Neveselé kapitoly o vědě a moci IV.

Přičinlivost servilních hlasatelů sovětské osvěty nestačila přimět českou lékařskou vědu, aby se dosti rychle otočila na podpatku čelem k Moskvě, jak by si to byli přáli. Z hlediska profesionálních odborníků na znásilňování a útlak se sídlem v centrální pevnosti komunistické strany byli ovšem tito biologové a lékaři trapnými amatéry. Profesionálové se rozhodli vzít věc sami do ruky, aby učinili konec naivním pokusům. Začátkem roku 1952 svolali do Brna Ideologickou konferenci vědeckých pracovníků. Na pomoc si vypůjčili podobné experty z armády. A tak se dočítáme (viz Časopis lékařů českých 1952/7, s. 221), že z podnětu Vojenské technické akademie se sejde tato konference, aby vědečtí pracovníci všech československých vysokých škol a vědeckých institucí (samozřejmě komunisté), opírajíce se o vědecký materialistický světový názor, zhodnotili svoji dosavadní odbornou a učitelskou činnost, aby se pokusili v otevřené diskusi odkrýt nesprávné a někdy i tendenční názory, které jsou do jednotlivých vědních oborů vnášeny bezděčně, nebo jindy přímo záměrně, pracovníky hlásícími se k idealistickým filosofickým směrům. Je třeba vyhlásit otevřený a nesmlouvavý boj kapitalisty záměrně hlásaným tvrzením o nepolitičnosti nebo nadstranickosti vědy. Je třeba zostřit boj proti kosmopolitismu ve vědě. Je třeba ukázat na rozhodující význam stranickosti vědy a ve stále se zostřujícím boji dvou ideologií je nutno prokázat správnost materialistického světového názoru proti nevědeckým teoriím idealistickým. Je nutno ukázat na veliký význam dialektické metody ve výzkumné práci a ve výuce a je třeba i na konkrétních příkladech jedinečných úspěchů vědy sovětské ukázat na nutnost naší vědecké orientace tímto směrem.

Člověk se maně ptá, jaká diskuse, když výsledky jsou předem určeny. A tak pochopitelně do předsednických křesel usedli osvědčení kati kultury Václav Kopecký a Ladislav Štoll s ochotnými stoupenci, mezi nimiž jsou také jména dvou generálů – Č. Hrušky a B. Lomského. Za biology a lékaře tu byli pražský I. Málek a brněnský Hora.

Bylo jasné, že tu nejde o diskusi, ale o nařízení, což ostatně vyplývalo i ze závěru této pozoruhodné události, který se týkal biologických a lékařských věd (Časopis lékařů českých 1952/13, s. 377–379). Hlavní cíl československých biologických věd si účastníci konference vytyčili jako úspěšný boj proti kosmopolitismu a objektivismu v biologických vědách a k tomu cíli další usnesení přítomní představitelé lékařských fakult, pražské, plzeňské, brněnské, olomoucké, bratislavské a košické, přijali výzvu představitele Vojenské lékařské akademie, brigádního generála Dr. O. Vymětala, ke konkrétní odborné diskusi o „Sborníku diskusních příspěvků kateder Vojenské lékařské akademie“. Zavazují se, že katedry, kliniky a ústavy jejich fakult zašlou Velitelství lékařské akademie nejpozději do 1. září tohoto roku své elaboráty, v nichž kriticky zhodnotí diskusní příspěvek Vojenské lékařské akademie ve vlastním úseku odborné činnosti a sami se vyjádří, v čem se dosud v jejich oboru a na jejich pracovišti projevuje nebezpečí a vlivy kosmopolitismu a objektivismu, jaká konkretní opatření a závěry se navrhují k vytvoření správné teoretické a metodologické základny, jak správně zaměřit k životní praxi a k podpoře socialistického budování jejich výzkum, jaké změny již provedli, jaké zamýšlejí a jaké navrhují v organisaci a formách zdravotnického provozu léčebného i preventivního. Změny v učebních osnovách a v metodice medicinské výuky se zavazují prodiskutovat do 31. 5. 1952, aby v příštím studijním roce 1952–1953 všechny lékařské fakulty postupovaly ve výuce jednotně.

Dvě desítky let předtím, 22. dubna 1933, byl rektorem Freiburské univerzity (deset týdnů po uchvácení moci Adolfem Hitlerem) jmenován Martin Heidegger, tehdy čtyřiapadesátiletý. Ve své rektorské řeči uvedl, že jeho cílem je stát se führerem celého německého univerzitního systému a uskutečnit řadu reforem, které měly všechny univerzity včlenit do jedné linie s národní revolucí, dát se do služeb sil a příkazů nacionálněsocialistického státu a dosáhnout státní podpory k založení Kolegia pro výchovu budoucích univerzitních učitelů v duchu nové ideologie. Tato rektorská řeč byla vedena zcela v duchu prohlášení Ernsta Kriecka, nacistického vůdce pedagogů, jehož jmenoval Adolf Hitler. Ten řekl: Není to věda sama, která musí být omezena, ale vědci a učitelé. Na univerzitách smějí vyučovat a bádat pouze ti vědecky nadaní, kteří celou svou osobnost dávají národu, rasové představě o světě a německému poslání v něm.

Heideggerův plán se zhroutil, když na svou funkci rezignoval už 23. dubna 1934. Naproti tomu rudý fašizmus na českých vysokých školách trval podstatně déle.

V dějinách věd je vskutku unikátní to, co se stalo v 50. letech v Československu, kde si lidé, kteří si říkali vědci, vypůjčili „armádní děla“ a začali jimi pod heslem pokroku ostřelovat vědu a vědce vlastního národa. Konflikt vědění a moci nebyl nikdy napsán výraznějším písmem.

Další taktika komunistů za tohoto uchvácení moci ve vědě byla jasná. Nejprve dali vědě status, který jí náleží. Prosadili, aby měl vědec právo na práci zaručené zákonem. Pak se pučem zmocnili zákona a stanovili kritéria, jimiž byl vědec definován, kritéria politická. Z této pasti nebylo úniku. Taktika k přebudování vědy tak, aby sloužila moci, v té době existovala: vyhubit zkušené vědce středního věku, podplatit generaci starých vědců a otevřít naplno dveře do světa vědy zcela nezkušenému a snadno manipulovatelnému dorostu, který byl přísně politicky vybírán.

Je třeba říci, že tato taktika měla svá omezení. Hlavně se nedala uplatnit ve všech vědeckých oborech. Se stoupající exaktností oborů ztrácela šance na úspěch. V matematice byla téměř nepoužitelná, a kybernetika, zprvu označovaná za buržoazní pavědu, se ukázala například pro vojenské a zbrojní účely tak nezbytnou, že musela být záhy tolerována.

Ve fyzice byl bezvýsledně podniknut nápor na druhou termodynamickou větu. Fyzikální chemici snadno odrazili útok jakéhosi Čeledy, který napadl Linuse Paulinga, jsa zcela neinformován o jeho levicových názorech, které útočníkovi zdvořile připomněl J. Heyrovský. A tím se záležitost skončila.

V chemii poděkoval František Šorm za sovětskou pomoc s dodatkem, že co se týče organické chemie, je jeho ústav k dispozici jako školicí instituce pro sovětské chemiky. Na celém světě byl uznáván a v Sovětském svazu se těšil neobyčejné oblibě.

Otázka je, zda podobně odmítavé stanovisko mohlo být vysloveno i ve fyziologii nebo v ostatních biologických vědách. Jistěže ano, ale chyběly tu autority typu J. Heyrovského a F. Šorma. Biologie osiřela Bělehrádkovým odchodem na Západ a F. Herčík provedl hlubokou sebekritiku. Jediný B. Sekla se bil za svou genetiku proti krutému útoku lysenkovců, sám proti všem – a vlastně beznadějně.

O fyziologii si dnes kladu tuto otázku se stejnou naléhavostí jako tenkrát. Centrem byl, anebo nepochybně měl být, pražský Fyziologický ústav. Z něj odešel (z těch starších) před časem V. Kruta do Hradce, kde se potýkal s komunisty pro svou válečnou anamnézu v Air Force, a v čele pražského ústavu vládlo zvláštní latentní napětí mezi V. Laufbergerem a F. Karáskem. Karáskova osobnost se zlou nemocí změnila: z aktivního badatele se stal pedagog zabraný do přednášek a psaní učebnice, který na experimentální práci ze zdravotních důvodů rezignoval. Byl pravým opakem Laufbergerovým. Laufberger se už v té době plně ponořil do studia činnosti mozku. Vím, kdy nastal jeho přerod od výzkumu ferritinu, a tím od molekulární biologie, do této nové oblasti. Stalo se to za války, a tenkrát mi řekl, že německá okupace mu znemožnila udržet tempo biochemické metodiky do té míry, že se v biochemii, kterou nezbytně ke své práci potřeboval, už necítí být více než pozorovatelem. A k tomu dodal: Pokusy s mozkem mohu dělat nejjednoduššími prostředky na jakémkoli člověku nebo na zvířeti.

Když jsem se s ním na podzim 1947 loučil v Londýně na letišti, řekl mi: Teď si stáhnu peřinu přes uši a oči, abych už nic neviděl ani neslyšel. Měli jsme za sebou týdenní exkurze po špičkových anglických fyziologických ústavech. Ta věta mi nikdy nevymizí z paměti. Byla to bolestná rezignace člověka, který jako jeden z prvních vstoupil na pole molekulární biologie. Považuji to nejen za jeho osobní tragédii, ale i za tragédii české vědy. V. Laufberger se vždycky zajímal o výsledky cizí práce, především pokud se týkaly jeho osobních zájmů. Všechno ostatní rušilo jeho obdivuhodnou schopnost soustředění a pouze špičkové objevy ho dovedly na chvíli rozehřát. Psával o nich krátké přehledné referáty do Biologických listů. Nyní i Sověti chodili kolem jeho laboratoře po špičkách a práce výborného elektrofyziologa Josefa Holubáře, kterého si Laufberger vychoval, uspokojovala zvědavost jeho analytického ducha.

Komunisté to všechno dobře viděli a v jeho izolaci ho nechávali napokoji. Stal se pro ně jakousi výkladní skříní pavlovizmu v Československu, když ještě sami v této oblasti nedovedli nic podstatného ukázat.

V Brně dožíval svou aktivitu L. Drastich, kdysi znamenitý znalec přenosu krevních plynů, plně respektovaný žák anglosaské fyziologie. Když jsem ho poznal osobně, viděl jsem vážně nemocného zatrpklého muže se zlatým srdcem. Slovenský J. Antal se svou výtečnou operační technikou, studující periferní cirkulaci, zdaleka kritériím komunistických nároků nevyhovoval (podobně jako já).

V souhrnu tedy: cesta k náporu komunistické vlny do fyziologie byla otevřena, poněvadž nebylo nikoho, kdo by se jí postavil důrazně do cesty.

Občas se vynoří, zevně i zevnitř, otázka: A co ty sám? Udělal jsi dost, abys té devastaci zabránil?

Odpověď tenkrát i dnes je stejná. Vzhledem k tomu, že jsem byl nekomunista a patřil jsem ke střední generaci, byl jsem odsouzen předem. Jediným výkupným bylo podepsat přihlášku do strany. Vím, že se to ode mne očekávalo. Avšak můj poslední, vysoce postavený ručitel spojil tuto nabídku s povinností udělat ve fyziologii pořádek, což znamenalo izolovat a eliminovat mé učitele i přátele-nestraníky, přijmout jako spolupracovníky ty, kteří mi budou přiděleni, nebo přesvědčit ty dosavadní ke vstupu do strany (pokud tam dosud nebyli). Jinými slovy, chovat se podle pokynů z neznáma, udělovaných například ústy milicionáře-mechanika, s konečnou platností a bez diskuse. Tedy stát se nástrojem teroru. Odpověď je jednoznačná: Se zlem se nelze dobrovolně posadit za jeden stůl. Pro mne ostatně byla tato lekce jasná už od dob Mnichova, kdy porušení tohoto jednoduchého pravidla vedlo k světové katastrofě. /pokračování příště/