Kterak člověk z kaktusů je živ

Už předminulý díl pojednávající o plodech kaktusů byl zčásti věnován jejich užitku pro člověka. Ovšem nejen plody kaktusů, ale i jiné jejich části mají v daném prostředí pro konkrétní lidi praktický význam. První, co se nám vybaví z perspektivy střední Evropy, je samozřejmě pěstování a prodej kaktusů pro okrasu, což zpravidla přináší úžasné požitky duchovní a mizerné požitky finanční. O tento způsob využití kaktusů nám však teď nepůjde. Ukážeme si raději, jaké přímé materiální využití nabízejí kaktusy lidem v těch zemích, kde rostou naplano.

Napřed se ovšem musí říci, že užitkové rostliny jsou v botanickém systému rozptýleny velmi nerovnoměrně. Některé čeledi jsou užitkovými druhy přímo nabity a jiné, i dosti velké, jsou zhola nekulturní a nekultivované. Vezměme třeba všeužitečné palmy (arekovité): ráno vlezu do pantoflí, sednu si do křesla a dám si na zub panáka – a ono to všecko od obuvi, domu a postele až po tu láhev a kořalku může být výrobkem z různých druhů palem. Anebo lilkovité, rozporuplná familie nacpaná druhy věhlasně jedlými, anebo zase příšerně mámivými jedovatinami, které se pak pěstují právě pro ty alkaloidy. Proti tomu naopak třeba pryskyřníkovité jsou čeledí celkem planou a nepoužívanou, krom pár rodů skalniček a pár druhů oficinálních. Kaktusy jsou taky spíš pod průměrem – rozhodně nejsou v tomto ohledu tak významnou a všestranně užitečnou skupinou jako mnohé jiné čeledi.

Využití kaktusů jako užitkových rostlin patří hlavně minulosti. Není divu: domorodci žijící na samotách v polopouštích a pouštích byli zcela odkázáni na přírodní zdroje, které jim krajina poskytovala. Proto se běžně používaly např. i trny kaktusů, a sice jako jehly či rybářské háčky. Vyschlé zdřevnatělé kaktusové stonky byly zase zdrojem dřeva pro otop. Kmeny mnoha druhů vysokých cereů sloužily i jako stavební materiál; ze Marginatoocereus marginatus – órgano común se vyrábělo barvivo a později také vyživující prostředek na vlasy. Mnoho kaktusů má i pestré léčivé účinky, popřípadě se s nimi dá čarovat a trávit, asi jako to známe u našich bylinek. Rybáři na Baja California využívali druh Machaerocereus gummosus k lovu ryb. Látky uvolňující se ve vodě z nadrcených pletiv omámily ryby, které pak prý lovci doslova sbírali z hladiny.

Skoro už minulostí je i kdysi velmi rozšířené pěstování kaktusů (klasicky druhu Nopalea cochenillifera) jako živných rostlin pro červce nopálového (Dactylopius coccus), z nějž se získávala karmínová červeň. Tuto tzv. košenillu z trhu už dávno vystrnadila barviva syntetická.

Dnes dávají lidem nejvíce užitku druhy poskytující ovoce. Mnoho z nich známe z úplně jiných souvislostí. Největší kaktus světa a zároveň starý známý z westernů, sloupovitá a kandelábrovitě větvená Carnegiea gigantea, dává hojnost purpurově červených bobulí, které se jedí hned, nebo se suší (nahoře na kaktusu je Vinnetou s košíkem a češe, kdežto Old Shatterhand mu dole přidržuje žebř). Selenicereus grandiflorus, dost často u nás pěstovaný pod jménem kráska noci (což se týká doby květu), také dává ovoce a krom toho má ještě jeden užitek: jeho vegetativní části obsahují léčivý, resp. jedovatý glykosid kaktin, který účinně ovlivňuje činnost srdce. Mnoho ovocných kaktusů patří do příbuzenstva rodu Cereus. Přímo z tohoto rodu jsou jako užitkové druhy citovány např. C. hexagonus, jamacaru, peruvianus, dalšími rody a druhy jsou např. Echinocereus conglomeratus, E. dasyacanthus, E. eneacanthus, E. stramineus, Trichocereus validus, Hylocereus triangularis, H. undatus, Polaskia chichipe, Acanthocereus griseus, Stenocereus stellatus, Pachycereus weberi a svícnovitý Lemaireocereus chende. Stále živé domorodé názvy garambullo (Myrtillocactus geometrizans), cardón (Pachycereus pringlei), chilitos de viznaga (plody mamilárií) a další jsou jasným důkazem neustávající atraktivnosti těchto šťavnatých bobulí.

Dnes jsou plody volně rostoucích kaktusů spíš jen příležitostným zpestřením jídelníčku pastevců a jejich rodin. Kaktusy si tedy nesmíme představovat jako pouštní obdobu našich jabloní či švestek – nikdy nebyly šlechtěny ani pěstovány. Mexický venkovan k nim má asi stejný vztah na hranici tvrdé exploatace, vrtkavé tolerance a blahovolného nezájmu, jako když pantátovi za domem roste překrásná bezinka, zdroj kosmatic, klacků k rajčatům a nejrůznějších nápojů od čaje po likéry. Plody kaktusů, zvláště ty velké a na cukry bohaté, bývají využívány podobně, totiž k výrobě nejrůznějších nealkoholických, ale hlavně alkoholických nápojů – od lehce prokvašených „burčáků“ až po nejrůznější domácí pálenky.

Negativní vliv tohoto extenzivního sběračství na populace některých kaktusů v přírodě i na celá rostlinná společenstva je mimo veškerou diskusi (abych se ke kaktusu prodral, musím jich osekat deset dalších). Tlak na vegetaci se zvyšuje s růstem počtu obyvatel, kromě toho sběr či zpracování již zdaleka neslouží pro uspokojení potřeb jedné rodiny či vesnice, ale stává se zdrojem často jediného příjmu chudých vesničanů.

Bohužel, obrovské stonky sudovitých echinokaktusů či ferokaktusů se neobnovují tak snadno jako utržený plod, a tak výroba proslazovaných kousků z měkkých pletiv těchto kaktusů na mnoha místech výrazně decimuje populace třeba Echinocactus platyacanthus, který se k tomuto účelu používá asi nejčastěji. Měkké části kaktusu jsou vyříznuty ze stonku, a poté naloženy do cukerné kaše, aby se dostaly asi po měsíci na pulty prodejců pod názvem acitrón či dulce de visnaga. Tyto druhy kaktusů slouží také jako doplněk šťavnatého krmiva pro kozy, kdy pasák mačetou odstraní kaktusu trny, čímž ho zpřístupní mlsným kozám, a dílo zkázy je dokonáno.

Aktivně pěstovány jsou z kaktusů převážně jen opuncie. Velké části Mexika mají pouštní či polopouštní podmínky, a tak nemohou být zemědělsky příliš využívány. Přesto i tam sídlí farmáři a na jejich pozemcích se kromě kukuřice setkáme třeba i s políčky čiroku, léčivých aloe, ale také s opunciovými plantážemi zvanými nopalerias. Opuncie se zde pěstují jednak kvůli plodům, ale sklízejí se i mladé články. Nejčastěji jde o druhy Opuntia ficus-indica, Opuntia amyclaea, ale setkali jsme se také s výsadbami Opuntia durangensis. Sklizené plody se prodávají pod označením tuna, často s přívlastkem jako tuna fina, tuna blanca či tuna mansa, a jsou vyhledávaným zpestřením jídelníčku. Dřív se to vozilo i do Česka a mělo to i české jméno – nastojte: fikydyndy. To je, co? Mladé opunciové články s dosud nevyvinutými trny a glochidiemi se nakládají do sladkokyselého láku jako naše okurky nebo se smaží a bývají i součástí náplně tacos. To je srolovaná placka, tradičně kukuřičná a dnes i pšeničná (chuťově tedy celkem hlušina), a v ní je zabalena vlastní dobrota – masová, zeleninová, fazolová nebo opunciová náplň.

Opuncie ve vyšlechtěných beztrnných kultivarech se dokonce pěstovaly jako píce pro skot a kozy. Experimenty však nakonec zklamaly, mezi jiným proto, že opunciové články přece jen nejsou nutričně příliš hodnotné, a tak dnes opuncie (a to již jen původní nešlechtěné druhy) slouží jako doplňkové krmivo během sušších částí roku.

Tím jsme s kaktusy co s užitkovými rostlinami téměř hotovi. Běžné je ovšem pěstování kaktusů v živých plotech – tady už ale nejde o klasické pojetí užitkové rostliny. Sloupovité cerey nebo vzrůstné opuncie ve špalírech často lemují zahrady, dvorky nebo i políčka s jinými pěstovanými rostlinami. Zcela záměrně jsme se zatím vyhnuli zmínce o známém využití kaktusů jako zdroje halucinogenních drog. O proslulém peyotlu (Lophophora williamsii) a o dalších narkotických kaktusech tedy někdy příště.