Vědci musí přemostit komunikační propast

[...] Wolpert¹⁾ nás informuje, že vědci mají „specializované znalosti toho, jak svět funguje, které ostatním nejsou tak snadno dostupné“. Ve skutečnosti nám vědci ukazují aspekt, jak se může o světě uvažovat, že funguje. To se vztahuje na partikulární způsob myšlení, který má dostatek společných principů dovolujících myšlení a diskusi skupiny. Velkou silou této metody je její predikční schopnost a její potenciál pro použití ve všem od kosmických raket po geneticky modifikované obilí.

Ale vědecká metoda nám neříká – jak věří Wolpert – „jaký svět je“. Co vědcům dává jejich zvláštní hlas a moc, není „pravda“ jejich teorií, ale použití těchto teorií v technice.

Moc je nebezpečná a tak – potenciálně – je nebezpečná i věda. Nikoli proto, jak Wolpert pohrdavě předkládá, že naše stupidní kultura se obává poznání, ale proto, že se vědci zdají být neschopni pochopit nevědce. Chápání vědců je omezeno tím, že každý z nich má úzce specifický přístup k životu. Nebo – abychom parodovali Wolperta – nevědci mají nespecializované vědomosti o tom, jak svět funguje, a ty vědcům nejsou dostupné. Často pokusy vědců komunikovat s nevědci jen posilují rozdělení: ti, kteří se zajímají o vědu, s radostí popularizují; a ti, které věda nezajímá, nepopularizují.

Věda je tudíž nebezpečná, protože s převážnou částí své uživatelské základny nemá žádný kontakt a z určitých hledisek má blízko k tyranii. Neboť vědci se k nevědecké většině příliš dlouho chovali povýšeně a projevovali malý zájem o její výhrady. Panovačné „je zásadní uznat“ ve Wolpertově článku náleží minulosti. Vědci sami sebe zahnali do kouta svou neschopností vidět, že ostatní lidé mají legitimní právo nedívat se na svět vědecky, a také svými chabými sociálními schopnostmi. Ve vědě je ctnost být někde mezi energickým, blahosklonným a arogantním. Když se však snažíte zprostředkovávat vědu, je to katastrofa.

Od nemoci šílených krav po geneticky modifikované plodiny vědci selhávají v přesvědčování. Nejsouce již schopni chápat řeč a touhy svých spoluobčanů, posouvají se z pozice zvídavé okrajové skupiny do pozice zranitelné menšiny. Věda je užitečná a svět, který odhaluje, je úžasný. Avšak Wolpert a my ostatní musíme pochopit, že vědci nemohou nadále diktovat světu. Je zásadní si to uvědomit.

Wolpertův komentář se zdá být docela naivní. Vezměme klíčový bod údajně neutrálních „znalostí“ poskytovaných vědou. Wolpert říká „Je zásadní uznat, že spolehlivé vědecké znalosti nemají žádnou etickou hodnotu. Věda nám říká, jaký svět je.“ Z toho odvíjí celý zbytek argumentů v článku – o realitě nemůžeme diskutovat, můžeme ji pouze přijmout. Tato klíčová myšlenka je sama o sobě nebezpečná. Mělo by být zřejmé, že všechny znalosti jsou získané, že tedy jsou směsí „reality“ a našeho vlastního způsobu chápání. Jsou brýlemi, kterými pozorujeme – a pokřivujeme – realitu. Tyto „brýle“ zahrnují redukcionizmus (viz ²⁾ s jednoduchými příklady z biologie) a nutnost vytvořit stabilní entity, které odolávají kontroverzím (černé skříňky ³⁾, ⁴⁾) a rychle obíhají vědeckými sítěmi. ³⁾

Abych užil hrubou analogii, věda shrnuje realitu podobně jako fotbalový výsledek shrnuje dvě hodiny emocí, promarněných příležitostí a omylů rozhodčích. Každý fanoušek ví, že skóre nevyčerpává hru, že nám dovolí pouze vytvořit ligovou tabulku. Podobně se věda rozhodne extrahovat z reality ty rysy, které nám dovolují budovat teorie, a to vyžaduje pokročilou techniku a specifickou sociální organizaci. Vědění poskytované vědou pochází z toho, jaký svět je, ale také ze způsobu, který věda zvolila k jeho pojednání. Věda je propletena s technikou a argument, že „věda je čistá, pouze její (technické) aplikace mohou být špatné“, nemusí být v těchto nedůvěřivých časech přesvědčivý na dlouho.