Letecký průzkum v archeologii

Geograf a archeolog O. G. S. Crawford zkoumal letecké snímky jižní Anglie, které pořídili vojenští piloti ve dvacátých a třicátých letech 20. století, a díky tomu identifikoval síť pravěkých polí a cest souvisejících s opevněnými hradišti. Jeho objev je považován za počátek letecké archeologie, která později, zejména v posledních desetiletích, odhalila pohřbené krajiny s dosud neznámými sídlišti, kultovními centry, výrobními areály, cestami apod. Tato metoda umožnila vznik nedestruktivní krajinné archeologie, která pracuje s daty z rozsáhlého území a uvnitř sídelního prostoru se zabývá zejména složkami, jejichž pozůstatky nejsou zjistitelné tradičními způsoby. Nedestruktivní jsou i geofyzikální metody, hloubkový radar či detektor kovů (ten ale v rukou neoprávněných prospektorů působí archeologii obrovské škody). Tyto metody (tzv. bodové) slouží k průzkumu menších ploch (sídlišť, pohřebišť, hradů, klášterů), kdežto letecká prospekce zkoumá krajinu plošně, zjišťuje například hustotu a rozmístění sídel.

Využití dálkového průzkumu v archeologii

Dálkovým průzkumem zaniklých krajin se zabývají disciplíny využívající data z družic a vysoko letících nosičů, dnes se uplatňují i digitální termovizní kamery snímající povrch Země z nízko letících letounů.

Spojené státy americké pracují především s digitálními snímky z orbitálních satelitů, v Evropě se dává přednost leteckému průzkumu z malých výšek - vizuálním zjištěním a snímkování fotoaparátem drženým v ruce. Studují se i fotogrammetrické snímky pořizované kamerami velkého formátu, které slouží k vojenským a mapovacím účelům. Pro archeologii sice mají příliš malé měřítko, ale lze je zpracovat na počítači. Jejich nevýhodou bývá vysoká cena či utajení (jestliže jde o vojenský objekt).

Data získaná plošným průzkumem krajiny z výšky poskytují svědectví o charakteru a rozmístění lidských sídel od pravěku po současnost. Většina těchto stop nemůže být prozkoumána tradičním archeologickým výkopem. Letecký průzkum je doplňován dalšími prospekčními způsoby, a to jak plošnými (jako je povrchový průzkum sběrem), tak bodovými (geofyzikou, fosfátovou analýzou, testovacími sondami). Objekty, které je možné při pohledu z výšky zachytit, jsou buď částečně, nebo úplně pohřbeny, ale prozrazují se některými charakteristickými příznaky:

• Dlouhé stíny. Po východu či před západem slunce, tedy při velmi šikmém osvětlení, bývají stínem zvýrazněny i nepatrné reliéfní pozůstatky objektů.
• Eroze půdy, způsobená například dlouhodobě opakovanou orbou, obnažuje obydlí, hroby, příkopy aj. Působí protichůdně - do jisté míry objekty poškozuje, ale zároveň je zviditelňuje.
• Odlišný vzrůst vegetace. V zaniklém obydlí či zasypaném hrobě bývají humusovité složky obohaceny o fosfáty, které plodinám vytvářejí lepší podmínky k růstu. Nad objektem zasypaným v lehkých písčitých půdách říčních teras lze sledovat odlišnosti způsobené menší propustností půdy. Příznaky jsou závislé na půdních a geologických poměrech, druhu plodiny nad objektem, srážkových poměrech v daném roce a světelných podmínkách. Výsledkem jsou rozdíly ve zbarvení, výšce, hustotě a tvaru dozrálých plodin nad objektem. Nejvýrazněji se změny projevují na obilí, ale zachytit je lze i na jeteli, řepce či kukuřici.

• Vyprahlost. V extrémně suchých létech se mohou pohřbené objekty zobrazit na travnatých plochách. Nejslavnějším objevem toho druhu byl malý dvojitý kruhový příkop, který v polovině 90. let identifikovali angličtí archeologové v areálu megalitického objektu v Avebury.
• Sněžný efekt. Při jarním tání lze využít rozdíl teploty vyzařované nad humózní výplní zahloubeného objektu a mimo ni. Také navátý sníh může zvýraznit terénní reliéf valů či příkopů.

Letecká archeologie v České republice