Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Léčba mušími larvami

Jak systém „tiché pošty“ deformuje smysl
 |  5. 4. 2001
 |  Vesmír 80, 190, 2001/4

V poslední době se v denním tisku i v rozhlase objevily zprávy (převzaté od agentury Reuter) o zcela nové terapii hnisajících ran na některých německých klinikách, a to přikládáním „larev masařek“. Sterilně chované larvy jsou prý v ranách ponechány až do „vyčištění“ rány, potom se odeberou a rána se spontánně dohojí.

Protože jsem byl v této souvislosti opakovaně dotazován (studiem masařek se zabývám od padesátých let minulého století a nedávno jsem zveřejnil jejich monografii), považuji za vhodné se k tomu vyjádřit. Především je třeba upozornit, že nejde o larvy masařek (čeleď Sarcophagidae), nýbrž bzučivek (čeleď Calliphoridae). Rozdíl by se laikovi mohl zdát nedůležitý, ve skutečnosti však tato záměna vede k nedorozumění. Masařky jsou totiž vesměs živorodé a v podstatě jde o cizopasníky různých bezobratlých, jako jsou dešťovky, hlemýždi, hmyz apod. Patří sice k stálým návštěvníkům a „odbourávačům“ mrtvol, ale jejich dravé larvy se objevují až v druhé vlně, když se mrtvola již po jistou dobu rozkládá činností larev bzučivek. Teprve tehdy se larvy masařek vrhnou na larvy bzučivek a zahubí je. Naproti tomu bzučivky – ony známé kovově lesklé, namodralé nebo zelenavé mouchy – jsou vejcorodé a svá vajíčka kladou přímo na mrtvá či umírající těla, do jejich tělních otvorů a sliznic. Ve stinných prostorných spižírnách v době našich prarodičů zanechávaly bzučivky hromádky nažloutlých podlouhlých vajíček také na uskladněném mase. Dnes se jim daří zejména na jatkách, v budovách potravinářského průmyslu, v kafileriích a samozřejmě v přírodě.

Bzučivky kladou vajíčka do otevřených ran umírajících zvířat nebo člověka. Již starověk měl zkušenost s tím, že se hnisavé rány zvířat i lidí hojily po jistou dobu lépe, pokud se v nich „larvy much“ objevily. Podobnou zkušenost učinili zdravotníci za americko-mexické války v 19. století. Zvláště „bohaté“ zkušenosti však získali lékaři v polních lazaretech na západní frontě za první světové války. Když po bitvách dohledávali zraněné na bojištích, všimli si, že tito napolo vykrvácení, vysílení nebo šoky zlhostejnělí lidé mají v ranách značné množství muších larev. V nemocnicích se to považovalo za opomenutí péče o pacienty, ale někteří lékaři si všimli, že zejména špatně se hojící tříštivé zlomeniny (tedy osteomyelitidy alias „kostižery“) se kupodivu hojí lépe s larvami než bez nich. Britský lékař Graham-Smith proto ve dvacátých letech začal chovat larvy bzučivky Lucilia sericata (běžné i u nás) na agarových půdách a přikládal je do těžce se hojících hnisavých ran. Měl s tím značný úspěch.

S nástupem sofistikovanějších terapií, a zejména po objevu antibiotik tato metoda upadla v zapomnění. Za to, že se znovu aktualizuje, mohou opět antibiotika, respektive jejich všeobecné nadužívání (přidávají se i do některých krmiv pro dobytek), které vede k růstu rezistence patogenní mikroflory (viz Vesmír 78, 27, 1999/1). Proto se v nemocnicích znovu objevují pooperační infekce ran. Za těchto okolností dochází k „objevům“ připomínajícím známou anekdotu o tom, jak amatérský chemik po celoživotním klopocení zjistil, že voda je H2O. Do téže kategorie tedy patří také obnovená, avšak nijak nová snaha přistupovat k podobným případům nasazením muších larev, a to – jak jinak – bzučivky Lucilia sericata.

Lidská paměť je krátká, ale zkušenost generací zapadne jen ve společnostech, které samy sebe málo nebo nedostatečně kultivují. Může se to stát i v lékařských kruzích. O „objevy“ tohoto typu pak má zájem určitý typ žurnalistů prahnoucích po „senzačních novotách“, a dokonce se na tom dá i vydělat – alespoň dočasně. Pokroku vědy to ale neprospívá a dobrá rada zní, aby si žurnalisté takové a podobné „novoty“ dávali raději ověřit odborníky. Vyvarovali by se tím střelby po novinářských kachnách.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína

O autorovi

Dalibor Povolný

Prof. Dr. Ing. Dalibor Povolný, DrSc., Dr. h. c. (*13. 11. 1924 v Třebíči, † 6. 11. 2004 v Brně) vystudoval Agronomickou fakultu Vysoké školy zemědělské a Hudební dramatickou konzervatoř, obojí v Brně. Na brněnské Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě se zabýval především aplikovanou a systematickou entomologií se speciálním zaměřením na makadlovky (drobné motýly) a mouchy masařky. Je autorem asi 350 původních vědeckých prací, řady monografií a několika set odborných článků. Objevil a popsal více než 250 druhů hmyzu. Z významnějších prací z poslední doby zmiňme alespoň rozsáhlou monografii palearktických makadlovek Iconographia tribus Gnorimoschemini (Lepidoptera, Gelechiidae) Regionis Palaearcticae (2002). Pro Vesmír napsal přes čtyřicet článků. V uplynulých zhruba deseti letech se věnoval mimo jiné intenzivnímu výzkumu masařek na Sicílii, jehož výsledkem bylo množství nových faunistických, zoogeografických a etologických poznatků včetně objevu několika nových druhů.

Doporučujeme

Jsme na vrcholu, další vývoj je na nás

Jsme na vrcholu, další vývoj je na nás

Ondřej Vrtiška  |  12. 10. 2018
Co nám studium zaniklých civilizací může říct o té naší? I tomu se bude věnovat přednáška Učené společnosti ČR, kterou v úterý 16. října přednese...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné