kanály. Zašívají se plachty, zpevňují palubní nadstavby, z hlavního stěžně jsou sundány plachty a ráhna, užívané zejména při pasátových plavbách. Ve 4 lidech za 15 dní zvládne Victoria plavbu z jihobrazilského Rio Grande do argentinského Puerto Deseado, kde se posádka rozroste na 7 členů. Konečně se vydáváme po Magellanových stopách.

Obrázky

Citát

Pero Vaz de Caminha: Dopis králi Manuelovi o nalezení Brazílie,

Scriptorium, Dolní Břežany 2000

I pokračovali jsme tedy v naší plavbě tímto mořem stále vpřed, až jsme v úterý po Velikonocích, což bylo dvacátého prvního dubnového dne, [...] narazili na jisté známky pevniny, jimiž byla veliká hojnost podlouhlých rostlin, jimž námořníci říkají lahve, tak jako jiných, nazývaných oslí ocas. A následující středu jsme po ránu narazili na ptáky, kterým říkají buřňáci.

Toho dne, v době nešpor, spatřili jsme pevninu! Ponejprve velikou horu, velmi vysokou a zaoblenou; a jiná nižší pohoří na jih od ní; a rovinu s rozsáhlým stromovím: vysoké hoře dal kapitán jméno Velikonoční hora a zemi Země Pravého kříže.

[...] Tato zem, Pane, zdá se mi, že od cípu, jejž jsme nejjižněji zahlédli, až k druhému cípu, který směřuje k severu, a již jsme z tohoto přístavu viděti mohli, bude tak veliká, že bude mít dobře dvacet nebo pětadvacet mil pobřeží [míněna legua, středověká španělská a portugalská míle, jejíž délka se pohybuje mezi 6000 a 6600 m]. V některých částech pobřeží jsou velká skaliska, tu červená, tu bílá; a povrch země všude rovný a plný velkých stromoví. Od jednoho konce k druhému je pobřeží písčité, velmi rovné a velmi krásné. [...] Země sama o sobě má však velmi dobré podnebí, tak chladné a mírné jako v kraji mezi Dourem a Minhem [řeky v severním Portugalsku]. Vody jsou hojné, nesmírné. A země je tak půvabná, že chtíce ji využíti, bude v ní, zásluhou místních vod, bujeti vše.

Pěkně zaokrouhlený letopočet 1500 je mimo jiné i rokem, kdy stanula první Evropanova noha na jihoamerické pevnině. Alespoň většinou se to tak uvádí.

Přelom 15. a 16. století byl obdobím úžasných zaoceánských plaveb a netušených objevů. Roku 1492 doplul Kolumbus k předsunutým ostrovům amerického kontinentu a o šest let později se Vasco de Gama dostal tzv. východní cestou do Indie. Vztahy mezi soupeřícími námořními velmocemi Portugalskem a Španělskem se zhoršily. Smlouva z Tordesillas rozdělila svět na dvě části podle poledníku vzdáleného 370 mil západně od nejzápadnějšího z Kapverdských ostrovů.

Pod vlivem všech těchto událostí vypravil portugalský král Manuel I. k další velké cestě do Indie flotilu dosud nevídaných rozměrů. Velení nad třinácti loděmi a 1200–1500 muži svěřil Pedru Álvaresovi Cabralovi, který vyplul 9. března 1500. Neplavil se však přímo kolem Afriky, ale udělal na cestě malou odbočku. Při ní našel Jižní Ameriku. Dlouho se předpokládalo, že se tak stalo náhodou, když bouře zavála část flotily dále od zamýšlené trasy. Historické prameny však spíše ukazují, že to byla zajížďka úmyslná.

Do dnešních dnů se dochovala celkem tři písemná svědectví o prvním přistání u břehů dnešní Brazílie: zpráva Johanna Fariase, vzdělance nejasné národnosti známého častěji pouze jako mistr Johann (nebo portugalsky João), deník neznámého lodivoda a dopis Pera Vaze de Caminhy portugalskému králi. Z posledního jsou i kratičké ukázky nad tímto rámečkem.

pH

San Julián

Záliv San Julián vstoupil do historie dnem, kdy tu portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães jako první Evropan stanul na území dnešní Argentiny. Stalo se tak 31. března 1520 při plavbě podél jihoamerického pobřeží, tehdy ještě nezmámého, a hledání vodní cesty na západ. Magalhães, ač jen 190 mil severně od vytouženého průlivu, se tu rozhodl strávit zimu. Na kopci Monte Christo, široko daleko nejvyšším (289 m n. m.), vztyčil kříž, na ostrůvku případně pojmenovaném Isla de la Justica dal pro vzpouru popravit jednoho ze svých kapitánů a po přečkání pěti zimních měsíců tu z téhož důvodu nechal další dva vzbouřence.

V San Juliánu má původ i název jižní části Jižní Ameriky (od Rio Negro po Magalhãesův, resp. Magellanův průliv) Patagonie. Antonio Pigafetta, italský kronikář výpravy, popisuje místní indiány jako obry tak vysoké, že jim stěží dosahujeme po pás. Tak velkému tělu odpovídala i velikost chodidla (španělsky pata tlapa, pracka, noha), a tak byl Patagonec na světě.

Padesát osm let po Magalhãesovi se v San Juliánu objevila další z velkých postav anglický mořeplavec, sir Francis Drake. Ten v zálivu zakotvil při své objevitelsko-pirátské plavbě kolem světa v červnu r. 1578. Strávil zde 2 měsíce a na Isla de la Justica dal popravit anglického šlechtice Thomase Doughtyho také pro vzpouru. (Vtírá se otázka, jak si s touto tradicí poradí kapitán Victorie Jindřich Kuchejda.)

Třetí slavná osoba Charles Darwin se r. 1844 o San Juliánu zmiňuje jako o půvabném a prostorném přístavu (tehdy zde kotvila plachetnice Beagle, na níž mladý vědec podnikl pětiletou cestu kolem světa). Nedaleko San Juliánu stojí zbytky vůbec prvního osídlení jižní Patagonie pocházející z r. 1780, kdy španělský král nařídil zbudovat opevnění Floridablanca a oblast osídlit. Po čtyřech letech byla pevnost opuštěna.

Dnes má San Julián 6500 obyvatel (chov ovcí, turistický ruch, naftový průmysl) a k nejbližšímu městu je to 200 kilometrů patagonskou pampou. Za britsko-argentinského konfliktu o Falklandské ostrovy (v Argentině samozřejmě Malvíny) tu byla velká letecká základna. Celý jižní poloostrov a ostrůvky zálivu jsou přírodní rezervací s tučňáky magellanskými, kormorány, plískavicemi strakatými, albatrosy a lachtany.

Ke stažení

O autorovi

Ivan Orel

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné