Ještě jednou o zvířatech v lidské péči

Možná jsem zbytečně paranoidní, ale dlouholeté setkávání se zastánci přírodní ochrany jakož i bouřlivá reakce na článek G. Murína ve Vesmíru 79, 244, 2001/5 mi naznačují, že Petr Velenský svou obranou chovu zvířat v zajetí (tamtéž o stránku dále), a především způsobem argumentace (mimochodem zcela přesným) způsobí spoustě přátel zvířat další bolest a utrpení.

Trpíme představou, že zvířata žijící v přírodě jsou ta pravá přírodní (přičemž za tu pravou přírodu považujeme zhruba to, o čem jsme se dočetli v Brehmovi, tedy přírodu meldovanou koloniálními plukovníky někdy roku 1830), zatímco zvířata žijící na smetišti, či dokonce v kleci, drůbežárně, akváriu nebo doma v ložnici (a striktně odmítající bydlet jinde) nejsou vlastně vůbec žádná zvířata. Je samozřejmě pravda, že domestikovaná zvířata i rostliny, stejně jako druhy synantropní, tvoří součást lidské kultury, jsou svého druhu lidskými artefakty stejně jako hrnce nebo kancionály, ale tato pravda nám zastírá prostý fakt, na který upozornil Petr Velenský: zvíře žijící u mne v ložnici je pořád zvíře, které je k tomuto způsobu života dokonale (v daném případě nezcela dokonale) adaptováno, a je tedy zjevně produktem jakési předchozí selekce. Ti lépe adaptovaní k životu v ložnici zanechali více potomků, a jednoho mám teď na krku já.

Od dob Darwina a Wallacea se stále ozývá spor, zda lze umělý výběr ztotožňovat s výběrem přírodním (Darwin), či zda jde o zásadně odlišný proces (Wallace). Věříme-li, že evoluce je přizpůsobování prostředí, je tu prostředím jednou les, jednou aktivní lidská touha mít holuba bubláka, což jsou velmi odlišné věci. Jenže ve skutečném přírodním výběru nejde o přizpůsobování se něčemu, nýbrž o vnitrodruhovou konkurenci; a adaptace je spíš občasným vedlejším produktem této konkurence, pokud totiž odstraňování přebytečných jedinců není náhodné (což často je), ale nějak ekologicky zákonité. Jestliže se na domestikanty podíváme z tohoto hlediska, žádné rozdíly mezi přírodním a umělým výběrem už nejsou patrné. Medvěd lední s huňatým kožichem porazil v konkurenci medvěda, který měl řídký kožich a zmrznul. Medvěd lední schopný ulovit tuleně, tedy přechytračit tulení sebeobranu, porazil medvěda, kterému všichni tuleni utekli. Tasemnice žijící v tom pH, které ve střevu jejího hostitele opravdu je, vytěsnila tasemnici vyžadující pH, které tam není. A kráva, která dokáže přežít v kóji o velikosti krávy, je zjevně vítěznou formou pratura (srovnejte jejich početnost) – a mimochodem řečeno, zvítězila proto, že přinutila dospělé lidi požívat mléko, tedy potravu zcela nepřirozenou, a nyní parazituje na této jejich bizarní chuti. Kůň, který nekope, pěkně červený kanár a skalára, která žere tetramin, zvítězili nad svými konkurenty, kteří kopali, byli nenápadně hnědí nebo vyžadovali živou potravu. Někteří domestikanti parazitují na lidské potřebě jíst, oblékat se či orat, a zvítězili ti, kdo se do těchto našich potřeb trefili tak přesně, jako se tasemnice trefila do našeho střevního pH. Ostatní parazitují na naší potřebě mít doma něco pěkného (a závislého) a vítězí ti, kdo se strefí do našeho (etnicky i sociálně podmíněného) vkusu.

Domácí zvířata i rostliny zkrátka nejsou vězni, ale spíš extrémní synantropové, kteří ke své schopnosti přežít v blízkosti člověka přidali i schopnost parazitovat na lidských poznávacích a emočních receptorech, a tím člověka nutit k aktivnímu rozsévání jejich genů. Představa, že zvíře v zajetí trpí tím, že je v zajetí, je zjevně absurdní: zvíře, které žije se mnou v mém bytě, nemá silnější touhu z tohoto bytu uprchnout a žít svobodně v lesích, než jakou ji mám já sám (tj. někdy, jak kdy, ale spíš velmi vzácně).

Koneckonců, velmi mnozí domestikanti vyhledali člověka sami a víceméně nikdy mu k ničemu zásadnímu nesloužili. Domácí kočka byla trefně charakterizována jako zvíře, které krmíme proto, že když dostane nažrat, tváří se spokojeně. o