Tribunál smyslové zkušenosti

Roku 1951 zaútočil Willard van Orman Quine na dvě dogmata empiricizmu: dogma redukcionizmu a dogma dělení soudů na analytické a syntetické.

Druhé dogma má původ v Leibnizově rozlišování mezi vérités de raisonnements (pravdami rozumu, které jsou nutné a jejichž opak je nemyslitelný) a verités de fait (pravdami skutku, které jsou případné, kontingentní a jejichž opak je možný). Od Leibnize to převzal Hume a nejvíce proslavil Kant, který prvnímu druhu soudů dal název analytické a druhému syntetické. Toto druhé dogma vzal za své i Vídeňský kroužek, zvláště pak Rudolf Carnap, s odůvodněním, že pravdivost nějaké věty je analyzovatelná ve složku jazykovou a složku faktuální. Logická analýza jazyka je pro Carnapa jediným úkolem filozofie a jejím výsledkem má být sestup až k nejzákladnějším složkám, které jsou (tj. musí být, má-li mít věta vůbec smysl) bezprostředně verifikovatelné, tj. musí podléhat přímé potvrzující zkušenosti.

Jaká má však být tato potvrzující zkušenost? Jaká jiná než smyslová, vždyť vše ostatní bylo už odsunuto do složky jazykové. Redukcionizmem se zde rozumí to, že tuto verifikaci můžeme rozložit až na jednotlivé smyslové vjemy, které lze osamoceně a bezpečně ověřit. Tak třeba větu Obvodem protéká proud 10 ampérů můžeme analyzovat a redukovat mj. na složku Ručička přístroje ukazuje deset. To ale ještě nestačí: máme tady 'ručičku', 'deset', 'přístroj', měli bychom tedy pokročit ještě dál, jak si to představoval třeba Otto Neurath ve svých 'protokolárních větách', jako 'Otto zde v 10,31 vidí žlutou'. Jak ale z takových trpných vjemů (tento pojem sahá až k Lockovi a je pěkně podezřelý) máme složit zrovna vjem o přístroji a ukazující ručičce? Druhým dogmatem empiricizmu je, že lze takovou nějakou větu potvrdit osamoceně od vět ostatních. A právě to napadl Quine v tezi, které se říkává Duhemova-Quineova: naše věty o vnějším světě podléhají tribunálu smyslové zkušenosti nikoli individuálně, nýbrž jen jako 'sbor' (corporate body).

Naše vnímání, i to nejprostší, je nasyceno našimi představami (většinou neuvědomovanými). Podívejte se do rohu místnosti: vidíte tři pravé úhly - těžko se tomu vyhnete - a přesto 'vidíte' tři úhly tak po 120 stupních a při bližším ohledání ještě v geometrii, která není zrovna moc eukleidovská.

Naše bludy a dogmata pocházejí zpravidla z toho, že se příliš soustředíme na jednu jedinou oblast či úzký výsek z ní - ten nám pak (zdánlivě) poskytuje všechny evidence k tomu, co vidět a vědět chceme. Stačí se ale ohlédnout jinam, v našem případě do oblasti výtvarného umění, abychom uviděli opak - pokud jsme ovšem už schopnost vidět, tudíž i vědět neztratili.

Obrovská plátna Daniela Fischera vypadají na první pohled jako divoká abstrakce typu Jacksona Pollocka. Můžeme snad říkat 'vidím zelenou', 'vidím žlutou', ale nakonec s tím musíme třeba do lesa ('sboru'), abychom začali vidět.

A teď to zkuste analyzovat pomocí obou dogmat empiricizmu.