Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Neveselé kapitoly o vědě a moci III.

(Albertov č. 5, druhá část)
 |  5. 7. 1998
 |  Vesmír 77, 406, 1998/7

Vánoční prázdniny 1945

Na začátku vánočních prázdnin se v mé laboratoři objevil asistent Pačes z Jiráskovy kliniky. Ke své habilitaci potřeboval také experimentální práci a Jirásek ho poslal k Laufbergerovi a Laufberger ke mně, abych se ho ujal.

Návštěva tohoto navýsost sympatického muže, vedoucího českého urologa, přišla v tu chvíli nevhod ze dvou důvodů: Obor, jímž se zabýval, byl značně vzdálený mým vlastním zájmům, a hlavně v návalu studentů jsme stačili sotva dát dohromady praktická cvičení, naše vlastní vědecká práce v laboratoři musela zatím počkat. Teď tu byl tedy problém, jak se podívat blíž na činnost močovodů, o kterých se toho ve fyziologii nedalo mnoho v literatuře přečíst. Zanedbávaná oblast. Nevím proč, ale vždycky jsem měl rád výzvy, jak říkával Bernard: „Neznámé dráždí zvědavost.“ Vyžádal jsem si den na rozmyšlenou. V tlustých knihách jsem se nedočetl téměř nic, a tak tu byla holá otázka, jak objektivně sledovat činnost těchto dvou jemných trubiček spojujících pánvičku ledviny s močovým měchýřem.

Především začít pozorováním. Co lze vidět pouhým okem? Pan Svoboda opatřil králíky, a když Václav Pačes přišel příští odpoledne, seděli jsme spolu nad otevřeným břichem králíka a vybaveni hodinářskými lupami jsme se pokoušeli sledovat, jak se močovody pohybují. Mnoho jsme toho neviděli až na jakousi vlnu, která jimi občas probíhala. Co se děje s náplní, vidět nebylo. Napadlo mne moč obarvit a Pačes řekl, že znají v klinice barvivo, které se vylučuje močí a barví ji na modro. Ještě týž večer přinesl ono barvivo z kliniky, a tak jsme udělali další pokus. Vstříkli jsme ho králíkovi do žíly předem, a pak jsme sledovali pohyb močovodu. Dodnes vidím, jak se pod lupou na močovodech objevovala v pravidelných intervalech krásná modrá vřeténka, půl až centimetr dlouhá, putující dosti značnou rychlostí od ledvin do měchýře. Bylo to něco docela nového.

Radost, kterou jsme z toho měli, kazily dva problémy. Toto divadlo trvalo jenom krátce po otevření králičího břicha, a pak tu byla další starost, jak onu podívanou objektivně registrovat. Fotografie, i kdyby se povedla, nic víc nepoví a na film nebylo pomyšlení. A tak jsme v noci odjížděli domů s přesvědčením, že ráno bývá moudřejší večera.

Druhý den jsem seděl v dosti studené laboratoři, pil zbytek včerejší kávy a, jak říká Miroslav Holub, civěl jsem. Můj nevidomý zrak se pojednou zastavil na skříni s aparáty, které tu po celou válku pro nás opatroval německý docent letecké fyziologie Schubert. Galvanometr! Registrovat elektrické potenciály z močovodu! Leč je ten přístroj v pořádku? A když ano, je dost citlivý? Moje technické nadání je tak minimální, že jsem se ke královně fyziologických věd, elektrofyziologii, přibližoval vždycky jenom po špičkách a s pasivní úctou. Teď ovšem nebylo zbytí.

Především konstrukce elektrod! Kdyby v ústavu byly bývaly fungující dílny, nebyl by to problém. Leč v té době jediný, neobyčejně zručný mechanik, který byl schopen za úplatu vyrobit téměř cokoliv, se stal virulentním komunistou, vysedával na schůzích, takže dílna většinou zela prázdnotou. A tak jsem se já sám, technický idiot, pustil do výroby takzvaných štětečkových elektrod, což se mi, po mnoha hrůzných neúspěších, nakonec podařilo. A tak na stole stál galvanometr, starý kymograf na hodinový stroj pro zápis štěrbinou na fotografický papír a mnou vyrobené neumělé elektrody. Funguje to, či nikoli? Kliničtí lékaři mívají spoustu známých, a tak se záhy přihlásil mladý, bystrý, rtuťovitě pohyblivý fyzik, doktor Křížek. Přístroje sebral, odnesl, a za méně než čtyřiadvacet hodin byl zpátky. Měřicí systém fungoval dokonale a galvanometr s elektrodami byl ocejchován. Týž večer a noc jsme zapsali první elektroureterogramy. Kvůli fotografickému zápisu jsme museli pracovat jenom v noci, temná komora nebyla a zatemnění do oken jsme vyhodili v prvním nadšení z konce války. A tak zbývala poslední překážka k hladkému provozu. Močovody pracovaly pouze krátce po otevření břicha. Zkušenost na izolovaném srdci a na jiných izolovaných orgánech mi napověděla, že příčinou může být teplota, která v otevřené břišní dutině králíka rychle klesá.

Obrátil jsem se na vševědoucího pana Svobodu se žádostí o vytápěný operační stolek. „Nemáme,“ řekl smutně. Ale když se dozvěděl oč běží, vyřešil to po svém. Zatopil ve velkých litinových kamnech a přikládal tam tak dlouho, až v místnosti bylo žádoucích třicet osm stupnů Celsia. Pak byl jako živý termostat, podřimoval u kamen, ale vzbudil se a přiložil vždycky včas, když teplota začala klesat.

Příštích čtrnáct dnů noci probíhaly tak, že králičí močovody skvěle pracovaly, my jsme se kolem nich hrůzně potili, polonazí, jen v pláštích, a měřili, měřili a měřili. Zápisy na pruzích fotografického papíru byly všude kolem, s protokoly, které jsem pak ve dne vyhodnocoval a ukládal jako odpovědi na otázky, jež se jen hrnuly.

Když si mne krátce před Štědrým dnem Laufberger zavolal a zeptal se, jak pokračuje Pačesova práce, mohl jsem mu ukázat rukopis i s grafy připravený do tisku. Přečetl si ho, dal mi několik jasných otázek a řekl, jak už měl ve zvyku, nedosti zřetelně: „Gratuluju vám!“ To byla od něho velká pocta a myslím, že mne od té doby začal brát vážně. Projevilo se to ostatně i tím, že před odjezdem domů mi jednou na chodbě, ve spěchu, jakoby mimochodem řekl: „Přes Vánoce napište laboratorní cvičení, aby tomu každý rozuměl! Já k tomu připíšu úvod a rychle to vydáme, aby se zjednodušila práce s mediky.“

Příliš šťasten jsem z toho nebyl, poněvadž jsem měl v plánu dál pracovat na učebnici endokrinologie. Nicméně Vánoce 1945 jsem proseděl za stolem a pro okolí jsem si počínal dosti nepochopitelně, neboť jsem bral do rukou neviditelné předměty a každé hnutí přesně popisoval. Když jsem to po Vánocích Laufbergrovi odevzdal, byla toho víc než stovka stran – patrně byl spokojen, neboť nic neřekl. Práce o močovodech byla pod titulem Elektroureterografie otištěna česky v Rozhledech v chirurgii, takže ji četlo nejvýš tucet Čechů. Teprve po desítce let mi Václav Pačes sdělil, že ho požádala jakási urologická komise připravující mezinárodní učebnici urologie, aby tam napsal text o funkci močovodů na základě těchto našich společných prací. Jak a kde si je našli, je mi záhadou. A nakonec. Když se komunisté ujali vlády nad Albertovem pod předsednictvím onoho ozbrojeného leč líného mechanika, byl pan Svoboda vyhozen z ústavu. Dovolil jsem se zeptat váženého funkcionáře proč, a dostal jsem odpověď, že mi do toho nic není a že ostatně Svoboda byl stejně nácek, tak co s ním.

V únoru 1948, když Klement Gottwald v beranici, vypůjčené od přítele Clementise, kterého pak zakrátko dal popravit, vyhlašoval na Staroměstském náměstí vítězství dělnické třídy, byl jsem kdesi v Krkonoších, kam jsem se dal vylákat, abych se nadýchal čerstvého vzduchu. Když jsem se, po nezdařených pokusech pohybovat se po sněhu na lyžích, vrátil do laboratoře, nenašel jsem tam žádné převratné změny. V té době jsme pracovali na plné obrátky. Můj bezprostřední nadřízený Karásek, teď už profesor, mi před časem svěřil péči o laboratoře, když se po těžké nemoci mohl věnovat pouze přednáškám pro studenty a psaní učebnice za stolem v kanceláři. Byla za námi úporná dřina s návalem posluchačů.

