Správná vědecká praxe

V roce 1998 vyšla v Německu kniha Návrhy k zajištění správné vědecké praxe, ¹⁾ která shrnuje výsledky práce mezinárodní komise „Sebekontrola ve vědě“ Německého badatelského společenství. Mimo jiné se zabývá opakem správné vědecké praxe – vědeckou nepoctivostí a špatným vědeckým chováním. Návrhy jsou určeny především německým vysokým školám a výzkumným ústavům, protože jejich prvořadým úkolem je zabývat se vědou, výzkumem a výchovou vědeckého dorostu.

Pravidla správné vědecké praxe se zabývají především obecnými principy vědecké práce, spoluprací a odpovědností v pracovních skupinách, péčí o vědecký dorost, zajištěním a uchováváním primárních dat a publikační činností. Proto si vysoké školy a mimouniverzitní výzkumné ústavy mají vypracovat pravidla, a ta mají být pevnou součástí výuky a výchovy vědeckého dorostu. Žádá se, aby zkušení vědci podporovali etické jednání příkladem i slovem.

Vedení každé vysoké školy či výzkumného ústavu má odpovědnost za to, že úkoly spojené s řízením, dohledem, řešením konfliktů a zajištěním kvality vědecké práce jsou jednoznačně určeny a že to vše je bráno vážně. Podle komentáře: Každý vědec má odpovědnost za své vlastní jednání. Kdo na sebe vzal povinnost vedoucího, nese zároveň odpovědnost za poměry v celém útvaru, který mu podléhá. Vysoké školy a výzkumné ústavy se mají zabývat výchovou, vzděláním a podporou vědeckého dorostu a k tomu potřebují závazná pravidla. Všem mladším pracovníkům, a zejména doktorandům, by měla být zajištěna přiměřená péče. Každý doktorand musí mít svého hlavního školitele. Doporučuje se, aby kromě něj měl ještě dva zkušené vědecké pracovníky, kteří by sledovali jeho pokroky v práci a poradili mu v konfliktní situaci (nemuseli by být z jeho pracovní skupiny). Alespoň jednoho z nich by si měl zvolit sám.

Vysoké školy a výzkumné ústavy by měly mít nezávislé důvěrníky, na něž by se jejich spolupracovníci obraceli v konfliktních případech nebo v otázkách pravděpodobně chybného vědeckého jednání. Takovou osobou může být na vysoké škole prorektor pro vědu a vědecký dorost, v mimouniverzitních vědeckých ústavech člen vedení. To však neznamená, že by se příslušníci vysokých škol a výzkumných ústavů nemohli obrátit bezprostředně na příslušného ombudsmana.

Vysoké školy a ústavy mají mít stanovena kritéria k posuzování výkonnosti a hodnotnosti svých pracovníků tak, aby originalita a kvalita měly přednost před kvantitou. Pro každého vědce je výhodné, když zná podmínky své práce a její hodnocení. Vzhledem k tomu, že publikace jsou nejdůležitějšími produkty jeho práce, jsou i jejími důležitými ukazateli. A tak produktivita měřená počtem publikací za čas vede někdy k publikování podle principu „nejmenší publikovatelné jednotky“, k podvojnému publikování atd. Počítání publikací ani sledování faktoru impaktu samy o sobě nejsou náležitými formami hodnocení výkonu.

Data, která byla základem publikace, musí být 10 let uchovávána na trvalých bezpečně uložených nosičích v ústavu, v němž vznikla (mimo jiné proto, že primárním testem vědeckého výsledku je jeho reprodukovatelnost). Při vyšetřování chybného vědeckého jednání totiž zvlášť často zmizí původní data včetně podmínek, za nichž byla získána.

Na výtky chybného vědeckého jednání mají být vysoké školy i výzkumné ústavy připraveny. Měl by být ustanoven příslušný orgán, jehož pravidla by obsahovala:

• definici skutkové podstaty chybného vědeckého jednání (vymýšlení a falšování dat, plagiátorství, porušení důvěrnosti),
• příslušnost a termíny k projednávání,
• pokyny jak vyslechnout zúčastněné a postižené,
• sankce, náležitosti k uložení sankcí.

Takové vnitřní předpisy jsou podřízeny zákonnému disciplinárnímu a pracovnímu právu a jejich uplatnění vyžaduje značnou míru právních zkušeností. Proto se požaduje, aby Konference rektorů vypracovala vzor jednacího řádu. Výzkumným ústavům, které nejsou součástí větších organizací, se doporučuje, aby si vytvořily vlastní postupy, jak budou obvinění z chybného vědeckého jednání projednávat. Totéž platí i pro odborné vědecké společnosti (za příklad se dává Společnost německých chemiků).

Autoři vědeckých publikací mají společnou odpovědnost za jejich obsah, je vyloučeno „čestné autorství“. Vědecké časopisy by ve svých směrnicích pro autory měly dát najevo, že se řídí mezinárodně uznávanou praxí. Je třeba, aby recenzenti zachovávali diskrétnost a byli nezaujatí. Vychází se z toho, že vědecké publikace jsou prvotním prostředkem, jímž vědci skládají účet ze své práce.

Organizace podporující výzkum mají mít jasná pravidla, jak se podává žádost a co následuje v případě nekorektních údajů. Žadatelé mají být chráněni před zneužitím údajů, které uvedli. Ti, kdo obdrželi finanční podporu, musí závazně přijmout zásady správné vědecké práce.

Zařízením, jež se doporučeními neřídí, nemají být udělovány podpůrné prostředky. Podpůrné organizace mají své čestné (neplacené) znalce zavázat k diskrétnosti a specifikovat svá kritéria. Základem rozhodování nemají být kvantitativní kritéria (faktor impaktu). Materiály sloužící jako podklady k vypracování posudku jsou přísně důvěrné, je naprosto vyloučeno informovat o nich někoho dalšího. Znalec, jemuž by bylo prokázáno zneužití důvěrných informací, již tuto funkci nikdy nesmí vykonávat.

Poslední doporučení v knize žádá, aby Německé badatelské společenství ustanovilo nezávislou instituci ombudsmana nebo máločlenného grémia, která by byla schopna kterémukoli vědci poradit, podporovat správnou vědeckou praxi a být nápomocna v případě jejího porušení. O své činnosti by každoročně informovala veřejnost.

Některé problémy vědecké práce se v knize probírají z obecného, právního i filozofického hlediska, viz například: Bádání je v ideálním smyslu hledáním pravdy [...] Dnes se provádí se zřetelem na užší (vnitřněvědecké) a širší (společenské) sociální souvislosti. Věda jako zaměstnání vede k produkci vědění. S tím souvisejí problémy s publikováním, kvantitativním hodnocením výkonu, což může vést k „citačním kartelům“. Též je zmíněn vztah mezi právními a vědeckými normami. Zajímavé je srovnání se zkušenostmi z USA, Dánska (to mělo jako první z evropských zemí Grémium k projednávání výtek vědecké nepoctivosti) a Velké Británie.

A co my?

Univerzita Karlova, Vysoká škola chemicko-technologická, Akademie věd ČR ani Grantová agentura ČR etickou komisi nemají. Fakultní etickou komisi má zatím pět lékařských fakult, Farmaceutická fakulta a Přírodovědecká fakulta UK. Podle zákona 111/1998 mají mít vysoké školy a fakulty disciplinární komise (§ 13 a 31) a disciplinární řády (§ 17 a 33), které projednávají disciplinární přestupky studentů. O disciplinárních přestupcích pojednávají § 64 až 67. O disciplinárních přestupcích zaměstnanců VŠ se zákon nezmiňuje.

Česká společnost chemická nemá etickou komisi, ale protože je členem Registrační komise evropských chemiků (ECRB) a spolurozhoduje o udělení titulu evropský chemik, cítí se zavázána dodržovat pravidla jednání evropského chemika, která ECRB vydala.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ve spolupráci s Radou vlády ČR pro výzkum a vývoj připravily návrh národní politiky výzkumu a vývoje, jehož součástí jsou i morálně-etické aspekty směřující k zlepšení právních předpisů a k formulaci kodexů morálky ve vědě v souladu se zeměmi EU a NATO. Návrh obsahující mimo jiné etický kodex vědce a etický kodex či etická pravidla pro vědecké instituce byl již předložen vládě a schválen.

Stručnější obsah Návrhů k zabezpečení dobré vědecké praxe publikoval prof. L. Pospíšil v Bulletinu Grantové agentury ČR 6, 23–24, 1998/4, a to – pokud jsem zjistil – bez jakéhokoliv ohlasu.

Sám jsem měl několik přednášek na téma „etické problémy vědecké práce“. Bylo zajímavé, že následující diskuse se vždy točily okolo obecných otázek pravdy, její verifikace či falzifikace. Navzdory mé snaze se nediskutovalo o etických problémech ze života.

Položme si několik otázek. Je malý zájem o etické problémy u nás způsoben tím, že zde tyto problémy nejsou? Nepotřebujeme etické komise proto, že by neměly co řešit, nebo proto, že by se na ně nikdo neobrátil, neboť by stejně nic nevyřešily? Proč není zájem zřídit funkci ombudsmana? Podobných otázek by mohlo být více. Jak bychom na ně odpověděli? ¨