Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Neveselé kapitoly o vědě a moci V.

Akademie věd pod rudými prapory, 1. část
 |  5. 9. 1998
 |  Vesmír 77, 527, 1998/9

Pro československou vědu je rok 1952 významný tím, že byla založena Československá akademie věd. Během svého čtyřicetiletého trvání prožila tato instituce tolik změn, kolik jich prožila celá země. Avšak její definice, o kterou se pokoušela a stále dál pokouší, zůstává neujasněná, stejně jako je neujasněný vztah mezi věděním a mocí. Potíže plynou z toho, že jde o interakci dvou faktorů, jejichž soužití je nezbytné, avšak jejich proměnlivost je autonomní a nesnadno předpověditelná.

Pozoruhodné je staré ruské řešení: Když roku 1680 předkládá Simeon Polockij, vychovatel carských dětí a nejvýznamnější představitel barokní literatury na Rusi projekt Akademie, první vysoké školy na moskevské Rusi, automaticky předpokládá, že bude Akademie zároveň plnit funkci první ruské tajné policie. Její profesorský sbor má dohlížet na cizozemce, nevyjadřují-li se pohrdlivě o pravoslaví či zda dokonce nepropagují mezi domácím obyvatelstvem svá lžiučení, a odevzdávat je „světskému rameni“ – k upálení. (Martin C. Putna, Malý kurs rusofobie, Lidové noviny 20. 7. 1996)

Marxisté, kteří mívají jednoduchý recept na všechno, tvrdili, že tento hlavolam vyřešili. Prohlásili se za politiky-vědce. Dokladem debaklu tohoto falešného sebevědomí jsou Stalin s Lysenkem.

Nadřazená neomylnost prosakuje všechny projevy k založení Akademie, které pronesli sami sebe najmenovavší funkcionáři, v čele se zestárlým Zdeňkem Nejedlým, který si konečně mohl dopřát kýženého potlesku na scéně Národního divadla v neblahé roli sovětského „kultpropa“. Tleskala tam celá tehdejší stranická smetánka: Kopecký, Štoll a četní další. Od těch dob pak bývalo zvykem, že na zasedání Akademie docházel pravidelně zástupce ústředního výboru strany a usedal za předsednický stůl po předsedově pravici, aby tak připomněl, kdo je zde pánem. Později už to bývaly figurky značně chabé, když vnitřní zákony vědy, pěstované v Akademii, postupně nahlodávaly stranický chomout, až se ho v roce 1968 nakrátko zbavily docela.

Co je, nebo co má být akademie? Podle Oxfordského slovníku to byla zahrada u Athén, kde Platon vyučoval filozofii. Přeloženo do dnešní řeči: místo, kam se lze uchýlit před hlukem davů velkoměsta, aby tam bylo v klidu možno uvažovat a debatovat o podstatných věcech člověka a jeho existence.

Prohnaný právník Bacon v 16. století postřehl význam vědy pro politiku a přičinil se o založení Královské společnosti (1662) jako diskusního fóra pro vědce, ovšem pod záštitou krále a jeho rádců, kteří měli za úkol zjištovat, co výhodného z vědeckých dílen by politická moc mohla potřebovat k svému prospěchu. Chytré zařízení jak sledovat snášení zlatých vajec a ovšem také, jen mimochodem, s možností dozírat na to, co by snad politickou moc mohlo ohrožovat. Když se věda ukázala být vskutku plodnou, bylo vhodné její plody rozšiřovat i mimo královský dosah, což měla zajistit, o stovku let později, královská instituce – Britská společnost pro šíření vědeckého poznání (1799).

Devatenácté století zažilo první triumfy vědy, které daly vznik průmyslové revoluci, a pak následoval obrovský rozvoj věd ve století dvacátém. Bylo jasné, že tomu nestačí už ani styl, ani kapacity vysokých škol nebo soukromého bádání, natož akademie či společnosti starého typu, kde bylo možno pouze diskutovat. Bylo třeba vytvářet badatelská centra nového typu, kde by se dalo především pracovat v laboratořích a speciálních ústavech. Collge de France, spojená se jmény Laënneca, Magendieho a Bernarda, byla prototypem takového centra. A to měl na mysli také Purkyně, když v roce 1861 volal po akademii. V Německu tuto funkci plnil Kaiser Wilhelm Institut. A tak se tedy Československá akademie věd se svými ústavy konstituovala s velikým zpožděním za Evropou. Avšak chyba lávky, komunisté jako obvykle zručně manipulovali polopravdami a založili Akademii tak, aby ji ovládli a mohli nařizovat, jaká má být věda a jaké má přinášet výsledky. A tak se věda stala přesně takovou, jaká být nemá. Bylo tu vedoucí marxistické dogma – a dogma patří do náboženství a nikoliv do vědy.

