Uvnitř hlavy neandrtálce

Neandertálci vešli do obecného jazyka jako synonymum pro tupost, hrubost a primitivismus. Je však tato oblíbená a rozšířená představa obhajitelná? A kde se vůbec vzala?

Posledních několik let přineslo řadu zajímavých poznatků o těchto našich blízkých příbuzných, kteří žili přibližně před 200-35 tisíci let v Evropě a Asii. Podle dnešních informací se zde vyvinuli pravděpodobně z Homo heidelbergensis. S anatomicky moderními lidmí jako jsme my, kteří do Eurasie poprvé vkročili z Afriky někdy před 60 tisíci lety, se však neandertálci mísili.

Nejprve pár slov k tomu, zda a jak lze zkoumat kognici a chování vymřelých druhů. Můžeme vědět, jak se neandertálci chovali, jak mysleli či jak se dorozumívali, když se z pochopitelných důvodů nikomu z vědců nepoštěstilo pozorovat živého neandertálce?

Chování nefosilizuje, ale…

S chováním obecně je jeden problém – na rozdíl od kostí, kamenných či kostěných nástrojů či méně často otisků měkkých tkání se v archeologickém a fosilním záznamu nedochovává. To ale neznamená, že o chování, kognici a komunikaci vymřelých druhů nemůžeme říct vůbec nic. Již Lamarck a po něm i Darwin si povšimli, že jen málokterý znak je u organismů formován přímo prostředím. Obvykle se totiž živočichové předně nějak chovají, tedy přizpůsobují se aktivně podmínkám, které kolem nich panují. Lze proto říci, že změny chování předcházejí změnám v morfologii. A s jistou nadsázkou je to z velké části právě chování (a tedy i kognice), které tvaruje těla organismů.

K tomu, aby se lidské tělo víceméně přizpůsobilo chůzi po dvou, prostě musel nějaký lidský předchůdce před 5-7 miliony let alespoň občas stoupat z těch či oněch důvodů na zadní. Přírodní výběr může vybírat jen mezi variantami a velkým zdrojem variability je právě chování organismů. Darwinovy pěnkavky, lišící se tvarem zobáků, odvozených od rozdílných zdrojů potravy, se zpočátku také musely nejprve diverzifikovat behaviorálně. Ačkoliv je chování ze všech životních projevů nejvíce pomíjivé a jakoby „nejměkčí“, v jistém smyslu je pevně otisknuto do všech „trvanlivých“ částí organismu, případně různých pozůstatků jeho činnosti. Chování tak obvykle mívá nějaký zástupný znak či charakteristiku (říká se jim proxy,množné číslo proxies), ze kterého můžeme dovodit jeho přítomnost.

Druhou stranou mince je však skutečnost, že najít takovou charakteristiku, která nám spolehlivě řekne něco o chování, kognici či komunikaci daného druhu, není tak úplně jednoduché. Měl by splňovat několik kritérií – předně, měl by být jednoznačně určitelný v paleontologickém či archeologickém záznamu (obvykle tedy – v případě homininů – nejde o měkké tkáně či artefakty z materiálů, které podléhají zkáze). Takový zástupný znak by měl být také spolehlivý – například by současná distribuce daného zástupného znaku u různých druhů měla korespondovat s distribucí daného kognitivního či behaviorálního znaku. Spojení zástupného znaku a dané kognitivní vlastnosti by také mělo být nějak uchopitelně teoreticky podložené a mělo by fungovat oběma směry – pokud chybí zástupný znak, lze předpokládat, že u daného druhu nenajdeme vlastnost, která nás zajímá, a naopak.

Setkání napříč tisíciletími.(c) Neanderthal Museum/H. Neumann.

Jiní, nikoli podřadní

Jak píší Wynn a Coolidge ve své knize How to think like a Neanderthal (2011), představují (vedle anatomických znaků) nástroje a další dochované artefakty právě takové extenze kognice a mysli. Lidé včetně neandertálců používající nějaký nástroj se s ním naučí pružně nakládat. V důsledku se tak stane součástí jejich kognice „stejně jako buňky jejich mozků“. O kognici je zřejmě přiléhavější uvažovat právě tímto způsobem – jak je nastavená na určitý předmět a vice versa – než jako o nějaké sadě na obecně „racionální“ řešení problémů. Pokud se totiž měřítkem stane schopnost úsudku, hodnocení, rozumění, schopnost rozhodovat, myšlení atd. (to vše obvykle patří do definice kognice – obvykle se pak měřítkem stává kognice naše a dnešní), logicky pak ze srovnání vyjdou všichni porovnávaní tvorové (i lidé geograficky a v čase vzdálení) nikoliv jako „jiní“, ale jako nedokonalí, podřadní.

Bylo by nesprávné uvažovat o evoluci kognitivních a behaviorálních vlastností jako o nějaké progresivní řadě, jako o jakési scala naturae, na jejímž vrcholu trůní současný člověk – byť se to v úvahách o evoluci člověka často děje. Představa neandertálců jako mručících případně řvoucích primitivů, vůči nám podřadných, se zakládá právě na hluboce zakořeněném předsudku evoluce směřující vzestupně k současnému člověku, kde neandertálec je pouze jakýmsi „předstupněm“, který maximálně nese nedokonalé „zárodky“ či „počátky“ schopností, které u moderního člověka teprve dosáhly dokonalosti.

Je možné, že kognice jiných druhů lidí byla velmi odlišná od té naší – nikoliv tím, že by jim něco chybělo nebo toho či onoho měli „míň“, naopak měli prostě něco jiného navíc či totéž co my, ale v uspořádání radikálně odlišném od našeho. Vyloučit to nelze, takové kognitivní vlastnosti se však zkoumají těžko, a to i u organismů, které žijí v současnosti, natož u těch, jejichž chování nemůžeme pozorovat přímo. Jak dlouho biologům trvalo, než si všimli například echolokace u netopýrů nebo fantastického zraku včel či straška?

V tomto ohledu je poněkud sporné, z jaké nulové hypotézy v případě chování a kognice neandertálců vyjít. Zlatým pravidlem výzkumu chování živočichů je vyhýbat se antropomorfismu a hledat pro dané chování to nejjednodušší možné vysvětlení. Prvotní předpoklad etologa by tedy nejspíše zněl: nejsou jako my. Naopak antropolog, z podstaty své profese zkoumající lidi, by nejspíše předpokládal opak: jsou to lidé jako my, disponují víceméně stejnými schopnostmi. Pokud se tedy někdo táže na chování neandertálců, tuto volbu, často implicitně, provede již kdesi na začátku – avšak nutně jí ovlivní i výsledek svého bádání.

Je pozoruhodné sledovat, jak někteří autoři hovoří o neandertálcích jako o „lidech“, jiní volí označení „hominini“ či nepřesně až nesprávně „hominidi“. Zatímco první někdy až příliš polidšťuje, druhé naopak vytváří distanci. To vše se promítá i do hodnocení toho, co neandertálci uměli či neuměli. Když si k tomu připočteme skutečnost, že každá doba nahlížela „svého“ neandertálce diametrálně odlišně, někdy jako ušlechtilého divocha, jindy jako tupou bestii, nezbývá, než se mít při soudech o chování a kognici neandertálců velmi na pozoru, a to také sami před sebou.

Je nutné vzít v potaz, že nepřítomnost důkazu není totéž co důkaz nepřítomnosti. To, že o některých činnostech a schopnostech neandertálců nemáme doklady (a takových bude jistě mnoho) ještě neznamená, že takovou aktivitu nevykonávali – jen se o tom doposud nepodařilo v archeologickém či fosilním záznamu nalézt důkaz. Zvažme, jaký archeologický záznam by zbyl po některých recentních kulturách (např. Aborigincích), které hojně používají nástroje z materiálů podléhajících zkáze. Stěží by byl bohatší nebo bližší představě kognitivně a behaviorálně moderního člověka než neandertálci. Vyvozovat z toho, že jsou domorodí Australané v jakémkoliv ohledu méně lidští než ostatní lidé, by však bylo nesprávné.

Jsme v sexu vybíraví?

Co tedy můžeme říci o kognici a chování neandertálců? Poměrně zajímavou indicií o tom, jak podobní či nepodobní mohli být neandertálci anatomicky a behaviorálně moderním lidem, je dnes již takřka jistá skutečnost, že se neandertálci s lidmi druhu Homo sapiens mísili. Udává se, že podíl genomu neandertálců na genomu současných obyvatel Eurasie se pohybuje někde mezi 1-4 procenty, přičemž v minulosti byl tento podíl zřejmě ještě větší, neboť došlo k negativnímu selekčnímu tlaku na některé neandertálské alely. Ačkoliv průměrně se podíl neandertálského genomu pohybuje kolem dvou procent, z genetické výbavy několika stovek Evropanů a Asiatů bylo možné zrekonstruovat až 20 procent genomu neandertálce. Co se týče podílu neandertálského genetického materiálu na genomu moderního člověka, udávají některé práce údaje vyšší, jiné nižší – nicméně je jisté, že se neandertálci mísili s lidmi našeho druhu a že jejich reprodukční úspěch rozhodně nebyl zanedbatelný. ¹⁾ Pokud si odpustíme poněkud předsudečnou představu primitiva s kyjem, omotaného zvířecí kůží a vláčícího omráčenou ženu za dlouhé vlasy do jeskyně, muselo k pohlavním spojením docházet opakovaně a po delší dobu. Nemáme důvod domnívat se, že se tak nedělo na základě souhlasu obou stran. Některé výzkumy naznačují, že kříženci měli sníženou plodnost a že byli schopní prosadit se tomuto hendikepu navzdory.

Domníváme se, že ochota mít s někým pohlavní styk je do značné míry závislá na tom, zda se případný protějšek jeví být dostatečně lidský – a toho se těžko dociluje, pokud člověku není podobný kognitivně. Ochotu k sexu s tvorem, který sice vypadá skoro jako my, ale nemluví a behaviorálně a kognitivně se liší, bychom si mohli s trochou nadsázky namodelovat na ochotě mužů, žen či dívek mít sex s lidoopem. Urážlivé předsudky tohoto typu panovaly ještě hluboko do 20. století o Afričanech a nejsou pochopitelně ničím než rasistickou fikcí.

Kdybychom neandertálce oblékli do dnešních šatů, zas tak by se od nás nelišil.(c) Neanderthal Museum/H. Neumann

Nástroje, oheň, ozdoby, mořeplavba…

Podobně jako v případě jiných „primitivů“ v rámci dějin evropského vnímání lidí vzdálených geograficky i v čase i o neandertálcích panuje (kromě primitivnosti) také představa o uniformitě („jeden je jako druhý“) a o absenci „dějin“, o konstantním, neměnném charakteru jejich kultury. Jistě platí, že pro většinu neandertálců byla typická mousteriénská industrie a že se obvykle živili lovem velké zvěře. Při bližším pohledu se však tento uniformní obraz rozpadá a lze dokonce říci, že se u nich byla nalezena celá řada charakteristik, které nás nutí dramaticky přehodnotit názor o technologické nadřazenosti anatomicky a behaviorálně moderních lidí.

Pozoruhodné srovnání archeologických důkazů, které poukazuje na to, že vymizení neandertálců v době před přibližně 40 tisíci lety nelze odvodit z podřadnosti jejich technologie oproti modernímu člověku, publikovali vloni v PLOS One Paola Villa a Wil Roebroeks. Autoři zastávají názor, že důvodem vymizení typicky neandertálské morfologie je mnohem spíše mísení a asimilace, nikoliv kognitivní či technologická „podřadnost“ a následné vyhubení.

Je dost dobře možné, že představa o podřadnosti neandertálců vytváří takový interpretační rámec, ve kterém jsou rozdíly mezi moderními lidmi a neandertálci prostě přeceňovány. Rétorika „vyspělosti“ a „primitivnosti“, jak na technologické, tak zejména na kognitivní úrovni, aplikovaná na vymizení neandertálců a převrstvení moderními lidmi, tak může být dosti zavádějící a možná vypovídá více o myšlení dneška (či nedávné minulosti) než o myšlení neandertálců. Tvrzení, že anatomicky moderní člověk v Evropě nahradil neandertálce kvůli své kognitivní nadřazenosti je podobně oprávněné, jako tvrdit totéž o vytěsnění domorodců Severní Ameriky Evropany.

Řada charakteristik, které obvykle bývají spojovány s anatomicky moderním člověkem, je při bližším pohledu k nalezení i u neandertálců či dokonce i u dřívějších lidí. Představa „velkého skoku vpřed“, spojená s náhlým zjevením se behaviorální a kognitivní modernity (spojované s rozvojem komplexní materiální i symbolické kultury, rozvojem jazyka atd.) někdy před 50 tisíci lety u Homo sapiens se jeví jako extrémně zjednodušující.

Ukazuje se například, že složené nástroje (kamenné hroty na dřevěné násadě) mohou být až půl milionu let staré, tedy v čase dokonce dalece předcházející neandertálce. U neandertálců je navíc popsána i výroba lepidel na spojování částí nástrojů, při jejichž výrobě byl používán oheň – ten samozřejmě neandertálci běžně používali i k úpravě jídla a velmi pravděpodobně ho i rozdělávali.

Zdá se také, že životní prostor si organizovali způsobem, který se nijak podstatně nelišil od anatomicky moderního člověka. Neandertálci také používali uzly, znali oblečení či ozdoby s otvorem na provlečení šňůrky – to vše jsou obvykle věci, které jsou chápány jako součásti moderního balíčku náležícího až anatomicky modernímu člověku. Na některých středomořských ostrovech byly nalezeny neandertálské nástroje, přičemž tyto ostrovy nebyly nikdy přístupné suchou nohou. Schopnost překonávat značné vzdálenosti po vodě opět vyžaduje značnou technologickou i kognitivní vybavenost, pokud nevezmeme v úvahu extrémně nepravděpodobný scénář náhodné přepravy.

Za součást moderního balíčku se někdy považuje schopnost pružně využívat různé potravní zdroje, přičemž někteří autoři považují za moderní spíše potravní specializaci, jiní naopak velkou šíři potravních zdrojů. Zdá se ale, že neandertálci se od anatomicky moderních lidí v tomto ohledu také zas tak podstatně nelišili. Jistě platí, že byli lovci velké zvěře a že v jejich jídelníčku převládalo maso, na druhou stranu v něm nalezneme i plody moře, různé rostliny a menší zvířata. Lovili také dravce, ovšem jak se zdá nikoliv z alimentárních, ale symbolických důvodů. Nedávno byl dokonce publikován článek o zřejmě nejstarším šperku v dějinách rodu Homo, totiž souboru orlích spárů z jeskyně Krapina v Chorvatsku starých 130 tisíc let.

 AUDIO:  Osm neandertálských drápů

Mimochodem využití symbolů bývá opět považováno za další z výsostných znaků anatomicky moderního člověka. Pomineme-li senzační výsledky nedávné revize mušlí, které Eugéne Dubois nalezl koncem 19. století poblíž fosilie známého „jávského člověka“, nesoucí nejen známky opotřebení, ale také hezkou, zcela neúčelnou rytinu (cik-cak čáru), kterou lze považovat za nejstarší výraz lidského symbolického myšlení (a to jde prosím o stáří 500 tisíc let, i u mnohem mladších neandertálců nalezneme řadu důkazů o tom, že jim symbolická kultura nebyla nijak cizí. Množství dokladů o (velmi pravděpodobně) symbolickém, nikoliv praktickém využití některých artefaktů (dotvarované kameny, zuby, kosti atp.) či jejich částí (otvory, ozdoby) je pak hojnější, když se na časové ose pohybujeme blíže směrem k současnosti, nenacházíme na ní však žádný vyloženě zlomový, kritický bod.

Hojné bylo též využití různých pigmentů – žlutých, červených i černých, přičemž se nabízí zejména možnost jejich kosmetického využití. Svá těla kromě pigmentů zřejmě zdobili i obarvenými a perforovanými schránkami měkkýšů, zuby, korálky, a také peřím a drápy z již zmíněných dravých ptáků, kteří se zřejmě těšili u neandertálců zvláštní obliby, nicméně jejich význam a smysl pro ně je pro nás již zřejmě nenávratně ztracen. Dalším oblíbeným výrazem kognitivní modernity (a také využití symbolů) je záměrné pohřbívání. Pohřby jsou u neandertálců poměrně časté, doprovázené někdy i různými ozdobami.

Celkově pak lze říci, že ačkoliv je četnost nálezů proxies pro symbolickou kognici mnohem menší než v případě lidí svrchního paleolitu, přesto existují. Jejich počet se podle některých prací rapidně zvyšuje před 80 tisíci lety. Navíc je zřejmé, že symbolické (proto-symbolické) chování je zřejmě mnohem starší než neandertálci – musíme si připustit i možnost, že se ztrátou významu daného symbolu mizí i naše schopnost jej jako takový spolehlivě identifikovat.

Rozumíte neandertálsky?

S využitím symbolů (které nutně vyžaduje schopnost arbitrárně přiřazovat významy) souvisí i schopnost řeči. Ta je ostatně považována za jakýsi pomyslný středobod lidské výjimečnosti a debata o tom, zda například neandertálci mluvili či nikoliv, může být místy velmi zuřivá a přesahující akademickou diskuzi. Nebojuje se v ní totiž o nic menšího než o lidskou výjimečnost a v jistém smyslu i nadřazenost („po právu vytlačil moderní člověk neandertálce – vždyť ti nevládli ani jazykem a proto ustoupili vyšší formě“). Zdá se ale, že v posledních letech se většina autorit shoduje na tom, že neandertálci ovládali alespoň nějakou formu jazyka – otázkou zůstává, do jaké míry dosahovala komplexity a podoby řeči anatomicky moderního člověka. U recentního člověka existují pro řeč specializované části anatomie dýchacího a hlasového ústrojí. Ukazuje se však, že jejich adaptace lze najít nejen u neandertálců, ale i u starších lidských forem (Homo heidelbergensis).

Existují i genetické indicie ukazující na to, že u neandertálců se řeč vyskytovala – například se současnými lidmi sdíleli určitou variantu genu FOXP2, který bývá dáván do souvislosti s vývojem řeči. Pozoruhodné je, že tyto varianty jsou pravděpodobně starší než společný předek lidí a neandertálců, a podobně jako v předchozích případech je tak možné, že to, co bývá přisuzováno obvykle modernímu člověku, je mnohem, mnohem staršího data.

Je samozřejmě otázkou, do jaké míry právě řeč bezprostředně souvisí s moderní lidskou kognicí. To by bylo na jiný text, který by velmi pravděpodobně neskončil žádným konkrétním závěrem. Faktem však je, že u neandertálců nacházíme (byť v menší míře, která však může být dána stářím potenciálních nálezů či například charakterem použitých materiálů) řadu proxies, které jsou obvykle spojovány s moderní kognicí. V genomu neandertálce, stejně jako v jeho morfologii a anatomii, nalezneme řadu zřejmých adaptací na použití jazyka. Tedy – podle starodávné moudrosti, pokud něco vypadá jako pes, chová se to jako pes, je to cítit jako pes, můžeme předpokládat, že to asi bude pes, a tudíž že se to bude i jako pes ozývat a také víceméně jako pes myslet.

Pokud se tedy shodneme na tom, že nepřítomnost důkazu neznamená důkaz nepřítomnosti a že naopak o přítomnosti řada důkazů existuje, musíme učinit závěr, že kognice a jazyková schopnost neandertálců se nijak dramaticky nelišila od schopností anatomicky a behaviorálně moderních lidí. Ba co více, značná část palety behaviorálních a kognitivních znaků někdy vnímaných jako součást „moderního balíčku“ mohla být i evolučně starší. Spletitá historie sexuálních a kulturních kontaktů mezi lidmi a neandertálci sice tuto domněnku oslabuje, avšak zůstává stále ve hře.

V roce 1909 otiskl francouzský týdeník L´Illustration obraz neandertálce z La Chapelle aux Saintes, který nenamaloval nikdo jiný než náš český rodák František Kupka.

Zrcadlo našich předsudků

Je zajímavé sledovat, jak se neandertálci a také jiné archaické populace stávaly a stávají projekční plochou pro zcela recentní problémy. Reprezentace neandertálce za poslední století a půl se změnila od tupé, shrbené pololidské kreatury v představu (v něčem podobně úsměvnou) světlých éterických severských bytostí ne nepodobných Aně Geislerové. Podobně se (a těžko za tím, alespoň z části, nevidět pro vědu vnější inspirace) majoritní představy o lidské evoluci přesunuly od jednoduchých apoteóz pokroku přes válečnou a genocidní metaforiku směrem k formě, který popisuje evoluci člověka jako příběh migrací a mísení.

Představy o minulých lidských populacích (podobně jako imaginace života lidí nedosažitelně geograficky vzdálených – kteří však během 20. století vymizeli) nám mohou také sloužit jako jakýsi indikátor naší schopnosti chápat a akceptovat jinakost. V tomto ohledu je totiž předsudek o primitivních neandertálcích (snad kromě vzdálenosti v čase) v zásadě na stejné úrovni jako předsudky o tupých, animálních „negrech“, líných, neschopných, prašivých Indiánech, nebo páchnoucích a po křesťanské krvi prahnoucích Židech. Možná, že naše porozumění (v prostoru a čase) vzdáleným lidským populacím říká minimálně tolik o nás samých jako o těch, které zkoumáme. Do hlavy neandertálců samozřejmě přímo nevidíme a ani vidět nemůžeme – pravdou ale je, že upírat jim plné lidství a naopak přisuzovat primitivismus není ve shodě s dnešními poznatky vědy.