Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Kam s nimi?

 |  5. 11. 2000
 |  Vesmír 79, 607, 2000/11

S čím, nebo s kým? V tomto případě se zdá, že nepřebývají slamníky, ale experimentální data. Je jich čím dál víc a v řadě případů už poněkud přerůstají přes hlavu těm, kdo by z nich měli něco vykutat. Tradiční představa experimentátora jako poněkud neoholeného pána, který se čile pohybuje mezi částečně skleněnými aparátky, tu něco zabručí, ondy si něco poznamená do umolousaného notýsku a z kapsy mu vykukuje logaritmické pravítko, se už dávno dost liší od skutečnosti v řadě výzkumných pracovišť. Nejde jen o to pravítko, dnes se místo něj vyskytuje na dosah onoho (někdy stále ještě neoholeného) badatele spíš osobní počítač. Jde o něco mnohem podstatnějšího. V mnoha vědních oborech jsou dnes experimentální zařízení (dokonce i v normálních laboratořích) schopna produkovat mnohem více údajů, měřit mnohem podrobněji a mnohem častěji, takže i pouhé rutinní zpracování naměřeného chce svůj čas, a nakonec se vědec musí soustředit jen na data, která ho zajímají v dané chvíli. Umět je vybrat je čím dál podstatnějším krokem jeho práce. Nechci vzbudit dojem, že všude a ve všech oborech je tomu opravdu tak, to by se mi experimentátoři právem hodně nahlas vysmáli. Jako trend ale popsaný jev víceméně existuje.

Existují i ohromná nebo alespoň ohromně výkonná zařízení, která chrlí naměřené údaje neuvěřitelným tempem. Nevím, jak dlouho si dokázali geologové (nebo snad selenologové?) vyhrát s těmi kilogramy měsíční horniny, k své hanbě dokonce nevím ani to, zda už svou mravenčí práci skončili. Věřím ale, že díky rafinovaným laboratorním a měřicím technikám vznikla ohromná zásoba dat a že z nich zúčastnění odborníci nakonec použili jen poměrně nevelkou část. Ještě většími chrliči dat jsou dlouhodobě fungující velká experimentální zařízení, jako třeba Hubblův dalekohled nebo experimentální stanoviště na velkém urychlovači v CERN u Ženevy. Přihodilo se mi, že jsem mohl CERN navštívit a vidět velké haly hustě vyplněné policemi, na kterých se tísní řady záznamových pásek. Občas mezi nimi projede automatický podavač, tu vybere pásku, tu zase jinou vrátí, ale na klidném odpočinku té masy cívek se celkem nic tak moc nezmění. Věřím, že se záznamy pozorování Hubblova teleskopu se musí dít něco podobného, i když zatím jen kratší dobu.

Moderní výpočetní technika skutečně dovede automaticky zpracovat mnoho takto zasilážovaných dat, ale nedostane ten správný nezvyklý nápad, který by změnil náš názor alespoň na kousek světa a ke kterému je potřeba snad i jen docela málo údajů – jenom to musí být ty pravé. Na to musí přijít ten zatím nenahraditelný kousek hmoty, který nosíme v hlavě. Může počítačům zadat, podle čeho se pozná, která data jsou vlastně zajímavá. Renomovaní vědci ve velkých institucích jsou proto renomovaní, že dovedou taková strategická zadání vymyslet. Ale ani oni nemohou pokrýt všechno překvapivé, co se někde v té záplavě cívek možná schovává a možná také ne. Mohou jít jenom za tím, co jim připadá slibné, jejich síla je v tom, že dovedou to slibné vytušit, a jejich slabost je v časových a prostorových omezeních, která je svazují.

Přitom ve světě nejsou jenom vědci ve velkých ústavech, ale i badatelé v malých a chudých laboratořích, studenti a začínající výzkumníci na vzdálených univerzitách, kteří si nemohou odskočit na pár pokusů do CERN nebo vyslat nový Hubblův teleskop. Ti představují ohromný nevyužitý potenciál, který by si zřejmě dovedl poradit s informačními zbytky po vyvolených na velkých pracovištích. Kolik jenom doktorských a diplomových prací by mohlo využívat data z těch hal s cívkami, o kterých už tady byla řeč.

Předchozí odstavec je tak trochu řečnický povzdech. Přístup do CERN nebo k datům z Hubblova teleskopu i od vzdálených pracovních stolů už samozřejmě existuje díky internetu a není zas tak technicky složitý. Poněkud větší problém jsou náklady s takovým přístupem spojené – ani CERN, ani Hubblův teleskop, a ostatně ani mnohem menší laboratorní zařízení totiž nefungují zadarmo. V poslední době jsem se ale doslechl o projektech – mám na mysli například ASTROVIRTEL Evropské unie nebo National Virtual Laboratory v USA – které by při zdolávání tohoto problému měly podstatně pomoci.

Hlavní důvod, proč se o téhle věci zmiňuji, je ten, že bych chtěl na něco upozornit. Jednak je i z tohoto příkladu zřejmé, že internet opravdu není hračka pro zábavu, stejně jako elektrické dráty nejsou dekorace krajiny. To snad už dnes opravdu není třeba zdůrazňovat.

Kromě toho ale vůbec sama existence takových programů, jejichž cílem je usnadnit těm malým, mladým a nebohatým přístup k drahým zařízením těch velkých a bohatých, je také jedním z jevů, které nám přináší povšechná globalizace života na naší planetě. Je důležité si to v křiklavé hysterii, která se právě kolem tohoto slova rozléhá, alespoň trochu uvědomit. Naše planeta je čím dál menší, ale díky tomu jsou i vzdálené věci čím dál bližší. A to vůbec nemusí být špatné. Až jednou třeba (buďme na malou chvilku snílky) doktorand ze zapadlé univerzity najde na jedné ze zahálejících cívek v CERN klíč k levné a čisté energii, bude to také zásluhou toho, že se věda globalizuje.

Virtuální dalekohled


Evropská kosmická agentura (ESA) ve spolupráci s Evropskou jižní observatoří (ESO) nedávno oznámila zahájení programu ASTROVIRTEL. Hlavním cílem tohoto programu je umožnit vybraným týmům vědců ze zemí Evropské unie i z asociovaných zemí (Česká republika je jednou z nich) přístup do archivu astronomických dat, který Space Telescope European Coordinating Facility a ESO vytvářejí společnými silami. V současné době tento archiv obsahuje údaje pocházející z Hubblova vesmírného dalekohledu, nově budované soustavy velkých dalekohledů v Chile (VLT) nebo z teleskopu užívajícího nové technologie v Chile (NTT) a z mnoha dalších velmi vyspělých přístrojů.

Tak vědci získávají možnost přístupu k 

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Počítače, internet

O autorovi

Milan Mareš

Prof. RNDr. Milan Mareš, DrSc., (*1943) vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu UK. V Ústavu teorie informace a automatizace AV ČR, v. v. i., se zabývá teorií rozhodování a teorií fuzzy množin. V letech 1993–1997 byl členem Akademické rady AV ČR. Je autorem knihy Slova, která se hodí aneb Jak si povídat o matematice, kybernetice a informatice (Academia, Praha 2006), a knihy Příběhy matematiky (nakladatelství Pistorius, Praha 2008).

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné