Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Neveselé kapitoly o vědě a moci II.

(Albertov č. 5, první část)
 |  5. 5. 1998
 |  Vesmír 77, 347, 1998/6

Návrat z lesa

Bylo to 12. května 1945. Dlažba se třpytila v prudkém odpoledním slunci tisíci drobných střípků. Šel jsem zas po dlouhých měsících ulicemi hlavního města, které teď páchlo naftou, spálenou v motorech. Na obrubnících chodníků mělo čerstvé šrámy po tankových pásech, rozbořené domy a vytřískaná okna po bombách, co tady vybuchly jako poslední v téhle válce. Ulice na předměstí se zdály nekonečně dlouhé, ale byl jsem rád, že už jdu a že už nesedím v polorozpadlém automobilu, který nás, a bylo nás na tu trosku šest, vezl hodiny a hodiny z lesů. Ale tak docela konec to přece ještě nebyl. V příkopu bylo převržené nákladní auto, plné ruských vojáků; šest mrtvých leželo na kraji silnice pod těžkými zelenými plášti a všichni byli bosí. Poslední živý, co ho nakládali do sanitky, měl rozdrcenou pánev a strašlivě křičel bolestí. Podél silnice tryskem pádil osedlaný ryzák bez jezdce, třmeny ho bily do boků, letěl jako šílený pořád kupředu po silnici rovné jako šňůra s vysokým lesem po stranách, až zmizel na obzoru, tam, co se silnice překlopila přes svah. Když jsme tam dojeli, a pak sjížděli do širokého údolí, viděl jsem ho ležet mrtvého na kraji lesa a u něho vojáka se samopalem. Břicho mrtvého koně je neuvěřitelně veliké.

Občas nás zastavovaly hlídky a museli jsme objíždět stojící tanky a obrněné automobily. Nakonec mě vysadili na okraji města. Šel jsem dlouhými ulicemi předměstí, posypanými střepinami skla, a myslel jsem si, jestli tohle vůbec někdy někdo bude schopen uklidit. Jak jsem se blížil ke středu města, bylo tam víc a víc tanků a na nich, na pancéřích, spali dohola ostříhaní vojáci. Tu a tam bylo slyšet harmoniku a zpěv.

Šel jsem a šel až na hlavní náměstí se sochou patrona na koni a s kyticemi na soklu. Kde jsem tu první noc přespal, na to se už nepamatuju. Druhý den ráno jsem se konečně zastavil na začátku ulice lemované akáty, co vede do univerzitní čtvrti. Albertovský kampus!

Tohle byla chvíle, na kterou jsem se těšil po celých šest dlouhých válečných let. Až už tady nebudou ti, co nás odtud jednou na podzim v listopadu vykopali jako mizernou sebranku. Museli jsme se schovávat, a když jsme se nechtěli vzdát své práce, museli jsme ji dělat tak, aby to neviděli, pod nenápadnou firmou. Od vědy ve světě nás dělily vybuchující bomby, světlomety, gestapo a ostnatý drát koncentračních táborů, stanná práva a popravy, a na konci války hlad. Když jsem tudy za války musel někdy projít, stáhl jsem se ještě víc do sebe a díval jsem se raději na zem než na okna laboratoře, kterou jsem důvěrně znal a kde tehdy byli cizinci. Vykročil jsem zvolna, abych tuhle chvíli prožil jak se nejvíc dá, a vychutnával jsem každou minutu, jak jsem se blížil k našemu ústavu s velkou rotundou. Albertov, číslo 4!

Bylo tam pár známých a ti mi řekli, že mám jít naproti do ústavu přes ulici, že nám ho přidělili po Němcích. Albertov č. 5. Bože můj, celou budovu! Tolik místa! Znám ji jen zvenčí.

Klika staré, velké budovy povolila snadno, ale když jsem otvíral vrata, zdála se mi velice těžká. „Budeme s tím muset něco udělat,“ říkal jsem si, „až sem začnou chodit studenti.“

Stál jsem ve staré hale s opuštěnou vrátnicí. Bylo tam mrtvé ticho, a když jsem šel dlouhou chodbou v postranním traktu, slyšel jsem ozvěnu vlastních kroků na rozviklaných černobílých dlaždicích. Připadal jsem si jako vetřelec. Po postranním schodišti jsem šel pomalu do prvního poschodí, a když jsem byl asi uprostřed schodů, uslyšel jsem odněkud zdola klapnutí dveří. Zbystřil jsem sluch. Po špičkách jsem šel zpátky do přízemí, a pak pomalu, krok za krokem, do sklepa. Svítila tam jen malá žárovka a já jsem stál a čekal. Z chodby vedlo několik dveří natřených hnědou barvou. Jedny se otevřely a vyšel z nich bělovlasý kulhavý stařík v šedivém plášti. Zamžikal očima do světla, pak mě uviděl, zastavil se, na chvíli sklopil hlavu, znova se na mě podíval a řekl: „Doktor?“

„Ano,“ odpověděl jsem.

„Čech?“

„Samozřejmě!“

Přišoural se ke mně a podával mi ruku. „Jmenuju se Svoboda. Byl jsem tady celou válku a jsem rád, že už je to za námi.“

Vytáhl z kapsy obrovský svazek klíčů. „Zrovna jdu na zahradu trochu okopat pivoňky. Už hodně nasazujou na květ.“

Říkal jsem si, že člověk, který okopává v téhle době pivoňky, asi po mně nebude střílet, a tak jsem odložil opatrnost.

„Podívejte se, pane Svobodo, tramvaje nejezdí, a tak mám v nohách už dost kilometrů. Jestli proti tomu nic nemáte, tak si někde sednu a počkám, až to dorejete. A pak bych se tady trochu rád podíval. Nebyl tu ještě nikdo? Myslím z nás, Čechů z univerzity.“

„Ne, nebyl.“

„Víte,“ dodávam skoro jako na omluvu: „My tady teď začneme pracovat.“

„To je moc dobře, že se začne zas s něčím rozumným,“ říká pan Svoboda v chodbě v přízemí, kam jsme zatím došli, a otvírá jedním klíčem z toho obrovského svazku dveře do místnosti, která je napůl kancelář a napůl laboratoř, s okny do zahrady.

„Tadydle sedával moc slušnej člověk. Taky to nikam nedotáh’. Byl docentem a bylo mu už přes padesát. Ale uměl. A nemohli ho postrádat, poněvadž ti všichni kluci, co tady vládli, neměli o vědě ani páru. Ale byli příslušníci Strany a taky SS. Tak si tady sedněte a já za chvilku přijdu. Moc toho ale asi tady nenajdete. Byl tady lazaret SS a co tady za něco stálo, tak to už dávno odvezli.“ A vyšoural se zas ze dveří.

Sedl jsem si. Bolely mě nohy a ta židle byla taková příjemná veteš, vypletaná tenkým rákosovým pletivem, s kulatým opěradlem. Vysoká zamčená skříň se skleněnými výplněmi, kterými bylo vidět dovnitř, byla plná přístrojů a všechny měly u inventárních čísel žlutou značku. Dva nebo tři mi připadaly známé. Šel jsem se podívat blíž. Ovšem! Byl to ten galvanometr, co jsem s ním pracoval před válkou. Zase jsem si sedl a dál jsem se díval okolo. Napravo na zdi vedle okna byl pěkný starý rámeček a v něm ohavná barvotisková pohlednice s obrazem Führera. Už jsem se na něj nechtěl dívat, zvláště ne dnes, a tak jsem sundal ten rámeček ze zdi, vzadu byl chatrný kousek krabice od cukru, a tak jsem tu pohlednici bez obtíží vyndal a hodil do koše na papír.

Je tu takový klid, člověk by ani nevěřil, že je jen pár dnů po válce a že se možná ještě někde střílí. Z okna je vidět pečlivě pěstovanou zahradu a pan Svoboda okopává, obrývá a uhrabává hlínu kolem mohutných pivoněk. Pak jsem ho viděl, jak pečlivě čistí nářadí, pak ho bylo slyšet někde pode mnou dole ve sklepě, to ho asi ukládá. A za chvíli slyším, jak se blíží po chodbě, klepe a vstupuje, trochu rozpačitě.

„Máte pěknou zahradu, pane Svobodo. Na to, že byla válka, moc pěknou!“

„Však mi to dalo moc práce to zachovat. Ti kluci na mně pořád chtěli, abych tady pěstoval brambory. No, mám jich pár řádek, ale za rohem. Vždycky jsme jim to nějak vymluvili, tady s docentem, co býval v týhle místnosti. To není moje zahrada, to je ústavní, a pan profesor, dej mu pánbůh nebe,“ jmenuje židovského profesora farmakologie, „ji míval moc rád. Chytili ho prej někde v Holandsku. To byl zlatej člověk. A pak, docent! Vydržel to tady skoro až do konce, a potom se rozloučil a že se nějak dostane do Vídně. Měl Prahu moc rád.“

„Poslechněte, pane Svobodo, co je tohle zač, ta skříň tady?“ A ukazuji na tu skleněnou almaru s přístroji, z nichž jsem jeden bezpečně poznal.

„To bylo, když vás naproti zabrali.“

Vzpomněl jsem si, že nám někdy potom kdosi povídal, že po našem ústavu chodil jeden kulhavý docent z německé fakulty v uniformě SA a svou holí s gumovou zátkou na konci mlátil vztekle do našich aparátů. Řekl jsem to panu Svobodovi. Přikyvoval.

„Tomu bych se ani nedivil. Měl český jméno jako já a byl někde ze Sudet. Velikej prevít, kterýho se moc lidí bálo. Ale docent mi taky povídal: ,Svobodo, seberte se, a co se dá, tak z těch ústavů přineste sem!‘ A pak to sám označkoval těma žlutejma značkama a musel jsem to zavřít do týhle skříně k němu. ,Koukejte, nikomu nic neříkejte, že to je tady,‘ povídá. ,To není naše, tak voni na to sahat nebudou.‘ Řikal pořád voni, že k nim jako nepatří.“

„A jak to přežil?“ ptám se.

„Všelijak. To víte, moc uměl, tak ho potřebovali. Zvláště co se týkalo letců. Ale nic víc než docent, když už ten titul měl každej usmrkanec a když si náckové rozdělili profesury po Židech. I na něj už to nakonec bylo dost. Podívejte se,“ otevřel jednu skříň. Byla plná prázdných lahví.

„Víno, nic jinýho nechtěl pít. To tam nahoře, to byste viděl! Ostatně to uvidíte, až vás tam zavedu. Hotová putyka! A zavšivený matrace po tom lazaretu. Nestačil jsem to ještě se ženou uklidit,“ dodal jako na omluvu.

Přistihl jsem se, že jak ho poslouchám, tak se dívám do koše na papír, odkud na mne civí bledé husí oči Führerovy.

„Měl moc rád Prahu,“ říká pan Novotný. „A měl moc přátel mezi Čechy. Narodil se tady. A to víte, s tím se nedá nic dělat.“

Úvahy pana Svobody přerušil zvonek starobylého telefonu na psacím stole. Zvedl jsem sluchátko a tam se ohlásil jeden známý z histologického ústavu naproti. Je to prý moc nutné a mám hned přijít. Našli něco divného a já jsem to tam dřív prý znal.

Zavedli mě do polokruhové haly s galeriemi, vysoké přes dvě poschodí. Tady jsem před deseti lety dostával první lekce z biologie a histologie. Všechno to tu přestavěli. Stovky regálů po stěnách dokola ve všech galeriích nad sebou až ke stropu. Byly v nich desítky tisíc šedivých obálek s nápisem: Institut für Rassenkunde und Rassenmedizin, Deutsche Karlsuniversität Prag. Na každé obálce řádka různobarevných písmen a číslice. Zřejmě dokonalá organizace. Vytáhl jsem z jedné příhrádky jednu, druhou, třetí obálku. Všechny obsahovaly řadu technicky dokonalých fotografií nahých mužů, žen, dětí z profilu i en face na šedivém, bíle čtvercovaném pozadí. Detaily očí, uší, nosu, otisky prstů a chodidel. Všechno pokreslené přímkami a úhly, pečlivě zapsané číslice, značky a rovnice, indexy, další písmena. Několik závěrečných řádek kódovacích symbolů, číslic a písmen v různých barvách. Několik lakonických slov textu. A jména: Jean Savell, Rotterdam, Haakon Johansen, Trondheim, Hans Kaiser, Weiden, Lászlo Balász, Kispest, Kazimier Slowicki, Krakau, Boris Teplow, Kiew. Celá Evropa! A nad tím, nad pancéřovanými dveřmi, jimiž se tam vcházelo a které neměly zvenčí kliku, byl nápis: Eintritt streng verboten! Bůh potěš ty, co tenhle práh překročili! Je to mašinérie přesně pracující, sbírka osobních popisů, takové osobní oddělení, co mele a mele a běží a běží, až do úplného konce. Bezezbytku, dokonale, podle daného schématu. Tajné, supertajné. Prosévá to potenciální nepřátele moci. Pochytá je nejdřív a změří jim jejich tělesné a duševní kvality. Z nich pak vyvozuje oddanost nastolenému zřízení podle pravidel určených někde nahoře, podle pravidel odvozených z centrálního dogmatu o nadřazenosti a podřazenosti lidí. A tahle mašinérie tady je měří, kategorizuje, třídí a značkuje. Žádoucí – nežádoucí. Jakýsi automatizovaný poslední soud, kde vševědoucí Bůh byl nahrazen křížencem mezi dogmatem a mocí, a jako prostředek užívá jakousi biologickou technologii. A nakonec jsou z toho předsíně plynových komor! Ty komory jsme tehdy viděli denně v novinách, ale tuhle jejich předsíň nikdy.

Tenkrát jsem si říkal: „Bože na nebi, už nikdy víc takovéhle tajné archivy o lidech, archivy, co obsahují jejich popisy čekající na soudce, kteří se sami nastolili jako vševědoucí a vševládnoucí, vyslovující konečné rozsudky opřené o pavědu brožurek, jež byly prohlášeny za všeobecnou moudrost tohoto zplanělého, netečného, sobeckého, k opravdovému vědění zády obráceného světa.“

Dnes vím, že takové seznamy přišly znovu. Změnil se jenom jejich klíč. A vím také, že na konci takové cesty nemohlo přijít nic jiného než znovu nedůvěra, hrůza, krev, šibenice, hlaveň pistole v týle, a pak už jen lidský popel, rozsypávaný tajně v noci na mrtvý asfalt pokrytý vrstvou ledu. Nedovedu však pochopit jediné. Jak se stalo, že národ, můj národ, který prošel tímto předpeklím, za několik let potom připravil předpeklí stejného druhu sám sobě.

Za krátký čas potom, když jsem přišel znovu na Albertov, byli jsme zaplaveni vlnou studentů. Byly jich tisíce, a znamenalo to přednášky, kurzy a praktika od rána do noci. Trvalo to až do Vánoc.

/pokračování/

Patnáct rad budoucím kantorům

  1. Nemáte-li rádi děti, neučte. Běžte od toho. Jsou i jiná povolání, kde můžete zbohatnout.
  2. Máte-li rádi děti a kantořinu, učte! Jinde sice zbohatnete daleko dřív a pohodlněji, ale určitě nezažijete tolik radosti.
  3. Chvalte, chvalte, chvalte! Uchvalte se třeba k smrti. Říkejte svým žákům, jak jsou skvělí a chytří a slušní. A oni budou.
  4. Buďte nekonečně trpěliví. Co nechápe Pepíček dnes, pochopí třeba zítra. Nebo za půl roku. Nebo vůbec ne. No a co?!
  5. Odpouštějte. Odpustit se dá všechno. Nebo skoro všechno. Vše se dá odpustit a vše se dá během času napravit.
  6. Zkuste učit jinak, než jak učili vás. Nemusíte jen stát u tabule a mluvit. Nechte mluvit své žáky.
  7. Bojujte proti nudě ve své třídě. Ať se žáci na vaše hodiny těší, ať je to s vámi baví.
  8. Važte si svých žáků a respektujte je. Berte je jako partnery a přátele, s kterými se dobře cítíte a s kterými se vzájemně obohacujete.
  9. Hodnoťte jen to, co žáci umějí, a ne to, co jste je ještě nenaučili. Vyhýbejte se špatným známkám. Každý má právo dělat chyby a chyba je příležitost naučit se to dobře. Ani vy se nebojte přiznat svůj omyl. Vždyť chybovat je tak lidské!
  10. Neironizujte děti. Pokud si už nutně musíte dělat z někoho legraci, dělejte si ji sami ze sebe.
  11. Dopřejte každému svému žáku radost z úspěchu. Každému, a alespoň jedenkrát za den.
  12. Vzdělávejte se. Choďte na školení, jezděte na semináře, čtěte odborný tisk, buďte tam, kde se něco děje. Nelitujte času, námahy ani peněz. Váš šéf to možná neocení, vaši žáci určitě ano.
  13. Nebojte se. Jste-li o něčem přesvědčeni, stůjte si za tím.
  14. Jenom imbecilové nemění svůj názor (řekl Alain Delon). Nebuďte imbecily.
  15. Buďte optimisty. Nikdy není přece tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Hana Vaverková, sborník VII. semináře o filozofických otázkách matematiky a přírodních věd, Brno 1997/

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Paměti

O autorovi

Otakar Poupa

* *

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné