Vesmírná školaVesmírná školaVesmírná školaVesmírná školaVesmírná školaVesmírná škola

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Když kaktusy přestanou poslouchat

aneb Kaktus jako ekoturista
 |  5. 9. 2001
 |  Vesmír 80, 523, 2001/9
 |  Seriál: Kaktusy, 9. díl (PředchozíNásledující)

Jestliže kaktus ve svých představách personifikujeme, jistojistě se nám v mysli zjeví bodrý, přitloustlý a mírně flegmatický človíček, kterému je jakýkoliv pohyb (neřku-li rychlý) na obtíž a přesun kdykoliv a kamkoliv zcela zbytečný. Největší slastí pro něj je pohodlí (byť v poněkud prostých poměrech) a nekonfliktní, velmi skromný, leč poklidný život. Málokdo si kaktus představí jako ostrého loktaře schopného vytlačit a vyšťouchat své konkurenty. I tak se ale kaktusy za určitých podmínek chovají a je s podivem, jak razantně dokážou na příhodnějších stanovištích méně průbojné druhy převálcovat.

Kaktusy u protinožců

Austrálie má v tomto ohledu poněkud smůlu. Pomalu by se mohlo zdát, že kterýkoliv nepůvodní rostlinný či živočišný druh zavlečený do australské přírody si tu najde volnou niku. Za krátký čas ji zcela zaplaví, až je z toho národní katastrofa, proti které zasahují státní ozbrojené složky. Tak to bylo s divokými králíky, skokany volskými, ale také s kozami, a dokonce s kaktusy. Původní záměr vysadit plantáže určené pro sklizeň plodů i k pokusům s chovem červce nopálového (Dactylopius coccus), jehož cílem bylo získávání přírodního červeného barviva, skončily fiaskem nejen proto, že se nesetkaly s patřičným ekonomickým efektem, ale také proto, že kaktusy jaksi přestaly poslouchat.

V aridních krajích centrální Austrálie i v klimaticky poněkud příznivějších oblastech na východě země způsobily kaktusy nečekanou invazi do původních ekosystémů pomalu rostoucích dřevin a lučních společenstev. Jasně ukázaly, že tam, kde nejsou přirození konzumenti a škůdci, dokážou velmi rychle obsadit obrovské plochy. Neprostupná opunciová křoviska jsou nebezpečná již při výšce půl metru. Vytvářejí boční odnože a zahušťují porost natolik, že je pro větší savce neproniknutelnou překážkou. Obrovská produkce semen, která opět není nikdo navyklý konzumovat ve velkém, jako je tomu v pravlastech amerických, dává šanci k množení populace téměř geometrickou řadou. Na mnoha plochách v Austrálii musela nakonec zasáhnout účinná chemie a soustavný boj farmářů.

Kaktusy na červeném ostrově

Nopály (rod Opuntia; pravděpodobně zejména druhy Opuntia ficus-indicaOpuntia amylacea) přivezl na Madagaskar r. 1769 hrabě de Modave z Reunionu. Rychle se v nesmírném množství rozšířily po celém jihu ostrova a na některých místech vytvořily neprostupné porosty. Roku 1924 byl na Madagaskar a Reunion ze zoufalství introdukován červec nopálový. Francouzi, kteří tehdy ostrov spravovali, vysadili červce nejprve v hlavním městě Antananarivu, kde zničil kaktusy rostoucí v městských příkopech. Pak ho odvezli i na jih, do okolí Toliary. V několika letech se široce rozšířil a dostal se až do země Antandroů (tj. téměř doprostřed ostrova). Fantasticky se rozmnožil a opuncie likvidoval s takřka gangsterskou vehemencí.

Vítězné tažení kaktusů se tím však zažehnat nepodařilo. Jak už to v přírodě chodí, zdecimování nopálů mělo pochopitelně za následek i prudký úbytek červců. Rostliny se po čase zmátořily a dnes jsou na jihu ostrova opět velkým problémem. I když je druhá invazní vlna přece jen mírnější a pozvolnější, lze jí čelit jen s obtížemi, neboť místní lidé si mezitím zvykli i na přínosné stránky přítomnosti kaktusů. Užívají je jako neprostupné oplocení svých políček a opunciové plody se staly součástí jejich jídelníčku. Původní druhy didiereí či pryšců pokládají za neužitečný plevel a odstraňují je, aby získali místo pro kaktusy a sisalodárné agáve (taktéž americké provenience).

Už i stará dobrá Evropa

Slabikářovým příkladem „neposlušnosti“ kaktusů a sukulentů jsou poměrně rozsáhlé oblasti Pyrenejského poloostrova zarostlé na mnoha zemědělsky nevyužívaných plochách rostlinami Opuntia ficus-indica či Agave americana. Mediteránní charakter klimatu kaktusům báječně vyhovuje, o čemž svědčí existence mnoha pěstíren kaktusů na území Španělska (největší množství a plochy se nacházejí na Kanárských ostrovech).

V našich podmínkách naštěstí nešla a nikdy nepůjde invaze kaktusů na plochách s původními společenstvy do takových rozměrů jako třeba ve Španělsku či na Blízkém východě. Přesto se i zde, v klimatických podmínkách pro kaktusy nepříliš příznivých, mnoha jejich druhům ve volné přírodě celkem daří. První pokusy o introdukci provedl neznámý nadšený amatér už před několika desítkami let na skalnaté jižní stráni hory Lovoše nad Lovosicemi. Šplháte po stráni mezi kavyly a diviznami – a najednou hele! Ze skalní rozsedliny trčí šišaté placky opuncií. O tom, jestli jsou v našich podmínkách tyto experimenty přípustné, lze polemizovat. Na jedné straně to těžko lze striktně zakazovat, to by si našinec připadal jako fundamentalistický blb – je jasné, že k masovému rozšíření opuncií u nás nikdy nedojde, kaktusy jsou v našich podmínkách přece jen něco zásadně jiného než bolševník (Heracleum mantegazzianum) či křídlatka (Reynoutria sp.). Na druhé straně ale – co má opuncie co dělat na české stepní stráni, najmě v rezervaci?

Druhý experiment je daleko rozsáhlejší, ale ekologicky možná ještě neškodnější. Má ho na svědomí náš společný dobrý známý, jehož jméno ale neprozradíme, ani kdyby nás mučili. Při stavbě královéhradecké dálnice nedaleko Čelákovic vznikl na jednom místě vyprahlý erozní svah s jalovou půdou bez vegetace, ekologicky celkem bezcenný. Tam náš kolega vysadil asi před patnácti lety devět druhů zimovzdorných kaktusů (viz obr.). V prvních letech po výsadbě několik druhů zmizelo, protože se neujaly, ostatní se však začaly pěkně rozrůstat a dnes se udržují již na ploše řádově 250×10 m. Ale co je nejdůležitější: objevily se tam dva druhy nové! Nešlo samo sebou o vznik nových druhů – prostě si toho místa všiml nějaký další kaktusář, pár rostlin si odnesl a jiné tam na revanš přisadil. Začalo tam fungovat něco jako kaktusářský bleší trh.

Citát

Ivan Odillo Štampach

[…] Odměnou za přísnou vědeckou kázeň jsou její technické aplikace. Osvědčuje se ve službě lidskému zdraví a bezpečí a při uspokojování všemožných lidských potřeb.

Ukazuje se ale také, že věda nemá řešení na všechny problémy a že není všemocná. Aplikace vědy vyvolala závažné krize. Ovládnutí zdrojů naší planety vedlo k jejich ničení. Je znečištěna půda, voda i vzduch, hynou živočišné i rostlinné druhy, zhoršují se zdravotní poměry člověka, stupňuje se nebezpečí ozáření z kosmu (ozonové díry), větší množství energie v atmosféře následkem skleníkového efektu vede k turbulentním jevům ničícím majetek, zdraví, ba i životy lidí (tornáda, orkány, bouře, záplavy). Neustálé zvědečťování psychologie vedlo ke vzniku paradoxní psychologie bez psýché, k tzv. behaviorálním vědám. Nezkoumá se již psychika, ale pouze podněty a reakce. Tato verze psychologie je úspěšná např. v ergonomii, tedy při vynucování co největšího pracovního výkonu při co nejmenších nákladech, ve vojenské psychologii (přípravě živých, ale nemyslících vraždících robotů), a dále v psychologii propagandy a reklamy. Též kruté sociální utopie našeho století se odvolávaly na vědu a přinesly snad největší utrpení v dějinách.

Odpovědní vědci jsou si vědomi, že věda vedle úspěchů přináší i škody. Že není vševědoucí a všemocná. Proto si sami kladou nad vědou kritické otázky. Dochází k sebereflexi a seberevizi vědy. […]

Pod označením alternativní věda se někdy skrývá alternativa k vědě místo alternativy ve vědě. Jinými slovy, za alternativní vědu se vydávají různé pseudovědy. Hledání alternativní vědy by nemělo usnadňovat život šarlatánům. Ne že by se někomu mělo brát právo říci svůj názor. Třeba i v něčem, co se zdá být pavědou, je nějaké zdravé jádro. Něco to vypovídá o lidských potřebách a touhách. Ale je třeba rozlišovat. Alternativní věda může spolupracovat s exaktní přírodovědou, ale mělo by vždy být jasné, že jsou to dva různé přístupy. A ještě něco jiného je např. esej, meditativní lyrika, teologické pojednání nebo filozofický rozbor. A něco jiného jsou soukromé pocity, dojmy a domněnky. Když se tato (postmoderní?) rozdílnost respektuje, může každý svým příspěvkem obohatit vnitřní svět těch druhých.

ZLODĚJE I INVAZIVNÍ DRUHY DĚLÁ PŘÍLEŽITOST


Vidíme-li úspěšnost invazivních druhů kaktusů v suchých oblastech Starého světa, snadno nás napadne vysvětlovat to jejich účinným přizpůsobením prostředí. Kaktusy se šíří na úkor trav a bylinek, tak to asi bude tím, že dokážou lépe vzdorovat suchému prostředí, ne? Copak to tak nechodí i u nás? Evropa je nejspíš nějakým holubičím kontinentem

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Biologie

O autorech

Libor Kunte

Jiří Sádlo

Doporučujeme

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Pěkná fotka, nebo jen fotka pěkného zvířete?

Jiří Hrubý  |  8. 12. 2024
Takto Tomáš Grim nazval úvahu nad svou fotografií ledňáčka a z textové i fotografické části jeho knihy Ptačí svět očima fotografa a také ze...
Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...