Návody k upotřebení

Před několika lety jsem měl (samozřejmě zcela výjimečnou) příležitost říci Jiřímu Kolářovi, že se starám o výtvarnou přílohu Vesmíru, že jsem tam už uvedl asi osmdesát českých a slovenských malířů a sochařů a že bych si moc přál, abych tam mohl uvést i jeho. „Tak já budu až osmdesátý první?“ odpověděl žertem. Další příležitost jsem už neměl a mít nebudu. Jiří Kolář zemřel 11. srpna. Ve Vesmíru se nakonec objevuje jako 143., což je ovšem údaj, který nevypovídá téměř o ničem. Vesmírná škála je (v dobrém smyslu, doufám) nahodilá. Nahodilé jsou ovšem všechny škály v umění – a přesto má smysl říci, že Jiří Kolář patří k prvním a nejvýznamnějším.

Myslím si, že příběh Jiřího Koláře souvisí s velkým příběhem hledání dokonalého jazyka, který tak pěkně vypráví Umberto Eco ve své stejnojmenné knize, příběhu o babylonském zmatení jazyků, jehož důsledkem bylo, že si lidé přestali rozumět, že jazyky opotřebované svými neopatrnými uživateli ztrácely schopnost odhalovat a vyjadřovat pravou skutečnost, a dokonce ji zakrývaly. A že jsou – stručně řečeno – jen dvě možnosti: buďto se pokusit vrátit zpět a obnovit ten jazyk, jímž se mluvilo v ráji (a který tudíž musel být dokonalý), nebo – pokud by to nešlo – takový jazyk zkonstruovat. V obou případech se základem stalo písmo. V prvním případě Písmo, totiž posloupnost hebrejských písmen diktovaná Bohem a zapsaná bez mezer a samohlásek, v druhém případě reálné znaky, jakási abeceda skutečnosti, jejíž písmena-znaky označují skutečnost přímo, a nikoli prostřednictvím slov. V obou případech jde o nacházení čistě syntaktických pravidel (permutací, kombinací, substitucí, formálních inferencí), která by umožnila jednoznačně dešifrovat takové sledy znaků, nalézt jejich „smysl“, přičemž tento smysl jsou právě ona pravidla. (Zkusím být konkrétnější: podle Carnapa je např. „obsah“ nějaké věty – posloupnosti znaků – množina všech vět, které jsou logickými důsledky této věty.) V prvním případě takové „techniky“ na odhalování „smyslu“ dostaly označení kabala, v druhém případě po dlouhém vývoji od Bacona a Leibnize skončily u Gottloba Fregeho v jeho pojmopisu, který později dostal název matematická logika.

Na tomto příběhu je – a tak o tom píše i Umberto Eco – zvláštní to, že je to příběh složený jen z neúspěchů, co se týče původního cíle, avšak mimořádně úspěšný, co se týče vedlejších účinků: z těch totiž vznikla celá naše kultura, civilizace, a především věda. A hned také náznak odpovědi, proč k takovému zázraku mohlo dojít: tento přístup ke skutečnosti je schopen odkrývat oblasti, do nichž bychom se jinak nedostali, protože nám je „přirozený“ jazyk zakrývá. Tak matematická logika objevila nový světadíl myšlení a ve svých důsledcích nás k počítačům a novým formám komunikace, sdílení společného, dovedla filozofie zvaná analytická. Ta rozpoznala, že všechny velké filozofické problémy jsou problémy jazyka, objevila nové rozměry skutečnosti a odhalila mnohé, jinak neviditelné složky fungování a používání jazyka.

A ve velkém příběhu umění tomu bylo stejně, v minulosti i v přítomnosti. Umberto Eco v eseji o programovaném umění napsal, že oběma zdánlivě odlišným kategoriím umělců – těm, kteří usilují o téměř pythagorejský ideál matematické harmonie a vynalézají nové řády utajených vztahů, i těm, kteří spoléhají na náhodu a ne-řád, kteří „vytlačují na panenská plátna barevné tuby, naklepávají, trhají, děrují a opracovávají textil, dřevo a plech, slepují rámy a kusy všedních objektů“ – jde v podstatě o jeden a týž cíl: „rozšířit dnešnímu člověku oblast vnímatelného a použitelného“. Právě o to šlo Jiřímu Kolářovi. Jím objevené „kombinatorické“, „syntaktické“ (seřazovací, různé řády spojující) metody mu v poezii i ve výtvarném umění dovolily odkrývat nové dimenze skutečnosti, vytvářet nové řády, které způsoby tradiční zakrývaly. Je to umění, jemuž říkal destatické, aby je tak odlišil od umění statického. Je to umění, které nás vyzývá k aktivní účasti. Jsou to návody k upotřebení.