Když kaktusy přestanou poslouchat

Jestliže kaktus ve svých představách personifikujeme, jistojistě se nám v mysli zjeví bodrý, přitloustlý a mírně flegmatický človíček, kterému je jakýkoliv pohyb (neřku-li rychlý) na obtíž a přesun kdykoliv a kamkoliv zcela zbytečný. Největší slastí pro něj je pohodlí (byť v poněkud prostých poměrech) a nekonfliktní, velmi skromný, leč poklidný život. Málokdo si kaktus představí jako ostrého loktaře schopného vytlačit a vyšťouchat své konkurenty. I tak se ale kaktusy za určitých podmínek chovají a je s podivem, jak razantně dokážou na příhodnějších stanovištích méně průbojné druhy převálcovat.

Kaktusy u protinožců

Austrálie má v tomto ohledu poněkud smůlu. Pomalu by se mohlo zdát, že kterýkoliv nepůvodní rostlinný či živočišný druh zavlečený do australské přírody si tu najde volnou niku. Za krátký čas ji zcela zaplaví, až je z toho národní katastrofa, proti které zasahují státní ozbrojené složky. Tak to bylo s divokými králíky, skokany volskými, ale také s kozami, a dokonce s kaktusy. Původní záměr vysadit plantáže určené pro sklizeň plodů i k pokusům s chovem červce nopálového (Dactylopius coccus), jehož cílem bylo získávání přírodního červeného barviva, skončily fiaskem nejen proto, že se nesetkaly s patřičným ekonomickým efektem, ale také proto, že kaktusy jaksi přestaly poslouchat.

V aridních krajích centrální Austrálie i v klimaticky poněkud příznivějších oblastech na východě země způsobily kaktusy nečekanou invazi do původních ekosystémů pomalu rostoucích dřevin a lučních společenstev. Jasně ukázaly, že tam, kde nejsou přirození konzumenti a škůdci, dokážou velmi rychle obsadit obrovské plochy. Neprostupná opunciová křoviska jsou nebezpečná již při výšce půl metru. Vytvářejí boční odnože a zahušťují porost natolik, že je pro větší savce neproniknutelnou překážkou. Obrovská produkce semen, která opět není nikdo navyklý konzumovat ve velkém, jako je tomu v pravlastech amerických, dává šanci k množení populace téměř geometrickou řadou. Na mnoha plochách v Austrálii musela nakonec zasáhnout účinná chemie a soustavný boj farmářů.

Kaktusy na červeném ostrově

Nopály (rod Opuntia; pravděpodobně zejména druhy Opuntia ficus-indica a Opuntia amylacea) přivezl na Madagaskar r. 1769 hrabě de Modave z Reunionu. Rychle se v nesmírném množství rozšířily po celém jihu ostrova a na některých místech vytvořily neprostupné porosty. Roku 1924 byl na Madagaskar a Reunion ze zoufalství introdukován červec nopálový. Francouzi, kteří tehdy ostrov spravovali, vysadili červce nejprve v hlavním městě Antananarivu, kde zničil kaktusy rostoucí v městských příkopech. Pak ho odvezli i na jih, do okolí Toliary. V několika letech se široce rozšířil a dostal se až do země Antandroů (tj. téměř doprostřed ostrova). Fantasticky se rozmnožil a opuncie likvidoval s takřka gangsterskou vehemencí.

Vítězné tažení kaktusů se tím však zažehnat nepodařilo. Jak už to v přírodě chodí, zdecimování nopálů mělo pochopitelně za následek i prudký úbytek červců. Rostliny se po čase zmátořily a dnes jsou na jihu ostrova opět velkým problémem. I když je druhá invazní vlna přece jen mírnější a pozvolnější, lze jí čelit jen s obtížemi, neboť místní lidé si mezitím zvykli i na přínosné stránky přítomnosti kaktusů. Užívají je jako neprostupné oplocení svých políček a opunciové plody se staly součástí jejich jídelníčku. Původní druhy didiereí či pryšců pokládají za neužitečný plevel a odstraňují je, aby získali místo pro kaktusy a sisalodárné agáve (taktéž americké provenience).

Už i stará dobrá Evropa

Slabikářovým příkladem „neposlušnosti“ kaktusů a sukulentů jsou poměrně rozsáhlé oblasti Pyrenejského poloostrova zarostlé na mnoha zemědělsky nevyužívaných plochách rostlinami Opuntia ficus-indica či Agave americana. Mediteránní charakter klimatu kaktusům báječně vyhovuje, o čemž svědčí existence mnoha pěstíren kaktusů na území Španělska (největší množství a plochy se nacházejí na Kanárských ostrovech).

V našich podmínkách naštěstí nešla a nikdy nepůjde invaze kaktusů na plochách s původními společenstvy do takových rozměrů jako třeba ve Španělsku či na Blízkém východě. Přesto se i zde, v klimatických podmínkách pro kaktusy nepříliš příznivých, mnoha jejich druhům ve volné přírodě celkem daří. První pokusy o introdukci provedl neznámý nadšený amatér už před několika desítkami let na skalnaté jižní stráni hory Lovoše nad Lovosicemi. Šplháte po stráni mezi kavyly a diviznami – a najednou hele! Ze skalní rozsedliny trčí šišaté placky opuncií. O tom, jestli jsou v našich podmínkách tyto experimenty přípustné, lze polemizovat. Na jedné straně to těžko lze striktně zakazovat, to by si našinec připadal jako fundamentalistický blb – je jasné, že k masovému rozšíření opuncií u nás nikdy nedojde, kaktusy jsou v našich podmínkách přece jen něco zásadně jiného než bolševník (Heracleum mantegazzianum) či křídlatka (Reynoutria sp.). Na druhé straně ale – co má opuncie co dělat na české stepní stráni, najmě v rezervaci?

Druhý experiment je daleko rozsáhlejší, ale ekologicky možná ještě neškodnější. Má ho na svědomí náš společný dobrý známý, jehož jméno ale neprozradíme, ani kdyby nás mučili. Při stavbě královéhradecké dálnice nedaleko Čelákovic vznikl na jednom místě vyprahlý erozní svah s jalovou půdou bez vegetace, ekologicky celkem bezcenný. Tam náš kolega vysadil asi před patnácti lety devět druhů zimovzdorných kaktusů (viz obr.). V prvních letech po výsadbě několik druhů zmizelo, protože se neujaly, ostatní se však začaly pěkně rozrůstat a dnes se udržují již na ploše řádově 250×10 m. Ale co je nejdůležitější: objevily se tam dva druhy nové! Nešlo samo sebou o vznik nových druhů – prostě si toho místa všiml nějaký další kaktusář, pár rostlin si odnesl a jiné tam na revanš přisadil. Začalo tam fungovat něco jako kaktusářský bleší trh.