Dostal jsem dále po Karáskovi na starost, abych přednášel ošetřovatelkám a porodním asistentkám, pro které jsem na žádost vedení jejich školy napsal příručku Fyziologie rozmnožování. Pak to byly přednášky z fyziologie pro laboratorní asistenty, což byla zbrusu nová škola, skvěle vedená Janem Hořejším z Hynkovy kliniky. Musel jsem také dojíždět do Plzně přednášet medikům na filiálce Karlovy univerzity, kde se poděkoval šéf Fyziologického ústavu.

V laboratořích v přízemí na Albertově číslo 5 pracovala část osazenstva z Remedu, který tam teď vytvořil kooperaci ve výzkumné práci s Fragnerovou továrnou v Měcholupech. Práce se přenesla na některé ústavy Lékařské fakulty. Byla to velká pomoc univerzitě, zápasící s nedostatkem prostředků, jak to už ve svobodných zemích bývá. Velení svěřili vynikajícímu intelektu Miloše Herolda, který s neobyčejným citem a taktem byl v trvalém kontaktu s námi i s vedením univerzity. Spojení na něj obstarávala Milu Hejdová, nezapomenutelná sekretářka. K nám přišla přímo ze záchytné stanice pro vězně navracející se z koncentračních táborů, kde zahynul už v plné svobodě její bratr Vladimír Helfert.

Na Albertově byla ještě dvě další taková jádra: na bakteriologii u Ivana Málka, s nímž Herold úspěšně spolupracoval na výrobě penicilinu, a na farmakologii s Helenou Raškovou, která si přinesla od Fragnerů projekty farmak. Na fyziologii jsme na základě dohody dostali jako rámcový úkol výzkum endokrinologický a dále výzkum ostatních aktivních látek tělu vlastních, které Laufberger pokřtil jako „působky“.

Hlavní těžistě v oblasti klasické endokrinologie jsme viděli v hypofýze, zprvu v gonadotropní funkci, kde se brzy prosadil Vratislav Schreiber. Poznal jsem ho v Kodani na prázdninovém trimestru v roce 1946. Spolu s ním jsme se pustili do studia osy hypofýza-nadledviny, čímž jsme se dostali na pole stresu. Byla to práce inspirovaná diskusemi, které jsem poslouchal před válkou na experimentální patologii německé fakulty, jakési dědictví po Maxu Reissovi. To teď živil z Kanady svými publikacemi Hans Selye, s nímž jsem záhy navázal písemný styk.

Naší specialitou bylo studium metabolických antagonistů, z nichž antityroidální látka thiouracil byla tématem mé habilitační práce, a antihistaminové látky, jichž se nyní ujal mladý, nadaný Jiří Křeček. To byl směr úplně nový a záhy jsme navázali na řadu zahraničních laboratoří, které o náš výzkum projevily nevšední zájem. Objevil se i zástupce Rockefellerovy nadace, od něhož jsem získal roční stipendium. Nastoupit jsem chtěl v květnu 1949.

První cesty do světa

Konečně se tedy před námi otevřel svět. Návštěvy si podávaly dveře, a zvlášť vzpomínám na unitáře, kteří přijeli díky Charvátovi. Jezdili od univerzity k univerzitě s přednáškami o pokrocích v biologii a v medicíně, které jsme z protektorátního vězení nemohli sledovat. Také my jsme mohli volně cestovat, pokud to dopravní prostředky, válkou rozvrácené, dovolovaly.

Rekonstruovaná farmaceutická výroba dostala tehdy název SPOFA pod vedením moudrého doktora I. Šetlíka – navazovala na zahraniční kontakty a vedení se rozhodlo investovat velké obnosy do vlastního společného výzkumu. K tomu bylo ovšem zapotřebí získat nové pracovníky a postavit pro ně novou budovu. Vedení mne tenkrát vybralo, abych navštívil Švýcarsko a získal tam informace o jejich struktuře farmaceutického výzkumu. Byla to moje první cesta za hranice po válce a spojil jsem ji s návštěvou biochemického kongresu v Basileji, kde jsem se potkal s Rudolfem Brdičkou, doktorem Weisnerem a Ing. M. Protivou. Do Curychu jsem odletěl ještě ve vojenské dakotě a po první procházce v Curychu na Bahnhofstrasse jsem byl jako ve snách. Švýcarsko fungovalo tiše a přesně jako švýcarské hodinové strojky. Obří firma CIBA v Basileji, která se spojovala s menší firmou Geigy, mi ochotně vyšla vstříc – Češi měli tehdy za hranicemi vysoký kurz – a opatřila mi veškerou dokumentaci, o kterou jsem požádal, včetně plánů jejich velké budovy, určené pro výzkum. Avšak pro mozek vyhladovělý okupačním půstem byl biochemický kongres v Basileji pravou hodovní síní. Stačí vyslovit tři jména: L. Ruzicka, V. Prelog a T. Reichstein, což byla tenkrát vedoucí jména v biochemii steroidů. A co více: přátelé Čechů a Votočkovy školy, kde se Prelog vyučil základům chemie. Ruzicka tenkrát přednášel o struktuře a syntéze látky, kterou izoloval z pižma a nazval ji cibeton. Byla to látka voňavá a výzkum dotoval voňavkářský průmysl. Ruzicka ji demonstroval zvláštním způsobem: na malém papírku byla tužkou napsaná značka „gamma“, což je jedna tisícina miligramu, a tam umístil kapičku nové látky o této váze. Rozdal takové papírky posluchačům, aby mohli okusit její vůni.

Zvlášť mi v paměti utkvěla návštěva v laboratoři u Reichsteina, který mi tam ukázal malou lahvičku s bílými krystaly. Řekl, že je to kortizon, a vyložil mi, že ho syntetizoval náhodou před válkou a že biologové tenkrát prohlásili, že to není žádná zajímavá látka, neboť byli soustředěni pouze na dezoxykortikosteron z kůry nadledvin. „Američané v tom teď jedou naplno,“ řekl. Když byly později tyto bílé krystalky poctěny Nobelovou cenou, připsali Švédové Reichsteina nakonec za dva Američany. Ukázalo se, že je to suverénní lék proti řadě nemocí, zvláště proti revmatizmu. Když kongres skončil, podnikl jsem okružní cestu po fyziologických laboratořích. Abych ušetřil čas a peníze, koupil jsem si týdenní lístek na vlaky, který mne opravňoval užívat je volně, kdykoliv a jakkoliv. V noci jsem se přesunoval z místa na místo a spal jsem ve vlacích, čímž jsem ušetřil za hotel. Ve dne jsem navštěvoval jednotlivé ústavy. Všude jsem našel otevřené dveře, když jsem řekl, že přicházím z Československa. Závěr toho týdne nebyl nikterak pesimistický. Bylo jasné, že máme co dohánět, avšak na druhé straně jsem si byl vědom hladu po vědění u tehdejší nejmladší generace, která přicházela na vysoké školy. Tento maraton jsem ukončil v Curychu v Rämistrasse 69 u Walthera Rudolfa Hesse. Bylo to jako přijít domů. Vzpomínal na Františka Karáska, na jeho ženu a na Prahu. Hess se tenkrát pomocí cílených elektrod ponořil hluboko do mozku, do hypotalamu, a studoval emotivní chování a vegetativní funkce svých proslulých koček, jimž v bdělém stavu dráždil jednotlivá, předem přesně definovaná místa v těchto úsecích centrálního nervstva. Tak je mohl pozorovat a jejich chování lokalizovat v mozku. To byly převratné pokusy, za které byl později odměněn Nobelovou cenou. Jeho techniku se k němu jezdili učit z celého světa. Když mne tenkrát dovezl k dakotě na letiště, řekl mi, že je u něho každý Čech vřele vítán. Když tento špičkový výzkum psychosomatických funkcí u nás za několik let skončil na komunistický povel u slintajících psů, bylo to sice ideologicky správné, leč ve skutečnosti to byl žalář nejtemnější.

Druhá cesta v památném roce 1946 mě zavedla na sever. Dánové jsou národ sice malý, ale kultura je tam dodnes to, na co je tato ostrovní zahrada hrdá ještě víc než na pivo značky Carlsberg. Tak se stalo, že Dánové ze solidarity k Československu okupovanému Němci pro nás vypsali možnost studovat na Kodaňské univerzitě, kterou si Němci netroufli zavřít. Pro prázdninový trimestr základních oborů medicíny vybrali na základě konkurzů pro anatomii Zrzavého, pro chemii Šulu a mě pro fyziologii. Otázka ovšem byla, jak se do Kodaně dopravit. Československé dráhy se tenkrát znamenitě osvědčily. Jediná možnost byla odjet nákladním vlakem přes Německo. Cesta ovšem trvala přinejmenším týden. K takovému nákladnímu vlaku připnuli jeden osobní vagon a v něm jsme se ubytovali čtyři, když se Šula dopravil do Kodaně jakýmsi jiným způsobem. Anatom Zrzavý s balíkem knih a s demonstrátorem, který se znamenitě osvědčil, neboť tento medik si odsloužil šestileté přerušení studia jako zaměstnanec železnic, a já, čerstvě ženatý, se ženou na jakési podivuhodné svatební cestě. Proploužit se napříč Německem rok po válce v nákladním vlaku, který častěji stál než jel po trase, již si patrně cestou hledal, byl zážitek na celý život. Dnešní paleontologové razí pojem katastrof za evoluce a dokazují, že živočišné druhy byly z devadesáti procent vyhubeny v takových lokalitách zeměkoule, kam se kdysi náhodou trefil velký meteorit. U druhu Homo sapiens se do vlastní země podobně trefil fašistický diktátor, když se rozhodl ovládnout svět na tisíc let, na základě své hypotézy, která se praxí nepotvrdila. To nebylo jenom Německo na kolenou, to byla katastrofa lidského druhu. Ve sklepích rozbořených domů bydleli lidé a pro ty, na které tam nezbylo místo, postavili po dálnicích plechové střechy leteckých hangárů, v řadách, z nichž každých deset metrů trčel komínek od kamen. Tyto ubikace se táhly do dálky a připomínaly obludné stonožky. Do stojícího vlaku se dobývali pěstmi lidé putující v té spoušti odnikud nikam. Jednou se tam s karabinou v ruce probil zarostlý chlap, sedl si u dveří, a pak kdesi za jízdy vyskočil. Patrně wehrwolf, jak mi později vysvětlil doktor Fossen, kterému zastřelil takový zvlčilý válečník otce u dveří domu jako mstu za to, že se stal starostou města Cách za americké okupace. A nad tím vším kolínský chrám, otřískaný a trčící v spoušti okolo jako prst k nebi. Po takové zkušenosti sdílím s Desmondem Morrisem názor, že Homo sapiens má v dávných předcích opici i vlka, což se může projevit za vhodných podmínek kdykoliv a kdekoliv, jsou-li k tomu vhodné předpoklady politického charakteru. Stalo se to dokonce i v zemi, která zplodila Goetha a Einsteina.

Úsměv dánského celníka kdesi na sever od Flensburgu byl jako probuzení ze zlého snu. Pak jsme omylem oklikou přes rhus dojeli do Kodaně. Bylo nám řečeno, že nás bude na nádraží čekat student v bílé studentské čepici s černým štítkem. Stala se chyba, neboť takových tam byly při právě probíhajících oslavách konce školního roku celé desítky. Nakonec se ale objevil mně přidělený demonstrátor Vratislav Schreiber, který nám nejprve vytkl naši okliku přes rhus, a pak se nás otcovsky ujal. Ubytováni jsme byli ve vile rektora univerzity, kterou pro nás tento vlídný muž uvolnil i s vzornou hospodyní, mluvící plynně anglicky. Dánové netrpí xenofobií a jejich pohostinnost je příslovečná.

Záhy potom jsem se ohlásil na československém vyslanectví u nezapomenutelného diplomata a spisovatele Zdeňka Němečka. Tam mě však už předběhla milá Ema Holečková, tehdy naše posluchačka, která navázala přátelství s Němečkovou dcerou. Kodaňská ambasáda byla skvěle vedena a bývali jsme tam vítanými hosty. Na Němečkův slogan jsem často myslel. Říkával, že bychom se měli už jednou naučit zdravit jen u jednoho praporu.

Přednášky se plánovaly na dopoledne, odpoledne byla volná. Jako téma jsem zvolil fyziologii neurohumorálního transportu a jako odpolední náplň cesty za dánskou endokrinologií a prohlídky kodaňských galerií.

O dánské endokrinologii jsem napsal po návratu domů do Časopisu lékařů českých. Tady k tématu vědy a moci vybírám historii dánského inzulinu. Dánové se proslavili výrobou vynikajícího inzulinu nejen z telecích, ale i z velrybích pankreatů. Výzkum bohatě dotovala původně malá lékárna „U lva“, a později továrna Leuvens kemiske fabrik. Dánský inzulin, to byla značka kvality. K tomu pak přidali Dánové nový objev, zpomalení resorpce inzulinu přídavkem lehké bílkoviny z rybího mlíčí (protaminu) a zinku. Tento protaminzinkinzulin stačilo vstřikovat jako depot pouze jednou denně, na rozdíl od normálního inzulinu, který si pacient musel vstřikovat v několikahodinových intervalech. Ve výzkumném komplexu továrny se mě ujal pozoruhodný muž, který byl původcem těchto objevů. Byl to Hagedorn. To jméno jsem dobře znal, neboť metoda určování množství cukru v krvi, kterou se kontroluje účinnost inzulinu, nese jeho jméno spolu se jménem jeho laboranta Jensena. Kdybych měl představit portrét seveřana, byl by to patrně Hagedorn: mohutný obr s velikou těžkou bílou hlavou a s očima modrýma jako ledová kra. Jeho koníčkem bylo létání. K tomuto muži za války vtrhli Němci, kteří měli nedostatek inzulinu, a poručili mu, aby jim výrobu depotního inzulinu předal. Vypravuje se, že Hagedorn seděl právě za stolem a četl s brýlemi na nose. Když Němci vyslovili svůj požadavek, vztyčil se prý za stolem, sundal brýle z nosu a podíval se na ně svým ledovým pohledem řka: „Ut! Heraus!“ Němci vycouvali ze dveří, a tak skončilo jednání o dánském inzulinu. Zato se mu však pomstili tím, že mu zapálili jeho osobní sportovní letadlo. Tento mimořádný muž mě pozval několikrát k sobě a návštěva končila pravidelně obědem v jeho oblíbeném hostinci U zlatého kohouta. Na stole bývala lahvička s akvavitem. Vyprávěl málo o válce a mnoho o inzulinu. Pak se se mnou rozloučil a odletěl do Kanady, aby přijal Bantingovu medaili, udělovanou kanadskou vládou za význačné objevy týkající se inzulinu. V novinách jsem se později dočetl, že mu k medaili Kanaďané přibalili sportovní letadlo, na kterém se přes oceán vrátil domů do Kodaně.

Myslím, že ta krátká doba mezi roky 1945 a 1948 byla nejkrásnějším obdobím mého života. Byli jsme plni sil a nadšení z nového života. Otevřely se hranice, proud informací se hrnul v obrovském návalu a my jsme byli lačni je zpracovávat, vytvářet z nich nové projekty. Posluchárny byly nabité a chuť mladších kolegů k vědecké práci byla nenasytná. Objevovaly se brilantní mozky čekající na svou příležitost, která bohužel ze strany státní i univerzitní správy byla trestuhodně skoupá pro, jak se říkalo, „nedostatek peněz“, ve skutečnosti však pro naprostý nedostatek pochopení pro vědeckou práci. To byla ovšem voda na mlýn komunistům, kteří se obratně stavěli do čela kritiků žádajících větší podporu vědám v novém Československu. Šlo o to uznat statut vědce jako profesi rovnocennou právníkovi, lékaři nebo inženýrovi. Tedy požadavek samozřejmý, nemá-li být vědecká práce pouze přívěskem pedagogické dřiny na univerzitách a ostatních vysokých školách, anebo jakýmsi ozdobným štítkem na ordinacích bohatých lékařů-praktiků, v krajním případě pak jakousi činností lidí platících za výstředníky. Nežádali jsme nic víc, než aby si stát uložil povinnost podporovat vědu jako samostatnou činnost vykonávanou vědeckými profesionály. Ze zahraničí přicházela značná podpora, protože česká věda dosahovala dobré úrovně a české jméno mělo vysoký kurz díky obdivuhodným výkonům československých vojáků na spojeneckých frontách, zvláště pak letců v Anglii.

Zdálo se tedy, že česká fyziologie má možnosti, dostat se spolu s ostatními vědami na mezinárodní pole jako rovnocenný partner. Bohužel se tak nestalo.

/pokračování příště/

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Paměti

O autorovi

Otakar Poupa

* *

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné