Léčba mušími larvami

V poslední době se v denním tisku i v rozhlase objevily zprávy (převzaté od agentury Reuter) o zcela nové terapii hnisajících ran na některých německých klinikách, a to přikládáním „larev masařek“. Sterilně chované larvy jsou prý v ranách ponechány až do „vyčištění“ rány, potom se odeberou a rána se spontánně dohojí.

Protože jsem byl v této souvislosti opakovaně dotazován (studiem masařek se zabývám od padesátých let minulého století a nedávno jsem zveřejnil jejich monografii), považuji za vhodné se k tomu vyjádřit. Především je třeba upozornit, že nejde o larvy masařek (čeleď Sarcophagidae), nýbrž bzučivek (čeleď Calliphoridae). Rozdíl by se laikovi mohl zdát nedůležitý, ve skutečnosti však tato záměna vede k nedorozumění. Masařky jsou totiž vesměs živorodé a v podstatě jde o cizopasníky různých bezobratlých, jako jsou dešťovky, hlemýždi, hmyz apod. Patří sice k stálým návštěvníkům a „odbourávačům“ mrtvol, ale jejich dravé larvy se objevují až v druhé vlně, když se mrtvola již po jistou dobu rozkládá činností larev bzučivek. Teprve tehdy se larvy masařek vrhnou na larvy bzučivek a zahubí je. Naproti tomu bzučivky – ony známé kovově lesklé, namodralé nebo zelenavé mouchy – jsou vejcorodé a svá vajíčka kladou přímo na mrtvá či umírající těla, do jejich tělních otvorů a sliznic. Ve stinných prostorných spižírnách v době našich prarodičů zanechávaly bzučivky hromádky nažloutlých podlouhlých vajíček také na uskladněném mase. Dnes se jim daří zejména na jatkách, v budovách potravinářského průmyslu, v kafileriích a samozřejmě v přírodě.

Bzučivky kladou vajíčka do otevřených ran umírajících zvířat nebo člověka. Již starověk měl zkušenost s tím, že se hnisavé rány zvířat i lidí hojily po jistou dobu lépe, pokud se v nich „larvy much“ objevily. Podobnou zkušenost učinili zdravotníci za americko-mexické války v 19. století. Zvláště „bohaté“ zkušenosti však získali lékaři v polních lazaretech na západní frontě za první světové války. Když po bitvách dohledávali zraněné na bojištích, všimli si, že tito napolo vykrvácení, vysílení nebo šoky zlhostejnělí lidé mají v ranách značné množství muších larev. V nemocnicích se to považovalo za opomenutí péče o pacienty, ale někteří lékaři si všimli, že zejména špatně se hojící tříštivé zlomeniny (tedy osteomyelitidy alias „kostižery“) se kupodivu hojí lépe s larvami než bez nich. Britský lékař Graham-Smith proto ve dvacátých letech začal chovat larvy bzučivky Lucilia sericata (běžné i u nás) na agarových půdách a přikládal je do těžce se hojících hnisavých ran. Měl s tím značný úspěch.

S nástupem sofistikovanějších terapií, a zejména po objevu antibiotik tato metoda upadla v zapomnění. Za to, že se znovu aktualizuje, mohou opět antibiotika, respektive jejich všeobecné nadužívání (přidávají se i do některých krmiv pro dobytek), které vede k růstu rezistence patogenní mikroflory (viz Vesmír 78, 27, 1999/1). Proto se v nemocnicích znovu objevují pooperační infekce ran. Za těchto okolností dochází k „objevům“ připomínajícím známou anekdotu o tom, jak amatérský chemik po celoživotním klopocení zjistil, že voda je H₂O. Do téže kategorie tedy patří také obnovená, avšak nijak nová snaha přistupovat k podobným případům nasazením muších larev, a to – jak jinak – bzučivky Lucilia sericata.

Lidská paměť je krátká, ale zkušenost generací zapadne jen ve společnostech, které samy sebe málo nebo nedostatečně kultivují. Může se to stát i v lékařských kruzích. O „objevy“ tohoto typu pak má zájem určitý typ žurnalistů prahnoucích po „senzačních novotách“, a dokonce se na tom dá i vydělat – alespoň dočasně. Pokroku vědy to ale neprospívá a dobrá rada zní, aby si žurnalisté takové a podobné „novoty“ dávali raději ověřit odborníky. Vyvarovali by se tím střelby po novinářských kachnách.