Kaktusové dožínky aneb Krátce o plodech

Velká část kaktusů je klonální, čili je schopna rozmnožovat se vegetativně. Mnoho druhů je trsnatých (co odnož, to jedinec) a ještě víc druhů je s to se množit prostě jen fragmentací. Po mechanickém rozlámání rostliny se kusy stonků zakořeňují; běžné je to zejména u druhů s nápadně článkovanými stonky, jako jsou opuncie. Role rozmnožování pohlavního s kvetením a tvorbou plodů je ovšem v dlouhodobějším měřítku nezastupitelná, především z hlediska dálkového šíření a z hlediska zachování genetické diverzity populací.

Plodem kaktusu je bobule s velkým počtem drobných semen, měkkým oplodím a šťavnatou dužinou, tedy něco strukturně podobného třeba angreštu či borůvkám. Umístění plodu na rostlině, jeho velikost, barva, povrch a vysýchavost se ovšem rod od rodu liší. Stejně se liší i délka dozrávání plodů, což je prakticky důležité pro kaktusáře, který netrpělivě čeká na zralé plody pěstovaných rostlin, aby z nich dobyl semena ke klíčení. Trpělivosti je obvykle potřeba celkem dost – kaktusy si s dozráváním dávají na čas, podobně jako pomalu rostou. Převážná část kaktusů vytvoří plod se zralými semeny během tří či čtyř měsíců, tedy asi za stejně dlouho, jako zraje jablko. Jsou však i druhy, které potřebují k uzrání plodů a vytvoření semen téměř celý rok. Typické je to pro některé druhy rodu Mammillaria, Coryphantha či Lophophora. Tak dlouhá doba zrání je však dost riskantní – čím déle je plod na rostlině, tím je větší pravděpodobnost, že některý čilý býložravec příliš brzy vyzkouší praktickým pokusem, jestli už by se to přece jen nedalo sníst. Mamilárie proto po oplození zatáhnou měnící se semeník do skrytu axil v paždí bradavek, kde dozrává. Teprve v poslední fázi zrání plod prudce zvětší svůj objem a zralá pyjovitá, většinou nápadně červená bobule se vysune ven. Kontrastní barvou plod ukazuje, že je zralý, a tudíž k dispozici býložravým přenašečům semen. Opačným extrémem jsou kaktusy, které zvládnou vytvořit zralá semena za pouhých 6 týdnů, tedy jen o málo pomaleji než třeba jahody či maliny. Příkladem jsou někteří zástupci rodu Rebutia či Turbinicarpus.

O rozšiřování semen kaktusů se většinou starají nejrůznější zvířata – od mravenců až po ptáky a savce. Semena některých druhů r. Astrophytum jsou v plodu uchycena dužnatými poutky, která jsou bohatá na cukry. To je atraktivní pro mravence. S pilností jim vlastní dokážou během krátké doby poutka i se semeny odtahat. Semena sama ovšem mravence příliš nezajímají, a tak je cestou ztrácejí. Tím se kaktusy šíří. Semena mnohých kaktusů procházejí zažívacím traktem obratlovců bez poškození, podobně jako třeba semena našich bobulovin. Zralé šťavnaté plody jsou báječnou hostinou pro mnohé druhy ptáků, některé plazy (želvy, leguány) a plodožravé netopýry. Ti všichni se starají o dokonalé rozšíření semen do blízkého i vzdáleného okolí.

Mnohé epifytické druhy kaktusů zase zvolily taktiku rozšiřování semen pomocí slizových lepkavých látek uvnitř bobulí. Je to podobné jako u našeho jmelí a ochmetu. Jejich plody také rozšiřují ptáci – někdy je konzumují, jindy se jim dokonce jen přilepí na peří, a tím jsou roznesena do kraje. Lepkavý obal semene není stráven celý a uchovává si své vlastnosti i po průchodu ptačím trávicím traktem. S trusem se semena dostanou na větve stromů a drží tam přilepená až do doby, kdy se klíčící kaktus zachytí větve kořenem.

Na rozšiřování semen zvířaty ale nejsou odkázány všechny kaktusy. Některé rody (Rebutia, Frailea, Weingartia aj.) mají vysychavé bobule, vzhledově blízké už spíše tobolce. Jejich oplodí, původně dužnaté, se zráním změní v suchou blanitou slupku, která se časem rozpadne a semena se vysypou ven. Je to opačná rozšiřovací strategie než u druhů šířených zvířaty. Sice se zpravidla nestane, aby se semeno dostalo do velké vzdálenosti, takže možnost obsazovat nové lokality je omezena. Zato však vzroste pravděpodobnost, že se mladé rostliny dostanou do podobného prostředí jako rostlina mateřská. Takovou jistotu druhy rozšiřované živočichy zdaleka nemají.

Z červnového čísla Vesmíru (80, 343, 2001/6) si možná vzpomínáte na bizarní, a přitom v terénu nenápadný Ariocarpus kotschoubeyanus z jílovitých depresí s periodickými povodněmi. U něj zase hraje při rozšiřování semen významnou roli voda, která semena rozplaví po širokém okolí. Semena některých druhů s touto rozšiřovací strategií mají speciální zařízení k tomu, aby byla ve vodě nadnášena. U rodu Astrophytum mají miskovitý tvar a ve výduti se jim pod vodou udrží vzduchová bublina, která je nadnáší. Jiné kaktusy (Notocactus sp. div., Mammillaria tetrancistra) zase mají semena s velkým korkovitým výrůstkem, vlastně takovým plovákem.

Plodů kaktusů si v jejich přirozeném prostředí musel člověk brzo všimnout. Je to obdoba našich lesních jahod či borůvek – u nás bychom nejspíš kaktusy počítali k lesním plodinám – jenže přísluší oblastem, kde je kvůli suchu o jakoukoli šťavnatou pochutinu velká nouze. V řadě států všech tří amerických subkontinentů si místní lidé dodnes vylepšují jídelníček chutnými plody nejrůznějších „cereusů“, které nazývají např. garambullo (Myrtillocactus geometrizans), pitayo dulce (Stenocereus thurberi), pitayo agrio (Machaerocereus gummosus). V minulosti se dokonce na mexických trzích prodávaly drobné plody mamilárií. Svým protáhlým tvarem a jasně červenou barvou trochu připomínají drobnou papričku čili a podle toho jim Mexičané také říkají: chilitos de viznaguita, tedy „papričky z kaktousku“.

Nejznámějším a nejčastěji pěstovaným kaktusovým ovocem jsou ovšem plody opuncií. K ovocnářským účelům se zakládají plantáže především z Opuntia ficus­indica a Opuntia amylacea, pro jejichž plody je nejčastější označení tuna, tuna fina nebo tuna blanca. Již v minulosti se jejich pěstování rozšířilo z Ameriky i do jiných oblastí světa, a tak dnes nepřekvapí opunciové sady – tzv. nopalerias – ve Španělsku, na jihu Itálie, ale také v sušších oblastech Afriky nebo na Madagaskaru.

Čert ví, jak opuncie k téhle popularitě přišly. Plody výše jmenovaných ovocných kaktusů jsou vesměs šťavnaté a mají příjemně nakyslou chuť, naproti tomu sníst opunciový plod plný tvrdých semen není žádný gurmánský zážitek. Většinou to chutná jako dužnatý, sliznatý a vláknitý košťál z květáku doplněný mírnou, indiferentně ovocnou příchutí. Ale co horšího: k této jalové dobrotě je napřed potřeba se dostat; plody se nejprve musí oloupat, takže se nešťastnému mlsounovi jeví jako důmyslné mučidlo. Většinou jsou porostlé chomáčky jemných háčkovitých chlupů – glochidií. Z rostliny se velmi snadno uvolňují, ale z kůže se – vzhledem k harpunovitému zakončení – odstraňují těžko. Co nejde vytáhnout, musí se zpravida nechat vyhnisat. Pro všechny experimentátory poznámka na závěr: doposud nikdy se nám nezdařilo plod oloupat tak, aby se glochidie podařilo odstranit bezbolestně všechny – buď se zapíchnou do rukou během loupání, anebo (což je ještě méně příjemná varianta) uvíznou v některé části dutiny ústní při samotné konzumaci ovoce.