Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Platí na Internetu právní řád?

 |  5. 3. 1999
 |  Vesmír 78, 126, 1999/3

Dnes jsem si přečetl, že na celém světě je již okolo 150 milionů uživatelů Internetu. To je nemalé číslo a dnes a denně se můžeme přesvědčovat, jak se Internet pomalu ale jistě dostává do všech oblastí našeho života. Prodírá se pomalu nejen z technických a finančních důvodů, ale také proto, že je obtížně poměřován právními řády prakticky všech zemí, které s něčím takovým, jako je Internet, doposud nepočítaly.

Problém začíná již v tom, že Internet můžeme a musíme chápat jako „Síť“ neboli „síť sítí“. Technicky je to soustava serverů, komunikací a k nim připojených počítačů, organizačně jsou to provozovatelé jednotlivých páteřních sítí a podsítí, zprostředkovatelé připojení (provideři), uživatelé apod. Internet jako celek nemá majitele – je to prostě živel! Pravděpodobně bychom dokázali najít majitele jednotlivých kousků sítí a serverů, ovšem nenajdeme žádnou právnickou ani fyzickou osobu, která by byla naším partnerem za Internet jakožto takový; z toho vyplývá jeho neuchopitelnost a obtížnost „vtěsnat jej“ do běžného právního řádu (především co se závazkových vztahů týká). Po tom, co již bylo řečeno, lze s trochou nadsázky vyslovit kacířskou myšlenku, že Internet jako takový právně neexistuje, přesněji řečeno nemůže nabývat práv ani se zavazovat (viz ust. § 18, odst. 1 obč. zákoníku).

Právně bude přesnější, jestliže budeme internet chápat jako médium, respektive službu poskytovanou s využitím tohoto média. Vycházíme-li ze základních právních principů, právní režim se bude řídit dvěma principy: 1. prioritní je princip teritoriality, tedy rozhodné právo bude vždy právo země, kde je služba poskytována (zřejmě tímto místem bude sídlo serveru); 2. sekundární bude právo upravující službu (druh činnosti), která se takto uskutečňuje. Správně by se bez ohledu na technické provedení – vlastní médium – měly vztahovat na Internet stejně jako na jiné způsoby zprostředkování a zpracování dat obecné normy typu občanského a obchodního zákoníku, autorský zákon atd., jakož i speciální předpisy pojednávající např. o telekomunikacích, o hromadných sdělovacích prostředcích, o bankách, o loteriích a jiných hrách apod. Jistým problémem bude ale stanovit které normy, přesně řečeno kterého státu. Pro překročení hranice prostřednictvím Internet neexistuje ani pasová, ani celní kontrola, nepotřebujeme vízum a v podstatě ani nevíme, kdy, zda a jakou hranici jsme právě překročili. Možná by byla řešením nějaká mezinárodní úmluva, podobně jako je tomu u moře nebo kosmického prostoru (právě mezinárodní právní úprava moří a oceánů by mohla být dosti inspirativní, protože zde je – nepochybně vzhledem k tisíciletým tradicím – úprava daleko podrobnější než u kosmického prostoru).

Problémem číslo dvě je, že v jednotlivých speciálních případech lze obtížně definovat i věcnou, natož právní stránku věci. Internet svou mnohotvárností, kdy se v jeden a tentýž okamžik tváří jako pošta, noviny, telefon, rozhlasový či televizní přijímač nebo nákupní středisko, nikterak neulehčuje situaci zákonodárcům, kteří jdou obvykle až v třetím sledu, za technology a ekonomy.

Problémem číslo tři, a možná problémem nejdůležitějším, je organické začlenění elektronické formy komunikace (evidence, dokumentace, důkazů…) do právních řádů. I když by některé dosavadní právní normy mohly výkladem připustit tuto možnost, v evropském pozitivistickém přístupu k právu bude nutné elektronickou komunikaci jmenovitě zakotvit v právních normách, jinak budou existovat stále pochyby o dokazatelnosti a vymahatelnosti elektronických transakcí.

Potřebujeme proto zevrubnou analýzu našeho právního řádu z hlediska moderních technologií; je třeba nejen vytvořit zákony nové – např. o digitálním podpisu, ale provést revizi stávajících zákonů z hlediska přípustnosti duality papírové a elektronické formy. Nynější legislativní situace je bohužel v tomto směru inertní. Podle technické vyspělosti předkladatele navrhovaný zákon buď „nepapírová“ média bere na vědomí, nebo ne. Přitom by bylo z čeho vycházet: existuje například vzorový zákon o elektronickém obchodu (UNCITRAL) a některé země již do svých právních norem zakotvily pojmy jako „digitální podpis“ nebo „certifikační autorita“. Již několik let marně navrhuji, aby se členem legislativní rady vlády stal specialista, který by všechny projednávané právní předpisy posuzoval výlučně z hlediska nových informačních technologií, tedy aby zákony byly technologicky zcela nezávislé. To by prospělo Internetu, elektronickému obchodu i dalším aplikacím v budoucnosti.

Jsem přesvědčen, že pokud se používání Internetu nestane součástí mezinárodního právního řádu (přinejmenším mnohostranných úmluv, možná i vzorových zákonů aplikovaných do národních legislativ), bude jeho právní stránka stále obtížně definovatelná, což neposlouží ani rozvoji elektronického obchodu, ani elektronické komunikaci. Možná právě proto dnes na Internetu vydělávají především ti, kdo jiným vysvětlují, jak budou báječně na Internetu vydělávat.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Počítače, internet
RUBRIKA: Glosy

O autorovi

Vladimír Smejkal

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné