Je věda nebezpečná?

Myšlenka, že vědění je nebezpečné, je v naší kultuře hluboce zakořeněna. Adam a Eva měli zakázáno jíst z biblického stromu poznání, v Miltonově Ztraceném ráji o tomto stromu mluví had jako o „matce vědy“. Archanděl Rafael radí Adamovi, aby byl „pokorně moudrý“, když se ho Adam pokouší vyptávat na podstatu vesmíru. Západní literatura je skutečně plna obrazů vědců, jejichž zásahy do přírody mají katastrofální následky. Vědci jsou zobrazováni jako skupina bezduchých lidí bez zájmu o etické problémy.

Je věda skutečně nebezpečná a mají vědci vůči společnosti nějakou zvláštní odpovědnost? Především je zásadní uznat, že spolehlivé vědecké znalosti nemají žádnou etickou hodnotu. Věda nám říká, jaký svět je; to, že nejsme středem vesmíru, není ani dobré, ani špatné. A totéž platí o možnosti, že geny mohou ovlivňovat naši inteligenci nebo chování.

Morální závazky

Nebezpečí a etické problémy vyvstávají, když se vědecký výzkum provozuje v praxi, např. v experimentech na lidech a jiných živých tvorech, anebo když se věda užívá v technice či v problémech souvisejících s bezpečností. Mezi vědou a technikou existuje podstatný rozdíl: na jedné straně vědění a porozumění, na druhé straně užití těchto vědomostí k něčemu praktickému.

Věda vytváří představy o tom, jak svět funguje, zatímco ideje v technice vyústí v použitelný předmět. Technika je mnohem starší než věda. Díky technice vzniklo zemědělství nebo raná řemesla, jako je zpracovávání kovů, aniž by se na tom věda nějak podílela. Řekl bych, že až do 19. století věda technice doopravdy nic nepřinesla – dokonce i velké triumfy inženýrství, jakými jsou parní stroje nebo renezanční katedrály, byly postaveny díky představivosti, metodou pokusu a omylu, bez jakéhokoli vlivu vědy.

Když se zavádí nová technika, nejsou morální ani etická rozhodnutí o jejím užití záležitostí vědců, neboť v tomto ohledu vědci nemají žádná zvláštní práva ani schopnosti. Žádat po vědcích větší společenskou odpovědnost představuje vážné nebezpečí, pokud je jim dáno také právo a autorita, aby taková rozhodnutí činili sami. Společenská odpovědnost vědců, na rozdíl od těch odpovědností, jež sdílejí se všemi občany (jako je podpora demokratické společnosti a péče o práva druhých), pocházejí z toho, že vědci mají přístup ke specializovaným znalostem toho, jak svět funguje, které ostatním nejsou tak snadno dostupné. Jsou povinni zveřejnit všechny sociální i technické důsledky své práce a zhodnotit její spolehlivost. Ve většině vědeckých oborů nemá pro veřejnost velký význam, zda je konkrétní teorie správná či nikoli, ale například v lidské či rostlinné genetice to hraje velkou roli.

Jestliže se fakta zkoumají nezaujatě, není snadné najít případ, kdy se vědci vůči veřejnosti zachovali neeticky. Neexistují žádné doklady (přestože se občas tvrdí opak), že tak učinili například v případě bovinní spongioformní encefalopatie (BSE, též nemoc šílených krav – pozn. red.) ve Spojeném království a jinde, nebo třeba ve skandálu s krví infikovanou HIV.

Nejjasnějším případem nemorálnosti vědeckého výzkumu bylo eugenické hnutí. Jeho vědecké předpoklady, totiž že většina lidských vlastností (žádoucích i nežádoucích) je dědičná, měly zásadní význam. Vědci, kteří v tom byli angažováni, však naprosto selhali při zhodnocení spolehlivosti svých idejí nebo při zvážení důsledků. Ba co hůř – zdá se, že jejich závěry byly vedeny tím, v čem spatřovali žádoucí sociální závěry. V protikladu k tomu se spojenečtí vědci, kteří konstruovali atomovou bombu, zachovali morálně a svým společenským závazkům dostáli tím, že své vlády informovali o možných důsledcích atomové teorie. O tom, že se zkonstruuje bomba, rozhodli politici, nikoli vědci. Měli by vědci mít právo dělat taková rozhodnutí sami? Němečtí eugenikové si měli uvědomit konflikt mezi jejich odpovědností jako vědců a občanů.

Jak by se tedy měli vědci chovat, když se ocitnou v konfliktu mezi svou osobní vědeckou odpovědností a odpovědností vůči těm, pro které pracují? Měl by vědec zaměstnaný státem dovolit svým nadřízeným, aby před veřejností utajili nebezpečí z pojídání některých potravin? A jaký by měl být etický postoj vědce, který pracuje pro chemickou společnost a je přesvědčen, že výrobek je nebezpečný, avšak zaměstnanecká smlouva ho zavazuje k mlčení o podstatě výzkumu? Ani v jednom případě by se neměly podceňovat problémy hodnocení rizik, což je samo o sobě složitá záležitost. Problém se neliší od problému účetního, který objeví korupci: jestliže se nic nestane ani poté, co záležitost oznámí svému nadřízenému, musí jednotlivec učinit velmi závažné rozhodnutí. Vědec, právě tak jako kdokoliv jiný, se má snažit, aby nebyl slepým nástrojem svých zaměstnavatelů.

Genetická pornografie

Již samotný termín „genetické inženýrství“ vyvolává obraz Frankensteina a jeho monster – Mary Shelley byla neúmyslnou ďábelskou patronkou genetiky. Tato tradice je dobře známá z literatury (Konec civilizace, Ostrov doktora Moreaua ad.) a nejnověji se projevuje v dílech jako Jurský park či Godzilla. Média si toho jsou vědoma a často podávají zprávy, které označuji termínem „genetická pornografie“ – bývají přizdobeny tak, aby buď pošimraly, anebo poděsily. Ohavným příkladem je široce rozšířený obrázek myši s „lidským“ uchem na zádech – tedy s kusem jakéhosi chrupavčitého materiálu. Noviny otiskují senzační a neospravedlnitelné titulky, jako je např. idiotský titulek „Frankensteinovy potraviny“ v souvislosti s geneticky modifikovanými organizmy ve Spojeném království.

Užití genetického inženýrství vyžaduje značné znalosti a – což je dokonce důležitější – peníze, k nimž se vědec mnohdy těžko dostává. Náklady na užití genetiky a molekulární biologie stavějí veřejný sektor před obtížnou volbu: nové léčebné postupy, vyžadující složitou technologii, nemohou být poskytnuty všem. Měly by existovat nějaké principy přidělování a to vytváří závažná morální a etická dilemata. A uvažovat o nich je cennější než uvažovat o dilematech vytvořených genetickým inženýrstvím apod.

Nebezpečí genetiky

Jaká nebezpečí pro společnost tedy genetika představuje? „Bioetika“ je rostoucí obor činící si nárok na nastolení této otázky, ale člověk by k ní měl přistupovat obezřetně, neboť bioetici mají zájem na vyhledávání obtíží. Přesto bioetika přinesla cenné výsledky, např. doporučení v problematice experimentů s lidskými zárodky ve Spojeném království a práv plodu. Pokroky genetiky však vyvolávají málo nových etických otázek – nevyskytly se žádné další problémy ve vztahu k současné hysterii kolem klonování.

Některé z obecných obav kolem klonování (např. produkce obrovského množství geneticky identických jedinců) jsou zatím sotva něco víc než sci-fi. Je zábavné sledovat moralisty, jak od popírání vlivu genů na inteligenci či na chování kotrmelcem dospějí až k tvrzení, že chování klonovaných jedinců bude zcela určeno jejich individuálním genetickým vybavením. Zatím je riziko abnormalit při klonování lidí veliké, a tak by se do něj nikdo neměl pouštět. Doufám, že žádná matka nebude tak nemoudrá, aby se k němu nechala přemluvit. Genová terapie (zavedení genů k vyléčení genetické choroby, jako je cystická fibróza) má rizika jako všechny nové léčebné postupy. Mohou se docela dobře vyskytnout problémy s pojišťováním a testováním, liší se však nějak od problémů spojených s lidmi považovanými za osoby s vyšším rizikem získání aidsu či propuknutí rakoviny?

Geneticky modifikované potraviny vzbudily převeliký zájem veřejnosti a zdá se, že není jiná možnost než se spolehnout na to, že regulační orgány posoudí jejich bezpečnost (jako to dělají s ostatními potravinami). Spotřebitel má právo výběru a uspokojivý výběr znamená buď důvěru, anebo znalosti. Obojí je však podmíněno tím, že každý dodržuje pravidla kontroly a že je úplně odhaleno, co v potravinách je. Úlohou zákonodárců je zajistit, aby tato pravidla byla přísně dodržována. Podobně jako je tomu u léků, musí být i každá nová geneticky modifikovaná potravina posuzována jednotlivě. Není k tomu vhodný výzkum z pověření vlády, provozovaný ve státních laboratořích, jestliže má důležité následky pro veřejné zdraví a vládní politiku. Při provozování vědy je podstatné vystavit veškeré získané vědomosti kritice ostatních. Hlavním poučením ze zkušenosti s BSE je, že otevřenost je nade vše.

Další obavy se vztahují k tzv. tyranii znalostí, která vzniká – jak tvrdí Ian Kennedy – vnucením volby, k níž není nikdo z nás připraven ani duchovně, ani intelektuálně. Dvojice pak může být postavena před obtížné rozhodování o prenatální diagnóze genetických chorob – konkrétně před volbu, zda ukončit těhotenství či nikoli, anebo zda informovat sourozence o možných genetických rizikách, jichž si nejsou vědomi. To jsou velké problémy, věřím však, že lidskou schopnost vypořádat se s těžkými rozhodnutími (pokud člověk chápe podstatu problému) není třeba podceňovat. Koneckonců volba zda hledat vědomosti zůstává na jednotlivci. Většina etických problémů v medicíně může být nejlépe vyřešena tím, že se uváží právo těch, jichž se problém týká, rozhodnout o své vlastní budoucnosti.

Cenzura

Existují nějaké oblasti vědy, které jsou sociálně tak citlivé, že bychom se jim měli vyhnout, anebo je dokonce zakázat? Jednou z nich je asi genetický základ inteligence, a zejména možnost vazby mezi rasou a inteligencí. Existují, jak to dovozoval literární kritik George Steiner, určité příkazy pravdy, které by nakazily jádro politiky a nevyléčitelně by otrávily již beztak napjaté vztahy mezi společenskými třídami a těmito komunitami? Stručně řečeno jsou před běžným výzkumem dveře, které by měly být označeny „Otvírat tyto dveře je nebezpečné“.

Nebezpečí vnímám, ale příliš si cením otevřenosti vědeckého výzkumu, než abych takovou poznámku přijal. Trvám na rozdílu mezi znalostí světa a tím, jak je jí užito. Takže na Steinerovu otázku musím odpovědět negativně, ovšem za předpokladu, že vědci dostojí svým závazkům vůči společnosti. Čím lépe porozumíme světu, tím větší šanci máme vybudovat spravedlivou společnost. Neměli bychom se možnosti užít vědecké ideje ke konání dobra vzdát jen proto, že někdo může tutéž ideu užít ke konání zla. Neexistuje vědomost, kterou by nebylo možné použít k špatnému cíli.

Jakmile jednou začneme cenzurovat získávání objektivních znalostí, ocitneme se na nejpříkřejším z možných srázů. Vědci nemohou jednoduše předvídat sociální a technické důsledky výzkumu. Kdysi se říkalo, že rádiové vlny nebudou mít žádný praktický význam, a lord Rutherford se proslavil výrokem, že využití atomové energie je nesmysl. Ti, kdo zkoumali rezistenci některých bakterií vůči virové infekci, nepředvídali objev restrikčních enzymů, bez nichž se neobejdeme při stříhání DNA, a které tedy tvoří základ genového inženýrství.

Těm, kteří pochybují, zda veřejnost či politici jsou schopni učinit „správná“ rozhodnutí o vědě a jejich aplikacích, doporučuji radu Thomase Jeffersona: Nevím, komu bezpečněji svěřit svrchovanou moc ve společnosti než lidem samotným, a jestliže je nepovažujeme za dostatečně osvícené, aby to vykonávali se zdravou uvážlivostí, pak náprava nespočívá v tom, že jim tuto moc odejmeme, ale je třeba informovat jejich vedení.

Jak však zajistíme, aby se veřejnost podílela na rozhodování a aby vědci, doktoři, inženýři, bioetici a jiní experti, kteří musí být při tom, nečinili rozhodnutí, jež by byla výhodná pro ně? Jak zajistíme, aby vědci uznali společenský závazek zveřejnit důsledky své práce? Musíme se spolehnout na naše demokratické instituce: na volené představitele; na svobodná, vitální, a přesto odpovědná média; na zaujaté skupiny a na badatele samotné. Státní a mezistátní komise, které vyhodnocují etické otázky vztahující se k aplikacím vědy a které prosazují veřejné diskuse, jsou beze vší pochybnosti cenné. Lze si lámat hlavu, co by takové komise řekly, kdyby jim veřejnost navrhla pohodlný způsob dopravy, avšak za cenu (jen ve Spojeném království) více než 3000 životů ročně, přes čtvrt milionu zraněných a nevyčíslitelného znečištění. Kde by byli automobiloví etici?

/Nature 398, 281–282, 1999 přeložil Ivan Boháček/