Sovy tažní, nebo stálí ptáci?

K mnoha záhadným vlastnostem sov (stejně jako i jiných nočních živočichů) patří přelety či migrace v době, kdy se nerozmnožují. Na první pohled jde o velmi sourodou ptačí skupinu, avšak z hlediska stálosti či tažnosti se jednotlivé sovy, které u nás hnízdí, chovají velmi rozdílně. S většinou z nich se můžeme setkat v průběhu celého roku, což vedlo k názoru, že sovy jsou ptáci stálí.

Pravá tažná sova výreček

Ukázalo se, že domněnky o tažnosti jsou opodstatněné pouze u jediného druhu – výrečka malého. Tato sůvička hnízdí vzácně na jižní Moravě (v nejteplejší oblasti našeho státu) a živí se téměř výhradně hmyzem. Je skutečně jedinou přísně tažnou sovou, která zimuje až v transsaharské oblasti Afriky – v Súdánu a dále po Keňu a Ugandu. Dokonce i výrečci, běžně hnízdící v jižní Evropě, táhnou až do afrických zimovišť. Dokládají to četní ptáci kroužkovaní na tahu v Tunisku a Alžírsku, kteří byli později zastiženi ve Francii.

Hraboši zastavují tah pustovky

Dalším táhnoucím druhem je kalous pustovka. Jde sice o druh s pravidelným rozšířením v severní Evropě, ale pokud při svém tahu narazí na území s bohatým výskytem hrabošů, tah přeruší, a často pak i hromadně zahnízdí daleko jižněji. U nás byla taková „hnízdní invaze“ zaznamenána naposled r. 1978 v jižních Čechách. Z mláďat u nás kroužkovaných zimoval jeden pták ve Španělsku, jiný na Sardinii. Naproti tomu byly u nás zastiženy pustovky z Finska, Švédska, Lotyšska a Litvy.

Hejna stromujících kalousů

Velmi zajímavý obraz o přeletech, usídlování mladých ptáků a migraci podávají naše výsledky kroužkování kalouse ušatého, který je spolu s puštíkem obecným naší nejrozšířenější sovou. Nejčastěji se s ním setkáme v nižších a středních polohách. V hnízdním období většinou uniká pozornosti až do doby, kdy se mláďata po opuštění hnízda začnou ozývat pronikavým a daleko slyšitelným pískáním, které ustane, až když začnou samostatně lovit a rozptýlí se po okolí. Výsledky kroužkování ukazují, že kalousi hnízdící u nás jsou zčásti stálí a přelétaví, z menší části i tažní. Tah vede převážně jihozápadním směrem, nejdále v tomto směru dolétl náš kalous až na jižní pobřeží Francie. Velmi zajímavý je případ kalouse, který byl jako mládě okroužkován v rezervaci „Novozámecký rybník“ na Českolipsku a o šest let později koncem července nalezen mrtev v Litvě (západně od Kaunasu). Jeho výskyt lze posoudit buď jako usídlení mladého ptáka, nebo jako přesídlení. Vždy však musíme předpokládat, že do tohoto směru byl stržen jinými kalousy navracejícími se ze zimoviště. Již od září se totiž na našem území objevují potulní ptáci ze sousedních zemí a protahující ptáci ze vzdálenějších oblastí. Řada z nich pak u nás přezimuje – a způsob jejich přezimování je pozoruhodný. Vytvářejí menší či větší skupiny, které den tráví v korunách stromů, převážně hustých jehličnanů. Jejich přítomnost často prozradí nestrávené zbytky hlavní kořisti. Množství vývržků obsahujících kosti a srst drobných hlodavců odpovídá počtu ukrytých kalousů – někdy jsou to hejna o více než 50 ptácích. V podvečer tiše vylétají na nedaleká loviště, což bývají jeteliště a vojtěšková pole či jiné kultury s bohatou nabídkou drobných hlodavců, především hrabošů polních. Nocoviště kalousů nacházíme nejen na okrajích lesů, v menších lesících a remízcích uprostřed polí nebo luk, ale i na okrajích obcí, někdy dokonce uprostřed měst. Tak tomu bylo v polovině osmdesátých let na východním Slovensku, konkrétně v Michalovcích a Trebišově, kde tehdy zimovali kalousi z dalekých ruských hnízdišť. Prozradil nám to příběh ptáka okroužkovaného 19. ledna 1984 v Michalovcích, kterého 5. června téhož roku srazil vlak nedaleko Sverdlovska. Je to zatím nejvzdálenější nález kalouse označeného naší kroužkovací stanicí (2700 km od místa kroužkování).

Zprvu byli u nás kalousi kroužkováni jako mláďata, teprve od počátku 70. let stoupá počet ptáků chytaných do sítí a jiných zařízení. S růstem množství označených dospělců roste i počet nálezů objasňujících původ těchto nádherných sov. Víme, že do východních Čech, kde byli zatím kalousi s největším úspěchem chytáni, létají až z Tatarské republiky a z Moskevské oblasti (celkem 7 případů). O původu zimujících a protahujících kalousů vypovídají nejen naše kroužky, ale také kroužky ostatních evropských kroužkovacích centrál. Na našem území byli zastiženi kalousi z Anglie, severního Německa (okroužkován na ostrově Helgoland na stejnojmenné ornitologické stanici), jižního Švédska, Kaliningradské oblasti (okroužkován na známé ornitologické stanici Rybačij na Kurské kose), Lotyšska, Estonska, jižního Finska, Běloruska a jižní Ukrajiny. Od počátku října do počátku března je kalous ušatý jednoznačně nejpočetnější sovou na našem území. Zastihneme-li někde letící sovu, pravděpodobně to bude kalous.

Tulák bez pravidel – sova pálená

Zatímco u předchozích druhů se v migraci projevují určité zákonitosti, sova pálená se jim svým chováním zcela vymyká. Jsou pro ni běžné časté potulky, přesídlování v nejrůznějších směrech, někdy i do vzdálenosti několika set kilometrů, a to jak u mladých ptáků, tak u víceletých.Naši ptáci byli zastiženi v Německu, Polsku, Maďarsku, Jugoslávii, na Ukrajině, a dokonce v Rusku, odkud je náš nejvzdálenější nález sovy pálené – v Kalužské oblasti (1580 kilometrů). Ptáci z těchto zemí (a navíc i ze Švýcarska a Francie) byli zase zaznamenáni na našem území. Zdá se, že jediným cílem sov pálených jsou bohatá loviště hrabošů zajišťující hnízdění. Proto také na takových místech hnízdí několikrát během roku, někdy dokonce až do listopadu.

Poutník z hor – sýc rousný

Za zmínku stojí překvapivé výsledky kroužkování sýce rousného, donedávna u nás považovaného za stálého ptáka, který v zimě nanejvýš opustí horská hnízdiště a uchýlí se do podhůří. I u něho byl doložen zimní přelet víceletého ptáka z Bavorska do východních Čech (330 km) či usídlení mladého ptáka ze Saska v Orlických horách (367 km). Náš mladý pták ze severní Moravy se na podzim téhož roku zatoulal až do severního Polska, naproti tomu pták z oblasti Ladožského jezera v Rusku přitáhl na zimu do podhůří Vysokých Tater.

Další překvapení

Dokonce i u sýčka obecného, vysloveně stálého ptáka, byly zaznamenány zimní přelety nad 100 km, v lednu byl u nás zastižen mladý pták ze Saska v rekordní vzdálenosti 175 km od místa kroužkování. Podobné přelety jsou doloženy i u všech dalších druhů našich sov – u výra velkého, kulíška nejmenšího i puštíka obecného. Není pochyb o tom, že nám kroužkování sov přinese nejedno překvapení a pomůže objasnit tajemné kapitoly v jejich životě.