Co je psáno...

Po důkladných a dlouhých jednáních byla smlouva sepsána a při slavnostním ceremoniálu podepsána. Zahraniční investor si oddychl, neboť teď, když je pronájem pozemků od domorodých vlastníků vyjednán a smluvně zajištěn na padesát let, se konečně může začít s byznysem. Neuplyne ale ani rok a vše je jinak. Přístup k pozemkům je zabarikádován, obě strany se hádají u jednacího stolu a naděje na výnosné podnikání se hroutí. Tento příběh se na Papui-Nové Guineji opakuje znovu a znovu již desetiletí a nemusí být způsoben zrádností ani jedné ze smluvních stran. Smlouva mezi zahraničním podnikatelem a domorodým vlastníkem půdy totiž je, aniž si to obvykle smluvní strany uvědomují, jedinečným projektem, snažícím se propojit dvě propastně rozdílné kultury, jednu založenou na písmu a druhou na ústní tradici. A to nehledě na skutečnost, že oba signatáři a jejich týmy jsou nejen gramotní, ale často i univerzitně vzdělaní.

V tradičně písmaznalých kulturách má psané slovo nesrovnatelně větší váhu než ústní sdělení. Nikoli proto, že by bylo obsahově hodnotnější v moderních společnostech s rozšířenou gramotností je téměř každý schopen napsat téměř cokoli, a bohužel tak často i činí. Nicméně sdělení je sepsáním fixováno, a je tedy uchopitelné, přístupné opakovanému zkoumání. Není možné ho zapomenout nebo popřít, zbývá už jenom prostor pro kličkování při jeho interpretaci. Kultury založené na ústní tradici tak dokonalou metodu fixace neznají, a nejsou proto zvyklé s ní pracovat ani v moderní době, kdy už jsou všichni gramotní a bez četby The Times by měli nedělní odpoledne úplně pokažené.

Při úspěšném vyjednávání se původně rozdílné postoje obou stran sbližují, až dojde ke kompromisu, jenž v daném okamžiku vyhovuje všem. Ten je pak fixován psanou smlouvou, včetně dohody, jak dlouho bude taková fixace platit. Její bezdůvodné zpochybňování příštího dne ráno je pak společensky nepřípustné. Tak to alespoň vidíme my, z naší perspektivy zástupců literárních kultur. Pro kultury neliterární jsou ale sepsání smlouvy a její podpis jen v zásadě neškodnými, asi rituálními akty, jež zahraničnímu partnerovi z nějakého tajemného důvodu poskytují velké uspokojení. Pro neliterární kulturu je totiž fixace dosaženého kompromisu neznámou operací. Nejde o úplnou anarchii a libovůli, spíše o to, že smlouva nikdy není neměnná. Je třeba ji neustále obnovovat, dolaďovat, znovu projednávat, potvrzovat, nebo také nepotvrzovat jednotlivé její aspekty, obvykle podle měnící se situace. Smluvní stranu je nutno neustále testovat společenským stykem a reagovat i na sebenepatrnější změny v poměru sil snahou o získání dalších výhod, nepřetržitě se navzájem ujišťovat o dobré vůli ke spolupráci.

V novoguinejské společnosti je stále silná tradice ústního předávání informace - a nikde není silnější než v otázkách vlastnictví půdy. Pozemkové vlastnictví není nikde kodifikováno v psané formě, neexistují žádné katastrální mapy. Nekonečné vyjednávání, ověřování a upevňování těchto vlastnických vztahů tak probíhá již po tisíciletí ve všech koutech Nové Guineje, a to na mnoha hierarchických úrovních zároveň, mezi kmeny, v rámci kmene, klanu a rodiny. Výsledný stav je, mírně řečeno, komplexní. Před třemi lety proto vláda navrhla systém katastrální registrace pozemků, a tím postavila společnost před skutečně unikátní a kontroverzní volbu, zda vzít na vědomí vynález písma a aplikovat ho na jeden z klíčových aspektů své organizace, či nikoli. Střet vlády podporované velkým byznysem s většinou populace nakonec vláda prohrála, hlavně v důsledku kampaně organizované univerzitními studenty. Převládlo tak většinové mínění, že se zaváděním novinek je třeba být opatrný a že neuškodí, když se s vymyšleností, jako je písmo, ještě chvíli počká, než se ukáže, zda opravdu k něčemu je. Tento postoj byl naprosto racionální, neboť reformou by samozřejmě získali navrch všichni ti sofistikovaní právníci velkých korporací, zatímco status quo nahrává tradičním vlastníkům půdy. Obchodní jednání v prostředí neliterárních kultur totiž právníkům, byť z renomovaných univerzit, až tak dobře nejdou.

V tomto bodě s právníky soucítím, neboť mezi mé méně oblíbené pracovní povinnosti patří i vyjednávání pronájmu pozemků a budov pro naši terénní stanici na severním pobřeží Nové Guineje. S vyjednáváním jsem začal před třemi lety, kdy jsme stanici zakládali, a budu s ním samozřejmě hotov až v okamžiku, kdy budeme stanici zavírat. Nejde většinou o žádná formální jednání, spíše o každodenní interakce, jež se postupně akumulují v určité postoje a nálady ovlivňující náš pronájem. Naštěstí se mnou na stanici bydlí i osm domorodých spolupracovníků, kteří neustále situaci sondují a umožňují vylaďování strategie. Jenom díky této zpětné vazbě a každodenní ostražitosti proplouváme úskalími zatím relativně hladce, s návrhy na vypálení stanice vznášenými nikoli častěji než jednou ročně. A samozřejmě také máme podepsaný velmi pěkný exemplář smlouvy, obsahující i klauzuli, že žádná vyjednávání mimo rámec a nad literu smlouvy nejsou vůbec třeba.

Buďme rádi, že naši předci přijali písmo za své, jinak by nás udržení klidu a stability na hranicích mezi našimi zahrádkami stálo podstatně více času a úsilí, než nás stojí dnes. Na druhou stranu, bez písma bychom dnes byli postrachem všech německých investorů, což by také nebylo špatné. Tak či onak, naši drazí předkové už svým věrozvěstům naletěli a my musíme žít s následky. Jsou ale ještě šťastní národové, kde svobodná volba je na pořadu dne. Psát, či nepsat? To je to, oč tu běží... ¨