Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Poselství Jana Masaryka

 |  5. 9. 1994
 |  Vesmír 73, 490, 1994/9

Připomínáme-li si letos 14. září 58. výročí dne, kdy nás opustil pan prezident T. G. Masaryk, nemůžeme nemyslet na jeho syna Jana Masaryka, jehož 108. výročí narození připadá na týž den. Máme tedy příležitost k zamyšlení nad dílem obou osobností, jejichž politika i myšlenky ve světě představovaly demokratické Československo a spolu s politickým úsilím prezidenta Beneše a domácího i zahraničního odboje ovlivnily jeho obnovení po druhé světové válce. Nemohly být vymýceny ani čtyřicetiletou komunistickou totalitou.

Dnešní zamyšlení patří Janu Masarykovi, který se za války stal symbolem odporu, známým celému národu z rozhlasového vysílání BBC. Masarykovy projevy byly zahájeny začátkem října 1939 a pokračovaly po celou válku. Přinášely střízlivá hodnocení, vtipné komentáře – a hlavně naději. Tím se stal Jan Masaryk přítelem i důvěrníkem, jehož měli rádi lidé všech vrstev, stejně tak jako on měl skromně a lidsky rád každého, s nímž byl ve styku. Stav vzájemné důvěry patřil – i po r. 1945 – k pilířům tehdejšího dění (a byl pro Jana Masaryka zdrojem síly – ale pro některé doma i v zahraničí také zdrojem nenávisti).

Dnes bych se rád zabýval jen několika málo aspekty ze života a díla Jana Masaryka, které můžeme po právu považovat za jeho poselství.

Je to určitá vize, kterou nám tento člověk svým životem, ale též svou smrtí zanechal. Jeho smrt nadto po desetiletí zavdávala důvod k úvahám, kombinacím, konstrukcím vedoucím až k “detektivkám“ nepříliš důstojného charakteru. Je asi vhodné, abych se právě touto otázkou trochu víc zabýval, s upřímnou prosbou, aby se čtenář oprostil od emocionálních přístupů a vycházel z analýzy situace té doby. To znamená od července 1947 a prvního Stalinova úderu naší svobodě při odmítnutí účasti na konferenci o Marshallově plánu i řady dalších událostí na podzim 1947, které ovlivnily další vývoj ve světě (studená válka) i v naší zemi (únorový puč komunistů). To je totiž velmi důležité pro hodnocení toho, co Jan Masaryk cítil a jak až do konce svého života jednal. Je snad také potřebné si uvědomit, že Jan Masaryk, věrný odkazu svého otce i jeho přání (aby zůstal po boku prezidenta Beneše vždy a za všech okolností), nemohl a také nechtěl své jméno pošpinit. Byl, jak sám říkával, „optimistický pesimista“, dovedl hodnotit situaci a možnosti věcně a střízlivě. V době 1947 – 48 si dost dobře uvědomoval, co by se mohlo dít, nebudou-li velmoci včas řešit nastávající poválečný rozkol, Stalinovy expanzionistické snahy a hrubé potlačování toho, čemu dnes říkáme lidská práva v těch zemích, jež nešťastnou Jaltskou dohodou byly přiřčeny pod sovětský vliv. Zároveň je nutné uvědomit si dobu té dohody, tedy únor 1945, kdy po německé protiofenzivě u Arden a těžké situaci na bojištích v Tichomoří byla sovětská vojenská pomoc nutná.

Není ani možné vše zde podrobně analyzovat, ale mohu alespoň na několika příkladech ukázat určitou předvídavost Jana Masaryka. Také bych chtěl zdůraznit, že právě smrt Jana Masaryka se stala jedním z impulzů k založení Atlantického paktu v dubnu 1949 na obranu demokracie proti totalitní sovětské moci. Dnes víme, jak se situace dále vyvíjela a kolik obětí si vyžádala.