Jaké bylo v této nově zakládané nejvyšší vědecké instituci postavení biologie a lékařských věd? Odpověď na to najdeme v Časopise lékařů českých (č. 44 a 45, 1952): Po usmoleném dopise poloopilého truhláře Gottwalda následuje značně starobou poznamenané žvatlání Zdeňka Nejedlého, který tu hned několikrát sám sebe popírá. Pak je tu galerie představitelů-akademiků oboru, v křesle místopředsedy Vilém Laufberger. Dále dva osmdesátníci zcela mimo vědeckou aktivitu: Josef Pelnář, nestor československé interní medicíny, a František Karel Studnička, histolog, kterému komunisté přilepili bez jeho vědomí Olgu Lepešinskou, oba ve věku, kdy se od nich nějaký ideologický odpor už nedal očekávat. Jan Wolf, vynálezce nových histologických metod, které objevoval, když mu za války poskytla zubní klinika možnost pracovat, a jehož láskou byla laboratoř daleko od politického dění, byl v tu dobu už šedesátník. Věkový průměr těchto čtyř akademiků-nestraníků činil sedmdesát let. Krom nich tu byli dva čtyřicátníci, oba komunisté, Slovák Dionýz Blaškovič, virolog, vždy korektní diplomat, a marxistický fanatik Ivan Málek. Druhý z nich byl kdysi vynikající bakteriolog, stal se však hlavním politrukem, daleko od laboratoře a konkrétní vědecké práce, kde proschůzoval svůj talent i vědeckou odpovědnost. Ten byl ze všech nejhlučnější a stal se vedoucí figurou celého společenství, usmoleného někde v lokálech ústředního výboru všemocné Strany. O cynizmu komunistů svědčí, že si vzpomněli na unaveného osmdesátníka Josefa Pelnáře, o němž bylo známo, že po celý život stál na právě opačném politickém pólu, a zneužili jeho jméno jako alibi své nestrannosti. Je záhadou, proč tuto pochybnou poctu přijal.

Nespornou předností Československé akademie věd je, že byla konstruována nikoliv jako diskusní fórum, které by mohlo svědčit nanejvýš humanistickým vědám, ale jako systém vědeckých laboratoří a ústavů. To bylo právě to, co československé vědě chybělo. Ve vědě však platí známý anglický slogan Not institutions but men. Fyziologie na první pohled byla skvěle reprezentována jménem Viléma Laufbergra, dokonce jako člena prezidia. Dalo by se tedy očekávat, že mu bude svěřena péče o nový Fyziologický ústav Akademie, který se začal formovat v provizorním Ústředním ústavu biologickém (ÚÚB), vedeném Ivanem Málkem. To se ovšem nestalo a Laufberger se stáhl do své laboratoře, kterou líbivě nazval Laboratoř vyšší nervové činnosti. Schůzování, organizování, zápasy s politikou a byrokracií – to všechno pro něj byla zbytečná ztráta času. Na pomoc jeho autority (vědecké i lidské) marně čekala řada mladších lidí se stejnou potřebou nerušené práce podle vlastní invence a plánů. A tak není náhodou, že prvou prací, kterou čteme v Časopise lékařů českých č. 44, s. 1243, 1952 pod hlavičkou Ústřední ústav biologický, fysiologické oddělení, je práce E. Gutmana Patofysiologie poliomyelitidy. Aby byl obraz dokreslen, měla by tu být ještě nějaká práce o epilepsii od Z. Servíta, který byl pasován, sám neurolog zabývající se klinikou epilepsie a vegetativními klinickými dysfunkcemi, na zakladatele a spasitele nové československé fyziologie. A v tom mu měl pomoci E. Gutman, vynikající patomorfolog výborně vyškolený za války v Londýně, a posléze hlasatel marxizmu-leninizmu u nás. Ani jeden z nich neměl ve fyziologii erudici. Servít to ostatně přiznal na oslavě svých padesátin v roce 1963, kdy nám neomaleně vmetl do tváře urážku, že v době, kdy přešel z neurologické kliniky na fyziologii na Albertov, „nebylo nikoho, kdo by mu ukázal, jak se zabíjí žába“. Stačilo tenkrát, aby sestoupil ze svých stranických výšin druhého patra ústavu do přízemí, kde jsme to učili mediky v druhém ročníku medicíny jako běžnou laboratorní rutinu.

Jeho nástup na albertovský ústav, který jsme po léta pracně budovali a kde nás soustavně přehlížel, charakterizovala jeho účast na jednom ze seminářů, kde se ostatně objevil poprvé a naposledy. Šlo o klinicko-fyziologické semináře, které jsem pravidelně pořádal v letech 1946 až 1949. Zval jsem na ně klinické pracovníky vracející se ze západních stipendijních pobytů, kde nejen viděli nutnost experimentálního výzkumu, ale sami jej tam aktivně prováděli (například Jan Brod od Smithe, Zdeněk Mařatka od Ivyho ad.). Doufal jsem, po dobrých zkušenostech s chirurgy (Václavem Pačesem a dalšími), že přivedu kliniky k nám na Albertov a poskytnu jim možnost pokračovat v tom, co v zahraničí začali, k oboustrannému prospěchu. Na seminářích se přednášely nejen práce těchto kliniků, ale také naše vlastní.

Na pořadu onoho památného semináře byl referát o encefalopituitárních spojích, který měl můj neobyčejně pilný a nadaný spolupracovník Vratislav Schreiber. Už tenkrát byl velice daleko ve studiu vlivu světla na endokrinní funkci gonad na žabím modelu. Uprostřed výborné debaty, která tu bývala pravidlem, se Servít přihlásil o slovo a „seřezal“ celou Schreibrovu práci i diskusi okolo z ideologického hlediska (ničemu ostatnímu stejně nerozuměl). Označil ji za „poklonkující před Západem“, neboť „nedbá činnosti kůry velkého mozku“, jak se tehdy s oblibou říkalo. Na nebožáka Schreibra zaútočil zanedlouho znovu, když ho obžaloval ze zpronevěry žab ve zvěřinci. Poněvadž Vratislav patřil do mé skupiny, měl jsem potom se Servítem o tomoto nařčení dost tvrdý rozhovor. Schreiber z ústavu zakrátko zmizel, prošel vojenskou kalvárií a našel pak střechu nad hlavou u profesora Charváta. Pravda se ukázala o řadu let později. Schreiber je dnes ve světě znám a ceněn jako jeden z průkopníků výzkumu spojů mezi mozkem a hypofýzou, tedy právě v oboru, v němž mu tenkrát Servít, pasovaný Stranou na vůdce nové fyziologie, soustavně podrážel nohy.

Obraťme však pozornost opět k Časopisu lékařů českých ( s. 501 až 514 z r. 1952). Jsou v něm hned dva fyziologické články. Vilém Laufberger podává přehled dějin české fyziologie (s. 501 až 505), Servít současný stav a perspektivy československé fyziologie (s. 505 až 514). Laufberger, přední expert oboru, končí rokem 1945, zříkaje se úlohy být soudcem současnosti. Činí tak na pěti stránkách, nabitých fakty a osobní zkušeností. Není tu ani slovo o ideologii. Servít, který ze současné ani minulé fyziologie neznal nic, kromě notoricky citovaného Procházky, Purkyně a soustavně napadaného Mareše, si troufá udílet rady a stříhat budoucnost oboru do politických formulek. Činí tak na devíti stránkách, jež obsahují materiál nejvýš na krátký a chabý diskusní příspěvek. Nicméně jsou tu některé číselné – a domnívám se, že věrohodné – údaje, které charakterizují situaci. Servít odhaduje, že u nás bylo po válce patnáct profesionálních fyziologů a patnáct začátečníků. V jeho ústavu však byli v roce 1952 jen tři starší pracovnící, z nichž pouze jeden měl erudici fyziologa, a šestnáct začátečníků, všichni komunisté. Tato čísla jsou dostatečně výmluvná. Místo podpory center výzkumu, která tu už existovala, avšak živořila za nedostatku prostředků, se vytvořilo centrum nové, odborně nekvalifikované, a školení fyziologů v něm bylo svěřeno třem lidem, z nichž dva byli nekvalifikovaní, pouze třetí měl odborné předpoklady. Z této trojice školil každý pět nových adeptů najednou. Kulturní politika zcela absurdní, leč ideologicky správná. Tím jediným fyziologicky erudovaným pracovníkem byl Křeček. Byl to můj spolupracovník, tehdy už sedmý rok, a z torza mé albertovské laboratoře si odvedl k Servítovi Hahna. Na pomoc si přizvali mladého začátečníka Koldovského. Trojice fyziologů se zprvu potácela mezi vědeckým svědomím a diktovanou lysenkovskou linií, kterou jim přikazovalo Málkovo vedení.

Málek vládl obrovskému Mikrobiologickému ústavu sám. Počínal si dost groteskně, když se snažil vměstnat takzvaný základní lékařský výzkum do své mikrobiologie, a přitom přehlédl, že po objevu antibiotik, jimiž se sám úspěšně zabýval, pozbudou bakteriální infekce priority v nemocnosti. Navíc ještě nedal ve svém ústavu místo perspektivní virologii, protože špatně snášel odborné partnerství pod toutéž střechou. Dosvědčil to rozchodem se svým starým přítelem a spolupracovníkem Vladimírem Wagnerem, vynikajícím imunologem. Zbavil se tak vysoce kvalifikovaného odborníka pro tuto oblast a nahradil ho nadaným biologem Haškem, který se ovšem hlava nehlava slavnostně plavil na lodi pod Lysenkovou vlajkou, což Málkovu entuziasmu pro všechno sovětské neobyčejně vyhovovalo. Neuvědomoval si ovšem, že pro Haška byl toto pouhý krycí manévr, aby se mohl dál zabývat svými pokusy v intencích anglosaských genetických škol, kde později dosáhl jistých úspěchů. Haškovo kličkování, a nebyl to jen on sám, kdo kličkoval, je hrůzným důkazem pro obžalobu komunistické nadvlády nad vědou u nás, a zejména pak jejích šiřitelů, kteří křivili páteře dorostu, plýtvali prostředky a v očích kritické veřejnosti svým blouzněním diskreditovali vědu samu i postavení vědce ve společnosti.

Kličkování bylo tedy údělem těch nadaných mladých lidí, kteří v té době přicházeli do vědy nebo v ní pobyli jen krátce v letech 1945 až 1948 a kteří, na rozdíl od mladých svazáckých konjunkturalistů typu albertovské kliky ve Fyziologickém ústavu, se skutečně chtěli věnovat vědecké práci. Jít rovně, hlavou proti zdi, byla pro mladého badatele jasná sebevražda. To si mohl dovolit nastupující mladý básník, kterému stačily k tvorbě a intelektuálnímu vyžití papír a pero, avšak nikoli mladý přírodovědec, odkázaný na laboratorní práci s celým složitým aparátem badatelského inventáře. V přírodovědě bohužel nelze psát do šuplíku nebo malovat do osobního archivu.

Křečkovu skupinu poznamenal kontakt s aktuální nepavlovovskou fyziologií a dosavadní nemalá práce, kterou na tomto poli už vykonali. Co teď a jak dál?

V letech dávno před válkou publikovali Reiss a Haurowitz z pražské německé Lékařské fakulty z ústavu profesora Biedla malou práci o mimořádné odolnosti savčích plodů a novorozenců vůči nedostatku kyslíku. Reprodukoval jsem často jejich neobyčejně jednoduché a názorné pokusy, kdy plody a novorozená mláďata bez poruchy přežívají v atmosféře bez kyslíku, která bezpečně usmrtí zvířata dospělá. O těchto pozoruhodných nálezech jsem často diskutoval s nezapomenutelným zakladatelem naší letecké medicíny, fyziologem a generálem letectva Dominikem Čapkem, který se ujímal fyziologů ve vojenské službě a stával se jejich trvalým útočištěm, neboť si je vyžádal pro svůj armádní Ústav letecké medicíny. Za výškových letů tryskových letadel dostala otázka pobytu v atmosféře chudé na kyslík nové aspekty, aniž se co změnilo na platnosti monografie Bernardova žáka Paula Berta, jejíž anglický překlad z r. 1943 míval Čapek stále na psacím stole. V době pavlovovské krize české fyziologie se Křečkova skupina chopila analýzy příčin fetální a novorozenecké odolnosti vůči nedostatku kyslíku jako záchranného pásu, protože ani ten nejzavilejší tupec a přívrženec sovětské pavědy nemohl než kapitulovat před jasnou formulací výborného tématu. Jeho řešení se jednak týkalo jedné ze základních otázek života, jednak skýtalo možnost širokého praktického využití dílčích výsledků bádání v tomto směru. Život bez kyslíku je téma, které mne drží dodnes, a plod a novorozenec zůstávají pro toto bádání výborným modelem. Tímto tématem jsem také zůstal, tehdá alespoň v myšlenkové oblasti, spojen s bývalými spolupracovníky, když nás dočasně rozdělil prostor i politický názor. 1)

/pokračování příště/

Poznámky

1) Ediční poznámka: Plné znění jmen osobností, které jsou v textu uvedeny jen příjmením: Laënnec René Théophile Hyacinthe, Magendie François, Bernard Claude, Smith Hamilton Othanel, Hašek Milan, Mareš Vladislav, Křeček Jiří, Ivy A. C., Hahn P., Koldovský O.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Věda a společnost
RUBRIKA: Paměti

O autorovi

Otakar Poupa

* *

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné