Aktuální číslo:

2020/11

Téma měsíce:

Skladování energie

Ještě jednou o zvířatech v lidské péči

Poznámky neodarwinistické
 |  5. 9. 2001
 |  Vesmír 80, 487, 2001/9
 |  Seriál: O právech zvířat, 8. díl (PředchozíNásledující)

Možná jsem zbytečně paranoidní, ale dlouholeté setkávání se zastánci přírodní ochrany jakož i bouřlivá reakce na článek G. Murína ve Vesmíru 79, 244, 2001/5 mi naznačují, že Petr Velenský svou obranou chovu zvířat v zajetí (tamtéž o stránku dále), a především způsobem argumentace (mimochodem zcela přesným) způsobí spoustě přátel zvířat další bolest a utrpení.

Trpíme představou, že zvířata žijící v přírodě jsou ta pravá přírodní (přičemž za tu pravou přírodu považujeme zhruba to, o čem jsme se dočetli v Brehmovi, tedy přírodu meldovanou koloniálními plukovníky někdy roku 1830), zatímco zvířata žijící na smetišti, či dokonce v kleci, drůbežárně, akváriu nebo doma v ložnici (a striktně odmítající bydlet jinde) nejsou vlastně vůbec žádná zvířata. Je samozřejmě pravda, že domestikovaná zvířata i rostliny, stejně jako druhy synantropní, tvoří součást lidské kultury, jsou svého druhu lidskými artefakty stejně jako hrnce nebo kancionály, ale tato pravda nám zastírá prostý fakt, na který upozornil Petr Velenský: zvíře žijící u mne v ložnici je pořád zvíře, které je k tomuto způsobu života dokonale (v daném případě nezcela dokonale) adaptováno, a je tedy zjevně produktem jakési předchozí selekce. Ti lépe adaptovaní k životu v ložnici zanechali více potomků, a jednoho mám teď na krku já.

Od dob Darwina a Wallacea se stále ozývá spor, zda lze umělý výběr ztotožňovat s výběrem přírodním (Darwin), či zda jde o zásadně odlišný proces (Wallace). Věříme-li, že evoluce je přizpůsobování prostředí, je tu prostředím jednou les, jednou aktivní lidská touha mít holuba bubláka, což jsou velmi odlišné věci. Jenže ve skutečném přírodním výběru nejde o přizpůsobování se něčemu, nýbrž o vnitrodruhovou konkurenci; a adaptace je spíš občasným vedlejším produktem této konkurence, pokud totiž odstraňování přebytečných jedinců není náhodné (což často je), ale nějak ekologicky zákonité. Jestliže se na domestikanty podíváme z tohoto hlediska, žádné rozdíly mezi přírodním a umělým výběrem už nejsou patrné. Medvěd lední s huňatým kožichem porazil v konkurenci medvěda, který měl řídký kožich a zmrznul. Medvěd lední schopný ulovit tuleně, tedy přechytračit tulení sebeobranu, porazil medvěda, kterému všichni tuleni utekli. Tasemnice žijící v tom pH, které ve střevu jejího hostitele opravdu je, vytěsnila tasemnici vyžadující pH, které tam není. A kráva, která dokáže přežít v kóji o velikosti krávy, je zjevně vítěznou formou pratura (srovnejte jejich početnost) – a mimochodem řečeno, zvítězila proto, že přinutila dospělé lidi požívat mléko, tedy potravu zcela nepřirozenou, a nyní parazituje na této jejich bizarní chuti. Kůň, který nekope, pěkně červený kanár a skalára, která žere tetramin, zvítězili nad svými konkurenty, kteří kopali, byli nenápadně hnědí nebo vyžadovali živou potravu. Někteří domestikanti parazitují na lidské potřebě jíst, oblékat se či orat, a zvítězili ti, kdo se do těchto našich potřeb trefili tak přesně, jako se tasemnice trefila do našeho střevního pH. Ostatní parazitují na naší potřebě mít doma něco pěkného (a závislého) a vítězí ti, kdo se strefí do našeho (etnicky i sociálně podmíněného) vkusu.

Domácí zvířata i rostliny zkrátka nejsou vězni, ale spíš extrémní synantropové, kteří ke své schopnosti přežít v blízkosti člověka přidali i schopnost parazitovat na lidských poznávacích a emočních receptorech, a tím člověka nutit k aktivnímu rozsévání jejich genů. Představa, že zvíře v zajetí trpí tím, že je v zajetí, je zjevně absurdní: zvíře, které žije se mnou v mém bytě, nemá silnější touhu z tohoto bytu uprchnout a žít svobodně v lesích, než jakou ji mám já sám (tj. někdy, jak kdy, ale spíš velmi vzácně).

Koneckonců, velmi mnozí domestikanti vyhledali člověka sami a víceméně nikdy mu k ničemu zásadnímu nesloužili. Domácí kočka byla trefně charakterizována jako zvíře, které krmíme proto, že když dostane nažrat, tváří se spokojeně. o

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Ekologie a životní prostředí

O autorovi

Jan Zrzavý

Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc., (*1964) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích se zabývá morfologií a evolucí živočichů, přednáší evoluční biologii a zoologii. Je autorem či spoluautorem knih Jak se dělá evoluce (Paseka, Praha 2004), Proč se lidé zabíjejí (Triton, Praha 2004) a Fylogeneze živočišné říše (Scientia, Praha 2006).
Zrzavý Jan

Doporučujeme

Mládě z umělé dělohy

Mládě z umělé dělohy audio

Jaroslav Petr  |  16. 11. 2020
Průlomový počin v oboru tkáňového inženýrství se podařil týmu Anthonyho Ataly z amerického Wake Forest Institute for Regenerative Medicine. V...
Lithium, dar Země modernímu člověku

Lithium, dar Země modernímu člověku

Jan Rohovec, Tomáš Navrátil  |  2. 11. 2020
Nepozorovaně jsme přijali za své lehké notebooky, tenké mobilní telefony, drobnou elektroniku. Přestala nás udivovat možnost opakovaně nabíjet a...
Největší pískovcová skalní oblast Evropy

Největší pískovcová skalní oblast Evropy

Handrij Härtel  |  2. 11. 2020
V českém kontextu je České Švýcarsko jen jedno z několika skalních měst. V Evropě je to unikát. Ve světovém měřítku ho „zastiňují“ jiné oblasti....

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné