Říjen – tah divokých hus

Na některých rozlehlých hladinách stojatých vod v jižních Čechách a na jižní Moravě se v podzimním čase rok co rok odehrává velkolepé divadlo – ve velké výšce ze všech stran přilétají husy v typických formacích připomínajících písmeno „V“ a za kejhání či volání postupně zapadají na hladinu, aby tam v bezpečí strávily noc. Pro nocování volí husy vždy zcela bezpečné širé hladiny v otevřené krajině (např. v jižních Čechách Velký Tisý, na jižní Moravě Mušovskou zdrž pod Pálavou) a na ně se pak sletují po řadu let. V minulosti, tak před 50 lety, byl shromaždištěm hus před odletem rybník Dehtář na Českobudějovicku, jehož hladinu zcela pokrývaly desetitisíce hus, především husy velké a husy polní, v menší míře husy běločelé, výjimečně se v tom husím babylonu objevili vzácní hosté z vysokého severu, husa malá nebo berneška tmavá. K rozlišení přitahujících hus zkušenější ornitolog ani nepotřebuje dalekohled, protože se jednotlivé druhy dají poměrně snadno určit podle hlasu – kejhání, které je k nerozeznání od husy domácí, prozrazuje husu velkou, melodické zvonivé hlasy vyluzují husy polní, krátce chraptivě se ozývá husa běločelá. Při své inteligenci objeví husy bezpečné nocoviště vždy velmi rychle – když byl v rezervaci na Velkém Tisém vyhlášen zákaz jejich lovu, okamžitě se na tento rybník začaly sletovat ze všech jihočeských hnízdišť. S pokračujícím podzimem se husí hejna postupně začínají vytrácet, jeden klín hus za druhým se vydává na cestu do zimovišť.

Červenobílé límce našich hus

Výzkum tahu husy velké, jediného husího druhu, který u nás hnízdí, začal již na začátku 50. let na rybnících v okolí Dívčic na Vodňansku. Byla to tehdy spíše zvědavost, kam že ty naše jihočeské husy létají přezimovat, než vážný vědecký projekt. Nikdo z nás, kteří jsme tehdy začali s jejich odchytem a kroužkováním, netušil, do jakých rozměrů se později výzkum rozšíří. Vlastní odchyty hus byly vždycky nemalým dobrodružstvím, protože se musely provádět v době, kdy je naprostá většina jejich populace nevzletná, v našich podmínkách na přelomu května a června. Tou dobou některý rok panují úmorná vedra, jindy studená Medardova kápě. Housata nemívají ještě dostatečně dorostlé letky a jejich rodičům pelichají naráz veškerá velká pera v křídlech i ocase. Husy, vědomy si své zranitelnosti, se přes den ukrývají v hustých rákosinách a na bezpečných ostrůvcích, na pastvu vycházejí jen časně ráno. Přitom, jak je u hus pravidlem, vždy jeden houser drží stráž a při sebemenším náznaku nebezpečí vydá signál k rychlému úniku. Při odchytu se husy procházením natlačí do natažených tenat, která přetínají rákosový porost. Akce musí probíhat ve vší tichosti, aby husy předčasně neprchly na volnou hladinu nebo rychle nepřešly na jiný rybník. Jejich úniková taktika je obdivuhodná a nevypočitatelná, každý odchyt je napínavým soubojem dvou inteligencí – hus a ornitologů. Není třeba zakrývat, že vítězství jsou střídavá. Přesto se nám od 50. let do letošního roku podařilo odchytit a okroužkovat téměř 3000 hus. Výrazným mezníkem v získávání dat bylo zavedení číslovaných plastových límců, které se husám nasazují na krk. Límce sice nejsou žádnou estetickou ozdobou, zato však vynikajícím způsobem přispívají výzkumu. Naštěstí je husy nosí jen po část života, neboť životnost límců je omezena na pár roků. Se zavedením této metody mnohonásobně přibylo údajů o živých ptácích, protože číselné kódy na límcích se dají odečíst silně zvětšujícím dalekohledem. Akce je dnes koordinována v rámci celé Evropy a původ hus z jednotlivých států se určuje podle barvy límce a nápisu. U nás se používají červené límce s bílými písmeny a čísly. Od r. 1980 bylo u nás olímcováno více než 1000 hus; celkový počet nálezů kroužkovaných a odečtů límcovaných hus u nás již přesahuje 3000. Tak byl získán dokonalý přehled o všech pohybech evropských husích populací a husa velká se zařadila mezi nejpodrobněji prozkoumané evropské ptačí druhy.

Kam husy odlétají

Dnes víme, že tah našich hus probíhá v souladu s ostatními evropskými husími populacemi dvěma hlavními cestami. Jihočeské husy táhnou zčásti atlantickou (jihozápadní) cestou přes Francii do zimoviště v deltě Guadalquiviru v jižním Španělsku, zčásti středoevropskou cestou přes Itálii do zimovišť na jezerech v Alžírsku a Tunisku. Jihomoravské husy táhnou pouze středoevropskou cestou a míří do stejných zimovišť v severní Africe jako jihočeské husy. Kromě tahu do zimovišť podnikají husy i velmi daleké cesty na letní shromaždiště, kde hromadně pelichají. Týká se to hlavně ptáků v druhém roce života, kteří ještě nehnízdí, protože nejsou pohlavně dospělí. Taková letní pelichaniště, kam zalétají i naše husy, jsou v severním Německu, v Polsku na Odře, v Nizozemsku, Dánsku, Švédsku, a dokonce i v Norsku. Po přepelichání na těchto shromaždištích odtahují husy do tradičních zimovišť, odkud se na jaře příštího roku, tedy ve třetím roce života, vracejí do svého rodiště, aby tam poprvé zahnízdily. Vazba hus všech generací na rodná hnízdiště je obdivuhodně pevná, trvá po celý život. Věk, kterého se husa velká dožívá, nebývá nijak krátký. Přestože jsou husy vystaveny značnému „zájmu“ lovců (zvláště během tahu ve Francii, Itálii a afrických zimovištích), dožívají se průměrně 10–15 let. Naše nejstarší husa byla střelena dokonce ve věku 21 let.