Ptačí hosté ze severu

Po odletu posledních tažných druhů pěvců se na podzim naše příroda náhle ztiší a v lesích i na polích je jako po vymření. Les jen občas protne varovný skřek sojky, z korun stromů doléhají jemné hlásky sýkorek a králíčků. Příroda očekává první hosty ze severu, pro které připravila „prostřený stůl“ – jeřáby obtěžkané jeřabinami, šípkové keře plné šípků, ovocné sady s nesklizenými jablky, v lesích buky s podestýlkou spadaných bukvic, u potoků olšiny a břízy se spoustou šištiček plných semínek, v úrodných letech smrky ověšené tisíci šišek.

Kdo k nám na zimu přilétá

Očekávaná hejna severských ptáků k nám nemusí dorazit každoročně. Záleží to na úspěšnosti jejich hnízdění v jarním období, kdy se populace druhu mohou rozrůst i nadměrně, na úrodě plodů v oblastech hnízdění i průtahu, a také na klimatických podmínkách. Každoročně (bez ohledu na předchozí faktory) protahují, popřípadě u nás i zimují čížek lesní, pěnkava jikavec, drozdi cvrčala a kvíčala, ťuhýk šedý a (nejznámější z nich) havran polní. Pokud u nás naleznou příznivé podmínky k přezimování, zůstávají až do jara, ale jestliže se některé okolnosti výrazně zhorší, táhnou dál – až do Středomoří. Nápadným jevem u nás v posledních letech jsou hejna kvíčal, která se objevují v zimě nejen v zanedbaných ovocných sadech, ale i na rušných pražských ulicích, kde byly vysazeny jeřáby. Náhodné chodce kvíčaly překvapují malou únikovou vzdáleností, často klidně hodují na stromech, pod nimiž procházejí lidé. Jejich chování svědčí o tom, že pocházejí z dálných oblastí, kde se s nepřátelským člověkem nesetkávají.

Typicky invazními druhy jsou čečetka zimní a brkoslav severní. Invaze čečetek ze severu registrují spíše jen ornitologové, protože tito drobní ptáci velikosti čížka nejsou nijak nápadní – v tichu vybírají semínka z březových šištiček a zaujmou člověka nanejvýš svým množstvím, zato brkoslavů si musí všimnout kdekdo. Naši předkové si nepravidelný výskyt brkoslavů nedovedli vysvětlit a pokládali je za zvěstovatele krutých válek, drahoty, moru

Mnoho poznatků o cestách a původu zimních ptačích hostů přineslo až kroužkování. Spolupracovníci Kroužkovací stanice Národního muzea tyto ptáky odchytávají a kroužkují každoročně. Některé výsledky jsou skutečně šokující – máme např. doklad o tom, že někdy u nás vedle kvíčal ze Skandinávie přezimují i kvíčaly ze západní Sibiře (z Altajské oblasti). Invaze čečetek k nám směřují rovněž ze dvou směrů – z nejsevernějších oblastí Švédska a Finska, dokonce až od 70. rovnoběžky daleko za polárním kruhem, a z Ruska až z oblastí za středním Uralem. Pravděpodobnost nálezu malých pěvců z hnízdišť na území Ruska je bohužel nepatrná. Např. ze 150 zahraničních nálezů hnízdícího jikavce máme z Ruska pouze dva – jeden od Ladožského jezera, druhý z oblasti Komi. Téměř všechna ostatní hlášení jsou z Itálie a Francie, kde většina jikavců protahujících naším územím přezimuje a kde jsou bohužel stále cílem náruživých lovců.

Ptáci s voskovým peřím

Brkoslavy severní (Bombycilla garrulus), nápadné ptáky velikosti špačka, můžeme u nás zastihnout jen v některých zimách. Nejenže bývají náramně krotcí, ale upozorňují na sebe jak zvonivým cvrčivým vysokým hlasem, který bývá přepisován jako „sirrrrr“, tak krásným šatem a výraznou chocholkou na hlavě. Nejlépe si je můžeme prohlédnout, když vysedávají blízko sebe v koruně vysokého stromu poblíž místa, kam slétají pro potravu. Převažuje červenohnědé zbarvení, nápadná chocholka je hnědošedá, proužek za okem a brada jsou sytě černé. Opravdové krasavce z nich dělá sytě žlutá barva na konci ocasu a v křídlech, která je na některých perech zvýrazněna červenými rohovinovými štítky. A právě tento útvar, mezi evropskými ptáky naprosto ojedinělý, jim dal angl. jméno waxwing (voskové křídlo) či něm. Seidenschwanz (hedvábný ocas). Ostatně obdiv k neobvyklým péřovým strukturám je patrný i v českém názvu. Ač na svých hnízdištích v severské tajze jsou to převážně hmyzožraví ptáci živící se hlavně komáry, při svých výletech na jih vyhledávají nejrůznější bobule a jiné dužnaté plody. Dávají přednost jeřabinám, zvláště sladkoplodým, dále šípkům, plodům hlohu a kaliny, jablkům, bobulím jmelí, ochmetu, ptačího zobu a v krajním případě i pámelníku. Podle místních možností pokrm střídají také během dne. Po několika hodinách požírání jeřabin se náhle zvednou a odletí do jehličnatého lesa, odkud se vracejí vonící pryskyřicí, zjevně v souvislosti s hodováním na plodech jmelí. Toho si však můžeme všimnout jedině při kroužkovacích odchytech. Právě kroužkování brkoslavů se u nás těší velké oblibě. S napětím se čeká, kdy (a zda vůbec) brkoslavi přiletí. Jejich průtah i zimní výskyt mají typicky invazní charakter. Ornitologové u brkoslavů rozlišují trojí typ migrace:

• typická invaze, kdy ptáci hromadně opouštějí hnízdiště, odlet začíná poměrně časně a během invaze zalétávají až do severní Afriky (např. Alžírska);
• meziinvaze – probíhá častěji, méně nápadně a s větší nepravidelností;
• pravidelný každoroční tah.

Žraví hosté

Brkoslavové spotřebovávají značné množství potravy, která prochází žaludkem i střevy tak rychle, že často vyjde ven nestrávená. Právě žravost nutí brkoslavy k přeletům – přemísťují se a zastavují podle nabídky. Proto je také v některých zimách (při neúrodě jeřabin a při silném průtahu kvíčal a hýlů, kteří jeřabinám rovněž dávají přednost) nezastihneme vůbec. Šípky a hložinky pak brkoslavi zpravidla paběrkují až při předjarním návratu, zatímco nespadaná jablka vyhledávají hned po příletu. Ten může být v některých letech takový, že se velké počty brkoslavů objeví již v listopadu a zdrží se různě dlouho, jindy ptáci dorazí až v prosinci nebo v lednu, někdy v menších hejnkách, jindy hejna čítají stovky ptáků a při nejsilnějších invazích až tisíce. Takových počtů dosahovala dosud nejsilnější zaznamenaná invaze v zimách 1963/64 a 1965/66.