Victoria na plavbě kolem světa

Z Azor vyplouváme 27. června 2001. Neptun nám daroval příjemný vítr, jenž dovolí provětrat latinskou plachtu (trojúhelníková na dlouhém ráhnu), kterou Victoria nosí na třetím stěžni a kterou vzhledem k obtížné manipulaci užíváme jen ve výjimečných případech.

Mezi Azorskými a Kanárskými ostrovy (asi 150 mil jižně od Madeiry) leží málo známé a neobydlené ostrovy Selvageny. Ilhas Selvagens, územně patřící Madeirskému souostroví, jsou 2 skupiny ostrovů, ostrůvků a skalisek oddělených průlivem širokým osm a půl míle. Severní skupinu tvoří ostrov Selvagem Grande a 2 skaliska Palheiro de Terra a Palheiro do Mar jižní se skládá ze dvou ostrovů, Selvagem Pequena a Ilhéu de Fora a několika skalisek či útesů.

Ostrovy vulkanického původu, které jsou téměř bez vegetace, příležitostně slouží rybářům jako útočiště za špatného počasí. Již několik let jsou Selvageny přírodní rezervací. Žijí tam chránění buřňáci šedí (Calonectris diomedea), nechránění králíci a dva profesionální strážci. Ti se střídají po dvoutýdenních turnusech, starají se o klid hnízdících ptáků a kontrolují povolení, které musí každá projíždějící loď získat ve Funchalu na Madeiře. Victoria kotví v zátoce na jihozápadním pobřeží Selvagem Grande. Sympatičtí strážci zamhouří oči nad naším povolením z roku 1999, kdy jsme Selvageny minuli, ostrov nám ukážou a v portugalštině vyloží vše o jeho historii, buřňácích i Karlu Poborském (bývalém hráči Benfiky Lisabon).

Oba hlavní ostrovy Selvagem Grande a Selvagem Pequena jsou značeny majáky, plavební příručka však varuje před poněkud nadsazeným obsahem světel i faktem, že vlivem špatného počasí majáky často nefungují. To potvrdil i jeden ze strážců, jehož bratr majáky opravuje. Ilhas Selvagens jsou obklopeny mnoha skalisky a útesy, zčásti v mapách nezaznačenými, a doporučuje se plout v jejich blízkosti pouze za denního světla.

Plavba Victorie dál pokračuje na Kanárské ostrovy po roce a půl se opět vracíme do Las Palmas na Gran Canarii. Využíváme dílnu průmyslové části přístavu k zlepšení kotevního systému a starý železniční vrátek, který nám zatím sloužil zejména jako pracovní stůl, se mění v zánovní kotevní naviják.

Kotvení v Las Palmas má tu specialitu, že se platí nejen za postoj v přístavu, ale i na kotvě, a to podle plochy paluby. Proto po dokončení nezbytných prací překotvíme do starého známého Arguineguínu na jihu ostrova. Ztenčující se posádku (další člen původní skupiny odletěl na Kubu za hlasem svého srdce) doplní přátelé z Čech a podruhé plujeme na Kapverdy (Vesmír 81, 223, 2002/4).

V Mindelu na São Vicente slavíme 1. srpna 2001 druhé výročí plavby a v Praii, hlavním městě Kapverd, na ostrově São Tiago získáváme brazilská víza. Čeká nás třetí cesta přes Atlantik.

Zatímco plavba do Karibiku je plavbou s pasátem a proudem v zádech, trasa do Brazílie na jih od Cabo Branco tak snadná není. V srpnu a září převládají jižně od Kapverd jižní a jihozápadní větry, proud tlačí lodě neúnavně na západ, a navíc na mořeplavce čeká pásmo tišin a pověstné koňské šířky. Tato oblast okolo rovníku je proslulá bezvětřím, které často neúnosně prodlužovalo plavbu a námořníky i přepravovaná zvířata, zejména koně, sužoval nedostatek vody. Nám pomáhá nejsilnější (ale nejrozmazlenější) člen posádky Victorie, dieselový motor Perkins, podle charakteristického třesu přezdívaný Parkinson. Zatímco v dobách objevitelských plaveb trpívala desítka koní na palubě nedostatkem vody, trpí našich 105 koní pod palubou nedostatkem nafty.

Plujeme kurzem jihojihovýchodním. Před rovníkem se znovu objevuje vítr a umožňuje změnit kurz na jihozápad. Rovník protínáme na 22° západní délky. Pro nás všechny je to poprvé, a tak křticímu ceremoniálu neunikne ani Neptun, ani lepá mořská panna.

Dny uprostřed Atlantiku plynou stejným tempem a jen podle lodního deníku lze rozeznat středu od neděle. Neznamená to ovšem, že by na moři panovala nuda. Oceán nabízí ohromné divadlo každému se špetkou trpělivosti a pozorovacího talentu, kde hlavní a vedlejší role střídavě hrají létající ryby, tuňáci, želvy, medúzy, trubýši, buřňáci, mečouni, delfíni, velryby, pamakrely a žraloci.

Poslední jmenované (pamakrely a žraloky) se pokoušíme lovit. Na velký hák nabodneme rybí hlavu, kterou pak na ocelovém lanku a vlasci o průměru 4 mm vláčíme za lodí. Za 2 hodiny po nahození se rozdrnčí naviják, vlasec se napne, praskne a vysoká žraločí ploutev zmizí ve vlnách i s hájkem, lankem a kusem vlasce. Podruhé jsme chytřejší a další rybí hlavu uvážeme na silné lano. A navečer je tu asi metr a půl velký exemplář žraloka dvouploutvého. Líně, pomalu a jakoby neohrabaně okusuje návnadu a opatrným přitahováním se dá nalákat až téměř za záď. Je nutno přiznat, že tato hra na kočku a klubíčko vlny má svůj půvab jen z bezpečí lodě.

Po 33 dnech plavby a 2749 mílích Victoria zakotví v Salvadoru, třetím největším městě Brazílie. Celý následující tříměsíční pobyt posádky v brazilských přístavech lze označit slovy kamaráda Laura un gran show. I v nepřetržitém toku brazilské pálenky cachaça a radovánek je ale třeba loď připravit na nejnáročnější úsek cesty kolem světa: plavbu podél argentinské Patagonie, Magellanův průliv a chilské kanály. Zašívají se plachty, zpevňují palubní nadstavby, z hlavního stěžně jsou sundány plachty a ráhna, užívané zejména při pasátových plavbách. Ve 4 lidech za 15 dní zvládne Victoria plavbu z jihobrazilského Rio Grande do argentinského Puerto Deseado, kde se posádka rozroste na 7 členů. Konečně se vydáváme po Magellanových stopách.