V knížce mého kolegy Lumíra Soukupa 1) , která vyšla v květnu v Karolinu a byla uvedena panem rektorem Karlovy univerzity, je řada dosud neznámých skutečností, včetně událostí ve dnech únorového puče a před smrtí Jana Masaryka. Jsou tam svědectví blízkých spolupracovníků, dokreslující nejen atmosféru doby, ale i reakce Jana Masaryka, jeho myšlenkový postup a úvahy (což je pro posouzení jeho smrti velmi důležité).

Mnohému z nás pan ministr někdy něco řekl, jak se den po dni události vyvíjely. A nebyly to jen komentáře k politice, ale i náznaky vlastního postoje a úmyslu.

Cituji tedy z knížky vizi Jana Masaryka do budoucnosti, tak jak o tom mluvil s tehdejším generálním tajemníkem MZV Arnoštem Heidrichem a Lumírem Soukupem 25. února po návratu z Hradu. Řekl tehdy, že „nikdy v životě neprožil horší hodiny, ani za Mnichova“. Heidrich se optal, kdy zase budeme dýchat svobodně, a Jan Masaryk odpověděl (podle L. S.): „Vy ani já už ne. Za čtyřicet, padesát let. Kdo ví. Ale to nebude záviset na nás. Dnes se úplně změnila dosavadní evropská situace. Až dosud i Západ stále viděl Německo jako možné nebezpečí. U nás je to vžité po staletí, Západ si to začal uvědomovat asi před sto lety. Beneš je naučil, bohužel ještě ne dost, že pro zabezpečení míru v Evropě je spolupráce Sovětského svazu nezbytná. Po dnešku, přátelé, Západ přijme Německo a SSSR bude nepřítelem. Po dnešku budou připomínat, jak Beneše varovali před cestou do Moskvy. Kdyby nebyl šel, domů by se nedostal. Zase zapomenou, jak se Německo chovalo již generace. Uvidíte, že mu nakonec dovolí, aby se ozbrojilo. Ale i kdyby Němci nevyráběli zbraně, rozmohou se hospodářsky tak, že to nakonec vyhrají.

Každý diktátor udělal vždy jednu fatální chybu, která byla počátkem jeho konce. Dneska udělal chybu Stalin. Když na ni nedoplatí on, pak určitě jeho následovníci. Byl jsem vždy, jak víte, optimistický pesimista. Rozsviťte svíčky a modleme se. Doufám, že třetí světová válka nevypukne. Byl by to konec světa.“

K tomu bych dodal, že když pan ministr přijel 9. března 1948 ze Sezimova Ústí od prezidenta Beneše – bylo to odpoledne kolem 3. hodiny – zůstal se mnou v naší kanceláři, sousedící s jeho, delší dobu, sedl si – byli jsme sami – a hovořil o věcech, o nichž normálně nikdy nemluvíval. Na můj obdobný dotaz, jak dlouho bude naše nesvoboda trvat, řekl. „Já se toho určitě nedožiju – ty možná, ale bude to těžké. Svoboda k nám přijde z Ameriky přes Sovětský svaz!“ Tuto vizi jsem nechápal, zdála se mi být absurdní a nikdy – ani v kriminále, kde jsem pak pobyl téměř 13 let, ani později – jsem o tom nemluvil. Zdá se nám to být však absurdní i dnes?

I když to sem logicky nezapadá, připomenul bych také, že při jiné příležitosti se zmínil o tom, že Slovensko zřejmě bude chtít nabýt samostatnosti. (Napsal jsem to už v září 1991 v knížce k 105. výročí jeho narozenin, vydané VŠE v Praze.)

Pochmurná atmosféra podzimu 1947 i doporučení řady jeho přátel, aby se po zasedání Valného shromáždění OSN nevracel zpět do Československa, kde již očekávali nějakou formu komunistického puče, Jana Masaryka neodradily. Chtěl zde být a pokusit se zmírnit tvrdá očekávání, když na pomoc Západu tehdy vůbec nebylo možno spoléhat. Chtěl pomáhat nemocnému prezidentu Benešovi a ostatním demokratickým politikům, pokud to půjde. O tom daleko podrobněji hovoří Arnošt Heidrich ve své knize, vydané v exilu, i Lumír Soukup v citované publikaci. Zmínil jsem se o těchto souvislostech také při květnové konferenci ke 110. výročí narozenin prezidenta Beneše, za přítomnosti pamětníků znajících atmosféru i různé okolnosti té těžké doby.

Nikdo z nás neměl – a nemá – pochybnosti o tom, že Jan Masaryk i Edvard Beneš byli připraveni rezignovat a že setrváváním na krátkou dobu chtěli zabránit nejhorší perzekuci a krveprolití, popřípadě doufali, že k ní nedojde. Příkazy z Moskvy však byly jiné – a tak Jan Masaryk velmi brzo pochopil, že sám už nic nezmůže, když ani jemu dané přísliby nebyly dodrženy. Odmítl tajnou nabídku Paula-Henriho Spaaka, že ho pozve do Belgie, aby mohl vycestovat jako ministr, a rozhodl se obětovat život – na protest i jako výzvu. Kritickým datem byl 10. březen, na který bylo svoláno zasedání Ústavodárného shromáždění (jež se marně snažil svolat Beneš v únoru) k představení „obrozené“ vlády. Jan Masaryk řekl jasně: „Tam už nepůjdu!“ Předtím několikrát zdůraznil, že šaška dělat nebude, ale i to, že se bojí o život – že „Stalin by ho zlikvidoval, kdyby mohl“. (To se datovalo již od Marshallova plánu, kde Masaryk jediný Stalinovi oponoval).

Ministrova smrt 10. března 1948 znamenala těžký šok. Desetitisíce občanů se přišly rozloučit. Vzpomínky přetrvaly dvě desetiletí temna, a potom – po Pražském jaru, kdy se nejprve z popudu prof. Svitáka vyvinula snaha zjistit bližší okolnosti událostí – dvě další desetiletí, kdy vedle sebeobětování byla nastolena léta se udržující hypotéza vraždy.

I když je jasné, že pro násilnou smrt mohly být dobré předpoklady a že v noci jsme v úřadě nebývali, přece jen jsme znali okolnosti, náladu, zdravotní stav i vlastní reakce a názory Jana Masaryka a mohli je konfrontovat s tím, co jsme pak sami viděli v nám známých místech. I z těchto poznatků, jež jsme si tehdy všichni pečlivě srovnávali a vzájemně ověřovali, jednoznačně a přesvědčivě vyplynul výsledek: smrt jako dobrovolné rozhodnutí, nikoliv jako přímé násilí. Že to byla vražda morální, nikoliv fyzická, jak uvádí Lumír Soukup, o tom není pochyb. Stejně tak se režim dopouštěl mnoha jiných přímých (na 300) a nepřímých (přes 8 000) vražd při popravách, mučeních, na hraničních přechodech apod. S úctou je možno vzpomenout, jen symbolicky, třeba Miladu Horákovou, generála Heliodora Píku – ale třeba také Jana Palacha a Jana Zajíce o dvacet let později.

Není známo, že by byl Jan Masaryk zanechal nějaký přímý písemný odkaz z posledních chvil života – musím však konstatovat, že z jeho ložnice se ztratily některé dokumenty, které jsme tam v poslední dny sami přinesli – tedy tato možnost se vyloučit nedá. Tzv. dopis Stalinovi, publikovaný v Paříži r. 1949 a u nás před dvěma lety, však je očividným podvrhem – jak z hlediska obsahu (je v něm řada nelogičností, které by býval Jan Masaryk nikdy nemohl napsat), tak z hlediska rozsahu – 7 stran mu dne 9. března na stroji nikdo nepsal, sám stroj neměl a psát na něm nedovedl. Ztráta dokumentů se dá vysvětlit – prvními návštěvníky byli ministři Nosek a Clementis, po nich estébáci. Otevřená Bible s čerstvě zatrženým vlastním odkazem (Epištola sv. Pavla ke Galatským, 5, 22-23) a zavřený Švejk jsou jasným symbolem, který ovšem návštěvníci nepochopili.

Lze dobře pochopit lítost i emocionální reakce, které smrt Jana Masaryka vzbuzovala – tehdy, později a trochu snad i nyní. Hypotéza „vraždy“ vzhledem k jeho osobě, povaze, dílu TGM i k politické situaci byla mnohému bližší. A tak vznikla řada dost odlišných hypotéz, živených neznalostmi souvislostí i místních poměrů, dohady a náznaky. Na jaře 1968, kdy ještě žilo dost pamětníků, byly předmětem mnoha novinářských diskusí i tématem několika knížek. Daly též podnět k filmu režiséra Vávry, který byl o něco později doplněn a “usměrněn“ vyšetřováním generální prokuratury (nijak důkladným ani objektivním) s cílem zahrát případ do autu. Něco podobného se opakovalo na jaře 1990, kdy ještě režisér Vávra žil, ale seriál již nebyl dokončen. Nějaké filmy natočili v NSR a ve Velké Británii r. 1992.

Na jaře 1968 vzbudil ve světě značný ohlas článek v německém časopisu „Der Spiegel“, pojímající smrt Jana Masaryka jako násilný zásah KGB. Napsal jej žurnalista Benno Weigl. Znal jsem ho z kriminálu, odkud byl v druhé polovině padesátých let jako britský občan propuštěn do Anglie. Vyměnil jsem si s ním poté několik dopisů a telefonátů, ovšem slíbené doklady o jeho tvrzení jsem nedostal; po srpnové okupaci náš styk nepokračoval.

Je samozřejmé, že je na každém, aby si udělal vlastní názor na základě toho, co považuje za správné a čemu věří. Potřebné a důležité je opírat se o fakta, nikoliv o smyšlenky a detektivní dedukce. Nechci se proto podrobně zabývat jednotlivými „vražednými“ hypotézami. V prvé řadě proto, že podle obecného úsudku by právě vražda Jana Masaryka v únoru 1948 byla politicky vzato časově nevhodná – plány pro pozdější odstranění třeba byly. Dále je to otázka techniky. Existuje několik zcela odlišných hypotéz, například „zastřelení v Ruzyni při pokusu o odlet připraveném osobním lékařem“, nebo poslední dvě hypotézy, které (shodně s několika dřívějšími o zásahu KGB) vyšly ve stejný den, 10. března 1993: Svobodná Evropa uveřejnila svědectví milenky nějakého důstojníka KGB, pak generála, který prý se svým druhem vnikl v noci z 9. na 10. března 1948 do ložnice Jana Masaryka a když se jim nepodařilo vynutit na něm souhlas se spoluprací, vyhodili ho z okna koupelny. Téhož dne časopis Český deník přinesl článek o dvou pracovnících Ministerstva zahraničních věcí, kteří prý pod záminkou úředního jednání provedli přesně totéž a v tutéž dobu. Nemyslím, že je třeba se takovými konstrukcemi seriózně zabývat. Vždy a všude – a to je příznačné – chybí přesná znalost místa a okolností, ostatní je fikce.

Mluvil jsem o faktech. Mnohá vyplývají z poslední služby Janu Masarykovi – z účasti na jeho pitvě.

Pitvu prováděl profesor Dr. František Hájek. Přítomen byl tehdejší doc. Dr. Jaromír Tesař, pozdější přednosta ústavu. Nynější prof. Dr. Emanuel Vlček, světově uznávaný antropolog, se jako mladý student spolu se mnou, Dr. Špačkem a panem Vyšínem (osobním strážcem JM) a 2 neznámými estébáky tohoto smutného aktu zúčastnil. Mluvil jsem pak také – mnohem později, po r. 1968 – s panem Josefem Pánkem, zřízencem ústavu, který tehdy dělal zápis a měl r. 1968 nějaká prohlášení o neregulérnosti chemického rozboru. Sám mi potvrdil, že v tisku došlo k překroucení jeho slov a že zápis byl správný. Měl jsem možnost pohovořit i s panem profesorem Svitákem a mnoha dalšími a vysvětlit jim, co víme o faktech.

Prosím proto čtenáře, aby věnoval pozornost líčení pana profesora Vlčka a dokumentům, jak jsem se o tom zmínil při vernisáži knížky Lumíra Soukupa na Karlově univerzitě.

Antonín Sum

Lékařský pohled

Při studiu medicíny jsem byl zaměstnán v Ústavu pro soudní lékařství UK v Praze jako pomocná věděcká síla u prof. MUDr. Františka Hájka.

Dne 10. března 1948 jsem přijal v pitevně asi v 6,30 hod. tento telefonický příkaz: „Nařizujeme soudní pitvu ministra zahraničí Jana Masaryka.“ Vzkaz jsem předal v 7,15 h prof. Hájkovi, ihned jak vkročil do pitevny. Více řečeno nebylo.

V 8 hodin jsem odešel na přednášku prof. Kliky z urologie na II. chirurgickou kliniku. Před zahájením přednášky prof. Klika vyzval celou posluchárnu, aby uctila minutou ticha smrt Jana Masaryka, ministra tak oblíbeného studenty. Tento čin nebyl profesoru Klikovi zapomenut.

Tělo pana ministra bylo přivezeno do ústavu v 15 hodin. Pitva se prováděla v malé pitevně ústavu. Během pitvy byla tato místnost uzamčena.

Pitvající: Prof. MUDr. František Hájek, přednosta ústavu

Pitevní zřízenec: Václav Bruna

Zapisovatel: Josef Pánek

Přítomni: Doc. MUDr. Jaromír Tesař, zástupce přednosty, MUC. Emanuel Vlček, pom. věd. pracovník ústavu, JUDr. Antonín Sum, tajemník pana ministra, a další dvě osoby mně neznámé a dva příslušníci StB.

Pitva byla ukončena v 16,15 hod., tělo zašito a upraveno. Nebylo možno provést ani antropologické vyšetření. Odvoz těla v 17 hodin. Tolik ze stručného zápisu, který jsem pořídil o pitvě.

Se souhlasem nynějšího přednosty ústavu prof. MUDr. Přemysla Strejce použiji k osvětlení smrti Jana Masaryka skutečností z úředního pitevního protokolu z 10. března, Č.P. 259. Text protokolu diktoval přímo při pitvě profesor Hájek zapisovateli. K dvouapůlstránkovému protokolu připsal prof. Hájek osobně „Konečný posudek“ po obdržení výsledku chemického rozboru obsahu žaludku na přítomnost jedů.

Vyšetření obsahu i orgánu prováděl prof. Dr. O. Tomíček, přísežný soudní chemik, který 14. dubna 1948 vypracoval a předal nález a protokol na vyžádání Ministerstva vnitra k rukám p. Dr. Hory.

Dne 19. dubna byl dodán výsledek zkoumání i profesoru Hájkovi (č. j. 17/1948), který požádal dne 11. 3. 1948 (č. j. 316/48) o vyšetření na případnou přítomnost jedů. Tyto dva dokumenty naprosto zřetelně a jednoznačně stanovují příčinu smrti Jana Masaryka.

Tělo pana ministra bylo přivezeno ve stavu, v jakém bylo nalezeno na dvoře Ministerstva zahraničních věcí, tj. v pyžamu.

Na první pohled byla nápadná neporušenost těla. Při zevní prohlídce byla na těle shledána následující poranění:

  1. V krajině pupku byla na kůži břicha zjištěna na ploše 10 x 6 cm skupina červenohnědých souběžných, kolmo dolů probíhajících oděrků délky 9 cm, těsně vedle sebe uložených, které pronikly jen vrchní vrstvu kůže.
  2. Nad zevním kotníkem levé nohy byl oděrek velikosti čočky.
  3. Na vnitřní straně pravého chodidla byla lomená rána, s jedním ramenem 9 cm dlouhým, jdoucím na vnitřní kotník a druhým 8 cm dlouhým, jdoucím na vnitřní stranu záprstní kosti palce. Rána byla okrajů nerovných, úhlů tupých, zasahující až na kosti, kde bylo zjištěno, že přední konec kosti patní a přilehlé kosti nártu jsou mnohonásobně rozlámány v řadu drobných hranatých úlomků. Mimo to na vnitřní straně pravé paty byla ještě příčná rána délky 6 cm, na 3 cm zející, zasahující až na kost.
  4. Na levém chodidle byla paprsčitá rána, jejíž střed se nalézal při vnitřním a předním okraji kosti patní. Jeden paprsek se táhl dopředu podél vnitřní strany chodidla do vzdálenosti 8 cm. Druhý paprsek pak směrem na šlachu Achillovu v délce 7 cm a třetí paprsek pak ke středu paty v délce 5 cm. Tato rána pronikala kůží i podkožím a třetí paprsek zasahoval do hloubky, kde byly kost patní a přilehlé kůstky nártní roztříštěny.

Jinak ostatní povrch těla byl intaktní.

Teprve při vnitřní prohlídce těla byly zjištěny závažné nálezy.

Po otevření dutiny lební byly měkké pokrývky nad pravým spánkem v rozsahu 2 x 2 cm podlité černou sraženou krví. Klenba lební byla neporušená, podlebnice lnula ke kostem, omozečnice jemná, mozkové závity a rýhy pravidelné a neporušené. Mozek byl bez chorobných a traumatických změn. Rovněž i spodina lební byla neporušená a ve splavech byla tekutá krev.

Po otevření dutiny hrudní byly ve svalech pravé strany konstatovány černé výrony krevní. Plíce kryly zčásti srdečník a ten byl na pravé straně v délce 5 cm roztržen a v něm byly asi 2 lžíce tekuté krve.

Pravá plíce byla v celém rozsahu pevně přirostlá ke stěně hrudní. V poplicnici, a především ve vazivových ztluštělinách byly četné výrony krevní. Ve vlastní tkáni plic byla četná ložiska černé vdechnuté krve a v průdušnici zakrvavělý obsah. U levé plíce, přirostlé ke stěně jen ve hrotě, byly v dolním laloku dvě trhliny, 1 a 1,5 cm dlouhé, okrajů tupých a v jejich bezprostředním okolí byla tkáň plicní řídká, nedokrevná a vzdušná.

Největší nález byl učiněn na srdci. Na rozhraní předsíně a levé komory byly dvě trhliny 2 a 2,5 cm dlouhé, pronikající do předsíně. V předsíni i v komoře byl povlak tekuté krve. Srdečnice byla v oblouku napříč kolmo přetržena, okraje trhliny byly nerovné a vazivo kolem srdečnice bylo podlito černou sraženou krví. Atherosklerotický nález na chlopních, na srdečnici i ve věnčitých tepnách a stav srdečního svalu s drobnými vazivovými proužky odpovídal věku zemřelého.

Po vyjmutí orgánů dutiny hrudní bylo zjištěno, že vpravo je 4. až 8. žebro zlomeno při kosti hrudní a dále 4. až 11. žebro v čáře lopatkové. Úlomky zlomených žeber vyčnívaly protrženou pohrudnicí do dutiny hrudní.

Vlevo bylo zlomeno 4. až 7. žebro v přední pažní čáře a 6. až 9. žebro v čáře při páteři.

Páteř hrudní byla mezi 3. a 4. obratlem uvolněna a abnormálně pohyblivá. Horní okraj 4. obratle byl rozhmožděn. Na přední straně páteře byly výrony černé sražené krve. V levém hrudním vaku bylo asi 250 ccm tekuté krve.

Po otevření dutiny břišní bylo zjištěno, že mezi orgány je asi 100 ccm tekuté i sražené krve. Na slezině, na spodní straně, při jejím úponu byla řada nepravidelných trhlinek délky 2 až 3 cm, podlitých krví.

V tukovém pouzdru v okolí pravé ledviny byly četné výrony krevní.

Močový měchýř byl na přední straně roztržen v délce 3 cm a v jeho dutině bylo několik kapek krve. Další poranění byla zjištěna na játrech.

Na přední straně velkého laloku jater bylo 6 skoro souběžných trhlin až 15 cm dlouhých, pronikajících do hloubky čtvrtiny cm. Na zadní straně velkého laloku byla klikatá trhlina délky 8 cm a v ní sražená krev.

V žaludku bylo zjištěno asi 200 g řídké tráveniny, bez specifického zápachu, sliznice byla bledá a beze změn. Obsah i žaludek byly předány k toxikologickému vyšetření na přítomnost jedů.

V tenkém střevě byl řídký šedý a v dolní části střeva zažloutlý obsah a v tlustém střevě pevný obsah, sliznice všude bledá, beze změn.

Veliký traumatický nález byl učiněn v pánvi. Stydká spona byla rozlomena a na dva cm rozestouplá, vodorovné větve pravé i levé stydké kosti byly zlomeny a konečně obě spony křížokyčelní byly úplně roztříštěny.

Tento suchý a smutný výčet poranění orgánů a kostry umožnil stanovit jednoznačnou diagnózu, jak ji vyjadřuje závěr pitevního protokolu.

  1. Při pitvě Dr.H.c. Jana Masaryka byly zjištěny: Roztržení srdce, přetržení srdečnice, trhliny jater a sleziny. Zlomení žeber, zlomení páteře, roztříštění pánve a zánártních kostí. Zakrvácení dutiny hrudní a břišní.
  2. Smrt nastala ihned.

Vysvětlující komentář k uvedeným nálezům podává konečný posudek, psaný osobně profesorem Hájkem na jeho starožitném psacím stroji.

Na základě pitevního protokolu, předložených fotografií a chemického vyšetření je možno podat následující posudek:

  1. Je jisto, že šlo o pád z výše. Při pitvě bylo shledáno přetržení srdečnice a dvě trhliny v levé předsíni srdeční. Přetržení srdečnice vzniká téměř výhradně při pádu z výše na zem. Vykládá se tím, že dopadne-li tělo z výše na zem, při dopadu se tělo v letu zastaví, ale srdce jako orgán specificky značně těžký setrvačností letí dál. Srdečnice je právě svým pravým obloukem fixována k páteři, tedy se přetrhne v tomto místě. Podobným způsobem vzniká i roztržení srdce. Když je srdce v letu náhle zastaveno, tu krev nalézající se v srdci pokračuje setrvačností v letu a v místě nejmenšího odporu, tj. v předsíni nebo pravé komoře, se roztrhne.
  2. Pád z výše nastal zaživa, neboť všude kolem zlomených kostí, v srdečníku, v levém hrudním vaku, v dutině břišní i v trhlinách orgánů byla shledána černá sražená krev. Poranění vzniklá po smrti nikdy nemohou krvácet.

    Tím je vyloučena rána střelná, bodná, rdoušení a vůbec jakýkoliv druh smrti násilné.

  3. Nálezy dokládají, že tělo dopadlo na zem na chodidla, jak ukazuje roztříštění patních a dalších zánártních kostí na obou nohou. Dopad se udál na natažené nohy, nepokrčené v kolenou ani kyčelních kloubech, a proto obě kosti stehenní působily na pánev jako dvě kolmo stojící břevna, která způsobila při dopadu těla rozlámání pánve. Tato síla se uplatnila i na sloupci páteře, kde došlo k roztříštění 4. hrudního obratle a zlomení žeber při páteři. Tělo po dopadu na zem ve svislé poloze se teprve poté skácelo naznak.
  4. V krajině pupku byla na kůži břicha shledána skupina souběžných, kolmo dolů probíhajících a vedle sebe uložených oděrků. Tyto oděrky vznikly tím, že se břicho svezlo o nějaký drsný předmět. Jak z fotografií vyplývá, musela to být římsa vystupující pod oknem koupelny ze zdi, o kterou se dr. Masaryk břichem otřel. Oděrky měly vitální reakci, vznikly tedy za živa. Poněvadž jejich směr byl orientován kolmo dolů, nemohly vzniknout po dopadu na zem. Ostatně mrtvola ležela na zádech, smrt nastala ihned, a proto se tělo nemohlo otočit.

    Z nálezu oděrků také vyplývá, že dr. Jan Masaryk skočil pozadu, obrácen obličejem do koupelny.

  5. Při pitvě nebyly shledány žádné známky násilí, které by poukazovaly na zlé nakládání osobou druhou. Kdyby mělo jít o vyhození z okna, jehož dolní okraj je od podlahy dosti vysoko, i když si odmyslíme lavici pod oknem, je nutno předpokládat, že muž vysoké postavy, silné kostry, dobře vyvinutého svalstva i dobré výživy by se byl bránil a v tom případě by se obrana nemohla obejít bez oděrků, krevních podlitin nebo ranek. Kůže však byla všude až na poranění na patách, které vzniklo pádem, beze změn. Krom toho by v žádném případě tělo po vyhození z okna nemohlo dopadnout na chodidla natažených dolních končetin.
  6. Bylo by snad možno pomýšlet na vyhození z okna v hlubokém bezvědomí, kde by obrana nebyla možná. Pro bezvědomí není v pitevním nálezu podkladu. Naopak, bezvědomí je vyloučeno nálezem výtoku obsahu střevního z řitě.

    Také negativní chemický nález nepoukazuje na to, že by bylo před smrtí použito nějakého narkotického jedu, který by vyvolal bezvědomí. I v tomto případě by tělo nemohlo dopadnout na natažené dolní končetiny a přímo na chodidla.

  7. Chemicky byly zjištěny pouze stopy amidopyrinu. Amidopyrin (Pyramidon) je léčivo, které přichází do obchodu v malých bělavých pastilkách. Je to utišující lék k potlačení bolesti hlavy, zbavuje tuposti, ale vědomí není po požití zastřeno. Poněvadž ho byly nalezeny stopy jen váhově neměřitelné, mohla být požita jedna nebo dvě pastilky snad za účelem utišujícím. Bezvědomí nebo smrt rozhodně nezavinil.

    Na těle nebyly shledány žádné stopy po injekci a injekci podanou ve spánku nutno vyloučit.

  8. Okolí řitě bylo potřísněno výkaly. Samovolné vypouštění střevního obsahu nastává po mocných duševních dojmech. Tyto mocné dojmy jsou přítomny jak při sebevraždách, tak i při vraždách, takže pro posouzení případu jsou nerozhodné.

Tuto vzpomínku, i když poněkud lidsky drsnou, začleňujeme proto, že jsme mezi těmi přežívajícími, kteří spolu prožili poslední věci člověka Jana Masaryka a můžeme tyto skutečnosti dosvědčit. Již dost bylo úvah, konstrukcí a hledání senzací. Toto je skutečná pravda. Nechť naše svědectví povznese památku Jana Masaryka a umožní mu konečné lehké spočinutí po boku jeho rodičů v Lánech.

Jan Masaryk byl první dobrovolnou obětí protestující proti zvůli agresora. O dvacet let později vystoupili se svým odporem další – Jan Palach a Jan Zajíc. 2)

Emanuel Vlček

Poznámky

1) Lumír Soukup, Chvíle s Janem Masarykem, vydala Univerzita Karlova pro Ústav dějin UK – archiv UK, Praha 1994, 118 str.
2) Za rady a pomoc děkujeme paní Dr. Anně Masarykové, paní Herbertě Masarykové, paní Anně Dohalské, paní Slávce Peroutkové a pánům Jindřichu a Ernestu Kolowratovi, dr. Zdeňku Poustovi a dr. Josefu Tomešovi. Zvláštní dík patří paní Katrioně Soukupové ze Skotska, p. profesoru Marzikovi z Philadelphie a p. redaktoru BBC Mastníkovi z Londýna.
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Historie

O autorech

Antonín Sum

Emanuel Vlček

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné