Žijeme zdravěji a déle?

Stává se v poslední době pravidlem, že se v nejrůznějších ohledech porovnáváme se světem. Úspěchy na poli ekonomickém se stávají předmětem častých komentářů i optimistických úvah ve sdělovacích prostředcích, opakovaně je zdůrazňují úřady i vláda. Zkusme se však zamyslet nad tématy, která přece jen tak častým předmětem diskusí nejsou. Zdravotní stav obyvatelstva České republiky je totiž spíš námětem k zamyšlení než důvodem k spokojenosti. Zdravotnická ročenka se tak stává velmi zajímavou a poučnou četbou. Uvedu některé údaje, o nichž se domnívám, že si zaslouží pozornost.

Při pohledu na demografické údaje lze na první pohled vysledovat jisté trendy. Těžko obecně hodnotit, zda je více ukazatelů pozitivních, či negativních. K pozitivním nepochybně patří především výrazné snížení potratovosti a kojenecké úmrtnosti. Potratovost výrazně poklesla (z 41,2 potratu na 1 000 žen plodného věku v roce 1992 na 31,7) v roce 1993. Zdá se, že rozhodující v tomto směru byla cílená kampaň k plánovanému rodičovství a v neposlední řadě též jistý tlak ekonomický. Tento trend byl doprovázen stejně výrazným vzestupem počtu žen užívajících antikoncepci, a to především hormonální (zvýšení o 77,6 % oproti roku 1992). Zde je patrný pozitivní vliv stále se rozšiřujícího nabídky různých antikoncepčních prostředků a též reklamních kampaní farmaceutických firem, které z prodeje antikoncepce mají prospěch.

Pokud jde o kojeneckou úmrtnost (do 1 roku po narození) a novorozeneckou úmrtnost (do 28 dní po narození), lze říci, že v porovnání s ostatními zeměmi bývalého východního bloku byla Česká republika díky tradičně dobře organizované pediatrické péči vždy jednoznačně v čele. V poslední době se nám daří nejen tuto vedoucí pozici udržovat, ale dokonce se stále více přibližujeme zemím západním. V kojenecké úmrtnosti (9,9 ‰) se České republice s hodnotou 9,9 ‰ podařilo odpoutat se od ostatních východoevropských zemí (z nich nejlepší bylo Slovensko s hodnotou 12,6 ‰). Ve srovnání například s Rakouskem byla tato hodnota u nás přibližně o 30 % vyšší.

Méně radostný již je celkový zdravotní stav obyvatelstva. Ačkoliv jsou zde rovněž jisté změny k lepšímu, u mnohých z nich je otázkou, zda jde o skutečná zlepšení, či zda je lze spíše připsat na vrub organizačním přeměnám a poklesu kázně při vyplňování povinných hlášení.

Tradičně velmi sledovaným ukazatelem jsou údaje o zhoubných nádorech (ZN). Celkový počet zhoubných nádorů vykazuje dlouhodobě rostoucí trend. V roce 1992 byl tento růst potvrzen pouze u žen, zatímco u mužů byl zaznamenán pokles (je však nutno zdůraznit, že data jsou v mnoha případech neúplná).

Zajímavý je výskyt jednotlivých diagnóz zhoubných nádorů. Nejčastějším novotvarem u mužů jsou jednoznačně zhoubné nádory plic, jejichž počet nyní spíše stagnuje. Výrazně stoupá počet zhoubných nádorů tlustého střeva, naopak klesá počet zhoubných nádorů žaludku. U žen má dlouhodobě dominantní postavení zhoubných nádorů prsu, výrazně vzrůstá (na rozdíl od mužů) nemocnost zhoubnými nádory plic. Celkový výskyt zhoubných nádorů je trvale vyšší u mužů, ale rozdíl mezi pohlavími se stále snižuje.

Pokud jde o tuberkulózu, byl sice v poslední době zaznamenán mírný pokles počtu nemocných, ale i zde je nutno zmínit značnou neúplnost hlášení. V důsledku změněných socioekonomických podmínek lze očekávat opačný trend. Již nyní se lékaři u bezdomovců a migrantů z východních zemí setkávají s nemocemi, o nichž jsme se domnívali, že patří spíš do středověku než do současnosti. Právě tuberkulóza je v této sociální skupině onemocněním velmi častým. Tuberkulóza dýchacích cest (v průměru 6krát častější než mimoplicní formy) se vyskytuje podstatně častěji u mužů, kdežto mimoplicní formy převládají u žen. Vzrostl i počet infekcí způsobených netuberkulózními mykobakteriemi, zejména u nemocných s oslabenou imunitou (zhoubné nádory, aids).

Pokles celkového počtu léčených diabetiků v roce 1993 byl způsoben částečným rozpadem evidence. Ubylo zejména nejlehčích pacientů (tj. léčených pouze dietou). U zodpovědněji evidovaných těžších onemocnění léčených inzulinem byl oproti r. 1992 naopak zaznamenán vzestup. Celkově lze konstatovat, že podíl skupiny nejtěžších pacientů roste neustále.

Na závěr jsem si nechal ukazatel, který pro nás ve srovnání se světem vyznívá obzvláště nelichotivě. Střední očekávaná délka života (u mužů 68,5 roku, u žen 73,3 roku) je u nás stále u obou pohlaví zhruba o šest let nižší než v nejlepších evropských zemích. Toto zjištění je nepochybně alarmující. Je zjevné, že ke zlepšování stavu povede jen stále důraznější upozorňování pacientů na nutnost změny životního stylu a podstatně větší zaměření lékařské péče na prevenci. Že je k tomu nutno i patřičně upravit sazebníky zdravotních výkonů hrazených pojišťovnami a tím lékaře k prevenci motivovat, je nabíledni. Každý člověk by si měl uvědomit, že za svůj zdravotní stav je zodpovědný především sám. Státní úředníci by si pak měli uvědomit, že nedotažená a polovičatá reforma zdravotnictví může rozdíl mezi naší republikou a vyspělými západními zeměmi jen prohloubit.

Cílem zamyšlení není podat vyčerpávajícím výčet či celkové hodnocení faktorů ovlivňujících zdravotní stav u nás. Nezmíuji např. kardiovaskulární choroby ani jiná onemocnění, jejichž podíl na celkové nemocnosti je nemalý. Považuji pouze za nutné upozornit na některé zajímavé trendy v této oblasti. Momentální zdravotní situace obyvatelstva České republiky v lecčems burcuje k zvonění na poplach.