Sverdlovsk - antrax 1979

Sverdlovsk - antrax 1979

Sněť slezinná je působena bakterií Bacillus anthracis tvořící spory. Počátkem roku 1980 se v západním tisku objevovaly zprávy o epidemii antraxu ve Sverdlovsku. Koncem roku sovětské odborné medicínské časopisy připustily existenci antraxu u domácího dobytka na jaře roku 1979 a tvrdily, že k nákaze lidí došlo po požití kontaminovaného masa a kontaktem s nakaženými zvířaty. Epidemie vyvolala intenzivní úvahy, zda vznikla přirozeně nebo byla nehodou, a v případě nehody, zda nebyla důsledkem činností zakázaných konvencí o biologických zbraních z r. 1972. Západním vědcům nebylo povoleno navštívit Sverdlovsk, teprve r. 1986 se podařilo setkat se v Moskvě se 4 lékaři, kteří ve Sverdlovsku v souvislosti s epidemií působili. Dva z těchto lékařů dokonce navštívili r. 1988 USA a předložili verzi, podle níž kontaminovaná zvířata z oblasti jižně od Sverdlovska způsobila nákazu u 96 lidí v období mezi 4. dubnem a 18. květnem 1979. Z těchto případů bylo 79 po požití kontaminovaného masa a 17 přenosem nákazy kůží. Čtyřiašedesát lidí po nákaze zemřelo. Vysvětlení sice možné, ale podezření zůstalo. Epidemiolog M. Meselson byl tak vytrvalý, že se r. 1992 a opětovně r. 1993 dostal dokonce na místo událostí. Po roce 1990 se dokonce i v sovětském tisku objevilo několik článků o epidemii z r. 1979, v nichž sverdlovští lékaři zpochybňovali vysvětlení epidemie kontaminovanými potravinami. Představitelé vojenského mikrobiologického zařízení připustili, že vyvíjeli zdokonalenou vakcinu proti antraxu, ale že nevědí o žádném úniku. Koncem r. 1991 B. Jelcin, který byl v té době šéfem komunistické strany Sverdlovské oblasti, nařídil svému poradci pro zdravotnictví a ekologické záležitosti vyšetřit příčinu epidemie. Roku 1992 byl citován Jelcinův výrok, že KGB připouští, že příčina mohla být ve vojenském výzkumu. Žádné další informace nebyly poskytnuty, naopak předseda výboru pro dohled nad likvidací biologických a chemických zbraní vyjádřil pochybnosti, že by infekce mohla mít původ ve vojenských zařízeních. Glasnosť, neglasnosť - od té doby žádné oficiální informace.

Ale patologové stačili zveřejnit r. 1993 důkazy, že všechny smrtelné případy pocházely z infekce inhalováním. Epidemiologové (ruští i američtí) předložili další nálezy, že patogen byl ve vzduchu, a identifikovali místo a datum jeho úniku do atmosféry.

Zdroje informací: Místní představitelé zdravotnictví sdělili, že zdravotní záznamy byly konfiskovány KGB. Přesto se podařilo shromáždit informace o mnoha pacientech z různých zdrojů. Byl to jednak úřední seznam 68 osob, které zemřely, sestavený KGB a použitý vládou ke kompenzaci rodin pozůstalých. Porovnáním s dalšími zdroji informací je velmi pravděpodobné, že tento seznam obsahuje většinu nebo všechny zemřelé následkem antraxu. Pohovory s příbuznými a přáteli 43 osob ze seznamu a s 9 lidmi z těch, kteří nákazu přežili, pomohly určit místa, kde dotyční pracovali, a okolnosti jejich nákazy. Nápisy na náhrobcích pomohly určit 61 jmen úředního seznamu. Na hřbitově byl pro oběti antraxu vyhrazen zvláštní sektor. V pěti případech byl nápis nečitelný nebo chyběla náhrobní deska. Poznámky patologů obsahující 42 autopsií s výslednou diagnózou antrax. Z těchto 42 lidí je 41 jmen na úředním seznamu, jeden neidentifikovaný případ. Byly prošetřeny různé nemocniční záznamy obsahující jména, adresy, bydliště a v některých případech i pracoviště a diagnóza asi 110 lidí, kteří byli patrně vyšetřováni s podezřením na antrax. 48 z nich podle záznamů zemřelo, 46 z nich je na úředním seznamu. A konečně 5 úplných klinických kasuistik pacientů, kteří byli hospitalizováni v květnu 1979 a kteří přežili. Podrobnou diskusi epidemiologické studie vynechme a uveďme jen závěr, který bral v úvahu rovněž meteorologické a geografické podmínky: Úzká zóna výskytu lidských i zvířecích případů antraxu s tím, že zvířecí výskyt antraxu je výhradně v pěti lokalitách ve směru po větru od armádního zařízení, ukazuje na to, že infekce má původ v tomto zařízení. Zbývá určit, jaká činnost se tam provozovala a co únik patogenu způsobilo.

Science 266, 1202-1207, 1994