Výzkum inteligence: cesta plná předsudků a omylů

V tematickém speciálu věnovaném inteligenci se zabýváme fenoménem, o kterém už bylo publikováno moře odborných studií, ale stále si nejsme tak docela jisti jeho definicí ani metodikou měření. A už vůbec ne důsledky a etickými souvislostmi toho, co o inteligenci zjistíme.

Ivana Vajnerová se ve svém textu zabývá právě spory o definici inteligence. Všímá si předsudků spojených s často naivními pokusy o její měření, při nichž si autoři pletli schopnost obstát v jejich testech se schopnostmi, které mají obecnější charakter: Inteligence. Co to vlastně je?

Nad zrádným přeceňováním jednoho čísla se zamýšlí František Houdek. Píše o nebezpečí spojeném s tím, když informace získané pomocí jinak užitečného redukcionistického přístupu nevyužijeme k pochopení původního komplexního problému, ale pracujeme s nimi jako s fragmenty bez souvislostí. Jak říká botanik a krajinář Zdeněk Vašků: „Pitomost vyjádřená číslem je důvěryhodnější než subjektivní soud vyřčený uznávanými specialisty.“ Hausnumera ve službách pokroku

Představa, že se najde jeden nebo několik „genů geniality“, je iluzorní. Inteligence je příliš složitý fenomén ovlivněný bezpočtem genů, prostředím i výchovou. Je snadné odhalit mutace způsobující vážné poruchy, ale zmapovat geneticky podmíněnou variabilitu inteligence v populaci je zatím (a podle některých vědců provždy) nemožné. Ale ne že by se někteří nesnažili. Levné a rychlé čtení genomů dává tomuto úsilí do ruky mocný nástroj. Otevře se v případě úspěchu poněkud znepokojivá cesta k umělému zvyšování inteligence prostředky genového inženýrství? Tématem se zabývá Michaela Vaškovičová: Najlepší ešte neboli vyrobení

Jak zjistit inteligenci lidského druhu, který už vyhynul? Na chování včetně kognitivních schopností lze naštěstí usuzovat i z morfologických znaků a nástrojů nalezených archeology. A s narůstajícím počtem nalezených artefaktů je představa neandertálců coby tupých primitivů stále hůře udržitelná. „Bylo by nesprávné uvažovat o evoluci kognitivních a behaviorálních vlastností jako o nějaké progresivní řadě, jako o jakési scala naturae, na jejímž vrcholu trůní současný člověk – byť se to v úvahách o evoluci člověka často děje,“ píší Marco Stella a Jaroslav Brůžek: Uvnitř hlavy neandrtálce

A jak je to s inteligencí zvířat? Peter Aldhous, bývalý reportér časopisů Nature, Science a New Scientist, se ve svém článku věnuje šimpanzům, psům a vlkům, vránám i chobotnicím. Varuje před antropocentrismem. Některá zvířata v lidmi vymyšlených testech neselžou proto, že by byla tak hloupá. Jen neumíme experimenty přizpůsobit jejich odlišnému vnímání. „V posledních několika desetiletích se budova lidské kognitivní jedinečnosti pomalu bortí, když nejprve lidoopi a potom další druhy včetně slonů a delfínů úspěšně prošly klíčovými testy kognitivních dovedností.“ Lidé jsou také zvířata

Dva výlety do historie: František Houdek vzpomíná na Darwinova bratrance Francise Galtona a jeho přesvědčení o dědičnosti inteligence, které ho vedlo k úvahám o eugenickém zušlechtění lidstva. Alfred Binet položil základy měření inteligence, veden snahou cíleně podporovat žáky, kterým „nebylo dáno“. Jeho testů se ale chopili jiní, s výsledkem dosti nešťastným. Mimochodem, kolik zla napáchalo přesvědčení, že inteligence je zárukou morálky? První lovci chytrých bodů, šlechtitelé lidí

A Ivana Vajnerová nabízí historický přehled pokusů porozumět inteligenci, od Platóna po 21. století: Vážení mozků, sto inteligencí